Ta otázka visela v průběhu posledních dvou tisíciletí ve vzduchu: Proč jsou Židé neustále pronásledováni, co je na nich tak zvláštního, že to opakovaně vyvolává pocity averze většinové společnosti? V čem spočívá osten jejich jinakosti? Jakou povahu má ono podivné osudové břímě, které na svých bedrech nese tento v mnohém výjimečně nadaný, a v určitém smyslu skutečně vyvolený národ?
Pojďme se pokusit rozplést tuto věkovitou hádanku.
Tajemným klíčem, jenž odemyká schránu příčiny odvěké židovské bolesti, je slavný starozákonní prorok Izajáš. V pozoruhodné vizi zaslechl Boží hlas, který mu poručil zvěstovat synům Izraele neradostné poselství. Vskutku nevděčný úkol přinést svým bližním poselství duchovní slepoty, které se bude v následujících staletích a tisíciletích znovu a znovu naplňovat jako bezedný kalich dolévaný vínem trpkosti a strádání. Tehdy mu Hospodin řekl: Jdi a vyřiď tomuto lidu: ‚Slyšte a poslouchejte, ale nerozumějte, hleďte a dívejte se, ale nevězte!‘ Zatvrď srdce tohoto lidu, zacpi jim uši a zavři oči, aby očima neuviděli, ušima neuslyšeli, srdcem nepochopili a neobrátili se, aby nebyli uzdraveni.[1]
Izajáš se v údivu zmohl na jedinou otázku: Na jak dlouho, Pane? A Bůh mu odpověděl: Dokud se města nestanou troskami, v nichž se nebydlí, dokud nebudou domy bez lidí a země obrácená v sutiny. Dokud Hospodin nevyžene lidi pryč, takže tu zemi všichni opustí. Kdyby v ní zůstala i jen desetina, musí být znovu vypleněna. Ale jako dub, jako mocný strom zanechá pahýl, když je poražen, tak je svaté símě oním pahýlem.[2]
Mimořádně temné proroctví. Celý jeden národ země má být postižen hlubokou nevědomostí, která zasáhne nejen poznání proudící ze smyslů, ale i niternou oblast lidské duše. Nejen oči a uši, ale též srdce. A ke všemu má být toto zatmění národního vědomí uloženo nikoli jen na chvíli, na rok či dva, na jednu či dvě generace, nýbrž na předlouhou dobu související s násilným opuštěním země zaslíbené. Ano, Hospodin vyhnal svůj lid pryč, po dobu dvou tisíciletí žil židovský národ v diaspoře, v rozsetí mezi různými etniky světa. Přesto tíha bolesti a pronásledování nepovolovala, naopak. Jak je to možné? Zřejmě k uzdravení nestačí ztráta vlastní země, hlavní podmínkou národní spásy se jeví ona potřeba obrácení se, o níž mluví Hospodin. Zatuhlé srdce musí roztát, akcentace národního vědomí musí být nahrazena akcentací univerzality lidství. Židovský národ vzýval během své pohnuté historie svou výjimečnost a oddělenost od zbytku světa, nikdo a nic jej nepřimělo k asimilaci, jeho vůle k přežití byla vždy spojována s nutností vymezování se vůči majoritní společnosti. Za účelem přežití stavěl stále mohutnější zeď mezi sebe a ostatní lidi. Nyní se zdá, že na tento národ naložil kosmos úkol vpravdě titánský. Opustit toto až do morku kostí zažité paradigma a namísto zdí začít budovat mosty vedoucí k jiným lidským duším, jimž neproudí v žilách krev Abrahamova.
Je přirozené, že po dvou miléniích strávených v diaspoře toužili Židé po návratu do své vlasti. Nakonec došla tato touha svého naplnění po II. světové válce, židovský stát byl založen 14. května 1948. Jakkoli je úsilí po vlastní státnosti zcela pochopitelné, z hlediska onoho obrácení či prohlédnutí jde o krok, jenž je na zevní rovině provázen neustále se opakujícími konflikty a napětím mezi Židy a Palestinci.
8. května 1924 v Dornachu proslovil Rudolf Steiner přednášku na téma O podstatě židovství, kde zmínil setkání s jedním vzdělancem židovského původu, jenž usiloval o zřízení nového židovského státu na území svaté země.
Vidíte, jeden vážený sionista, s nímž jsem se přátelil, mi jednou vyložil své plány, a sice jít do Palestiny a tam založit židovskou říši. On sám se významně podílel na založení této židovské říše, ještě dnes na tom pracuje a má dokonce v Palestině důležité postavení. Tomu jsem řekl: Taková věc dnes není aktuální, neboť dnes je aktuální to, k čemu se může přidat každý člověk bez ohledu na rasu, národ nebo společenské postavení. V dnešní době by se mělo propagovat pouze to, k čemu se může přidat každý člověk bez rozdílu. Ale nikdo přeci nemůže po mně žádat, abych se připojil k sionistickému hnutí. Takto opět vylučujete jednu část z celého lidstva! Z tohoto prostého důvodu by vlastně takové hnutí dnes nemělo působit. V podstatě se jedná o nejpustější zpátečnictví. Samozřejmě můžeme slyšet námitku, která říká: Ano, během času se jasně ukázalo, že lidé něco takového jako všeobecné lidství vůbec nechtějí, nýbrž požadují, aby se vše rozvíjelo na základě národního aspektu.
Je k nevíře, jak je tato námitka aktuální po více jak stu letech. I my lidé začátku 21. století vězíme ve vědomém, ale zejména v podvědomém přesvědčení, že národní sebeidentifikace je tou určující platformou, díky které jsme tím, čím jsme. Vědomí univerzality příliš netáhne, byť, a to je třeba říci, člověk ušel na tomto poli za posledních sto let notný kus cesty.[3]
Následující slova Rudolfa Steinera jsou neméně zajímavá:
Tento rozhovor, který jsem právě zmínil, proběhl před velkou válkou 1914 až 1918. Tak vidíte, že lidé všeobecně lidské principy již nechtějí, nýbrž mají tendenci se oddělovat, rozvíjet národní síly, a tato skutečnost právě vedla k velké válce! A tak největší neštěstí tohoto 20. století přišlo z toho, co také chtějí Židé.
Největším neštěstím celého 20. století byla až ta další světová válka, kterou Steiner již nezažil v tělesné podobě. Příčina byla stejná – militantní, do krajnosti vyšponovaný nacionalismus pýchy a pohrdání druhými. A v současné době (rok 2025) zažívá Evropa opět velký válečný konflikt na Ukrajině, jenž rozpoutal opět tentýž démon, tentokrát zahalený do hávu ruského nacionálně-pravoslavného imperialismu.[4]
Steiner pokračuje: A tak lze říci: Vzhledem k tomu, že všechno to, co učinili Židé, by mohlo sloužit jako příklad pro vědomé konání ostatních lidí, nemohli by Židé vlastně vykonat nic lepšího než se rozpustit v ostatním lidstvu, smísit se s ostatním lidstvem, takže by Židé jako národ prostě přestali existovat. To by byl ideál. Proti tomu se ještě dnes vzpírá mnoho židovských zvyklostí, a zejména nenávist ostatního lidstva. A to je právě tím, co musí být překonáno. Věci ale nebudou překonány, zůstane-li vše při starém.
To jsou tvrdá a z dnešního pohledu nepřijatelná slova. Nepřekvapuje, že Steinerovi bylo vytýkáno antisemitské myšlení. Ale Steiner nebyl antisemita, to vůbec, jen dokázal i ten nejcitlivější problém uchopit zcela nestranně a nezaujatě.[5] Vždy mu šlo o podstatu věci samé, nevkládal sebe do zkoumaných situací a dějů. Při analýze židovství to sám vystihl takto: Je těžké mluvit o tématu, jež vyvolává tolik vášní. Duchovně-vědecké pravdy však nestrpí žádné sympatie nebo antipatie, pokud mají být správně pochopeny.[6]
Námitku, která se zde nabízí, lze formulovat asi takto: Dobře, vezměme vážně tyto fantasmagorické výplody; po Židech je tedy požadováno, aby se zbavili nejen své státnosti, ale dokonce svého národního uvědomění, to je neslýchané, může někdo říci, který národ země by něco takového dokázal?
No to je právě ono, že žádný. Ani to není po žádném jiném národě vyžadováno. Pravdou však je, že výzvou pro lidstvo je překonávat národní akcent, orientovat se na obecně lidské hodnoty, stále silněji si uvědomovat myšlenku bratrství a spolupráce všech etnik, do nichž je lidstvo rozkouskováno. To ale neznamená, že by se lidstvo mělo stávat homogenním, naopak, dar různosti je obohacující, posouvá a rozvíjí člověka na jeho cestě za poznáním. Každý jazyk, historické a kulturní povědomí má svou nenahraditelnou hodnotu ve vývoji lidského ducha.
V případě židovského národa je to složitější. Myslím, že Rudolf Steiner vycítil, že Židé jsou skutečně vyvoleným národem, jenž má pro blaho své i ostatních lidí přinést tu oběť nejtěžší. To, co jim leží nejvíce na srdci, nejcennější poklad Abrahamovy krve položit na oltář lidství. Tu nejvyšší hodnotu, kvůli níž umíraly celé generace, to, co bylo a je tím nejposvátnějším světlem židovské duše. Jejich národní uvědomění. Proto Izajáš tak horlivě trval na potřebě rozsetí Židů do cizích zemí. Může být ono obrácení a uzdravení opravdu spojeno s takto nesmírnou obětí, jež nemá v dějinách obdoby? Dva tisíce let měli Židé možnost naplnit tuto Izajášovu výzvu ke spáse. Neuposlechli, nyní mají naopak zpět i vlastní zemi. Teprve budoucnost odhalí, zda vhled Izajášův, potažmo Steinerův byl pouhou chimérou, či reálným poselstvím nebes.
Význam Izajášova proroctví je podtržen skutečností, že sám Syn Boží je cituje ve 13. kapitole Matoušova evangelia:
Tehdy k němu přistoupili učedníci a ptali se: Proč s nimi mluvíš v podobenstvích?
Vám je dáno znát tajemství nebeského království, odpověděl jim, ale jim to dáno není. Tomu, kdo má, totiž bude dáno a bude mít hojnost, ale tomu, kdo nemá, bude vzato i to, co má. Proto k nim mluvím v podobenstvích, že vidí, ale nevidí a slyší, ale neslyší ani nerozumějí. Naplňuje se na nich Izaiášovo proroctví: ‚Sluchem uslyšíte, ale nepochopíte, zrakem uvidíte, ale neprohlédnete. Neboť srdce tohoto lidu ztvrdlo; ušima ztěžka slyšeli a oči pevně zavřeli, jen aby očima neuviděli, ušima neuslyšeli, srdcem nepochopili a neobrátili se, abych je nemohl uzdravit.‘ Ale blaze vašim očím, že vidí, a vašim uším, že slyší. Amen, říkám vám, že mnozí proroci a spravedliví toužili vidět, co vy vidíte, ale neviděli a slyšet, co vy slyšíte, ale neslyšeli.[7]
Ježíš zde nejen připomíná to, co bychom mohli označit jako Izajášův stín, ale přidává dvě nesmírně důležité skutečnosti. Zatímco Izajáš mluví ještě obecně o obrácení a uzdravení, Ježíš nám nyní prozrazuje, v čem ono obrácení spočívá, totiž v Kristu samém, v Jeho působení, On sám je spásou židovské duše, stejně jako jakékoli jiné duše vtělené na Zemi. Proto ta jednoznačná slova v ich-formě: Dokud se jim nevrátí vnitřní zrak porozumění, dokud neroztaje jejich srdce, do té doby je nebudu moci uzdravit. A druhá věc je, že ne všichni potomci Abrahama jsou stiženi tímto Izajášovým stínem. Blaze vašim očím, že vidí, a vašim uším, že slyší. Vždy byli a jsou vzácní jedinci židovské krve, kteří přijali Kristův impuls, a vpustili tak do svého nitra blahodárnou energii nebeského Slova. Díky těmto duším nikdy zcela nevyhasl plamínek spásné naděje pro vyvolený národ.
Neschopnost vnímat a prožívat největší dějinnou událost, při níž Sluneční Bůh sestoupil do těla Ježíše Nazaretského, je pro židovskou duši tragickým zatměním vědomí. Mystérium na Golgotě, jež přineslo Zemi i jejím obyvatelům uzdravující energii Kosmického Slova a navždy proměnilo zemskou auru, zůstává pro většinu židovské elity zahalené v tmách. To je nejzásadnější a nejfatálnější dopad Izajášova stínu. To je břemeno, jež tíží židovská duchovní bedra, to je kříž, pod jehož tíhou se podlamují kolena, stejně jako kdysi Synu člověka, když vynášel svůj kříž na Golgotu. To je bolest srdce, kterou je ale třeba nejprve nahlédnout a pojmenovat.
Pokrevní pouto
Rudolf Steiner řekl:
Židé rozvinuli intelektuální, kombinatorické myšlení. To učinilo z člověka samostatnou osobnost. Tentýž národ připravil v průběhu generací tělo, jež se mohlo stát nositelem Ježíše. Ztělesněný Kristus přinesl spásu od smrt přinášejícího se oddělování lidské bytosti od božského základu. Vzhledem k tomu, že židovský národ tento nový impuls nepřijal, staly se jím rozvinuté vlastnosti silami retardujícími. Co setrvává při starém – pokrevní spřízněnost na straně jedné, sám v sobě se upevňující intelektualismus na straně druhé – to působí jako brzda rozvoje.[8]
Pokud jde o pokrevní sounáležitost (Blutsverbundenheit), to je věc, na níž byl kladen zvláštní důraz již od nepaměti. Hebrejci šli cestou udržení co možná nejužších pokrevních vazeb a co možná nejvyšší odtažitosti od okolí. Dobře tuto situaci dokresluje příběh, který podává Jan ve 4. kapitole evangelia. Ježíš se vydává na cestu z Judeje do Galileje, musí tedy projít Samařím. Tam ve městě Sichar u tzv. Jákobovy studny potká samařskou ženu a požádá ji o vodu. Ta na něj udiveně pohlédne a řekne: Jak to, že ty, Žid, žádáš mě, Samaritánku, o nápoj? (Židé se totiž se Samaritány nestýkají.)[9] Už tady cítíme napětí, a to Samaří není kosmopolitní Galilea,[10]kde žili Ježíšovi rodiče.
Jiným příkladem pokrevního purismu je drsný starozákonní příběh, ve kterém hraje hlavní roli historický třetí židovský velekněz, Áronův vnuk Pinchás či Fínes. Ten probodl v prudké vášni kopím dva mladé lidi během milostného aktu, neboť se mu nelíbilo, že žena není pokrevně „čistá“. Byla to Midjánka.[11]
Trevor Ravenscroft upozorňuje na symbolický význam Fíneova kopí jakožto nositele starých, zúžených postojů v oblasti etnické sounáležitosti:
Fíneovo kopí, po celé starozákonní období symbol výjimečných schopností v krvi židovské rasy, sehrálo také zásadní roli ve vnějším rituálu ukřižování. Právě na tomto kopí byla k ústům umírajícího Krista zdvižena houba namočená do octa, což mělo symbolizovat, že židovská krev se stala žlučí a pozbývá nadále význam pro evoluci lidstva, neboť ji má nahradit krev Nové smlouvy pro celé lidstvo. Toto je ve skutečnosti princip obsažený v evoluci vědomí člověka: že totiž to, co je v jisté době v největší míře nositelem dobra, stává se v době, kdy už zastaralo a jeho čas pominul, nositelem tragédie a zla. Snaha udržet kmenové zvyklosti a rituály i přísné rasové předsudky tváří v tvář novým a univerzálním impulsům, působícím na celé lidstvo, mohla Židům způsobit to nejstrašnější utrpení, jaké kdy nějaký národ na světě zakusil.[12]
Židé přinášejí pochodeň monotheismu
Jestliže Hospodin vyhnal Židy (podle Izajáše) ze země zaslíbené, věděl proč. To nebyla náhoda, nýbrž důsledek Izajášova stínu. Je-li údělem židovství skutečně být vyvoleným národem, jenž uvolněním se od nacionálních a tradicionalistických pout ukáže cestu ostatnímu lidstvu zpátky k jednotě, pak by to znamenalo, že dvoutisíciletá diaspora nebyla osudovou tragédií, ale možností, jak naplnit toto přetěžké vesmírné poslání. Reakci Židů na diasporu známe. Namísto asimilace o to silnější vůle k zachování vědomí krve, namísto otevření srdce o to výraznější uzavírání se a oddělování od zbytku světa. Skoro to vypadá, jako by židovská duše kdesi ve svých hlubinách tušila, jak výjimečně těžký úkol jí Bůh přisoudil, a jako by ji právě podvědomý strach z naplnění tohoto poslání vedl na cestu směřující přesně opačným směrem.
Proto ta úzkostlivá snaha po udržení starých a z dnešního pohledu nezdravých zvyklostí,[13] proto ta potřeba konzervace a odlišení za každou cenu.
Jak rozumět možná až příliš sugestivnímu výroku Trevora Ravenscrofta o tom, že židovská krev se stala žlučí a pozbývá nadále význam pro evoluci lidstva, neboť ji má nahradit krev Nové smlouvy pro celé lidstvo?
Židovský národ se v posledním tisíciletí před příchodem Krista zhostil jednoho mimořádně důležitého úkolu. Tím posláním bylo přenést vědomí jediného slunečního božství z egyptských chrámů směrem k Evropě. V myslích egyptských zasvěcenců zažehnutý monotheismus, který vynesl na světlo denní slavný faraon 18. dynastie Amenhotep IV., se nemohl rozvinout v mohutný plamen na půdě starověkého Egypta. Většina kněžského sboru nebyla přes veškerou moudrost na takový počin vnitřně připravena. Doba pro přijetí jediného Boha ještě nedozrála. Impuls musel z Egypt odejít, strávit určitý čas mimo čas a prostor (40 let putování po poušti), aby se mohl dostatečně zakořenit do duše vyvoleného lidu. Teprve poté byli staří Hebrejci vpuštěni do země zaslíbené. Podnět jediné božské síly sice Židé přijali, byť trošku s reptáním a občasnými úniky k cizím modlám, nikoli však v univerzálním smyslu pro všechny lidi, nýbrž pouze pro sebe – jako lid Bohem vyvolený. Na vědomí jediné tvůrčí moci otevírající svou náruč celému lidstvu nedosáhli tehdy, ani dnes. To ovšem nijak nesnižuje jejich mimořádnou zásluhu pro evoluci lidského ducha. Achnatonem zažehnutou pochodeň jediného Boha nenechali uhasnout, přenesli ji přes nástrahy močálu modloslužebnictví, a neporušenou ji předali Evropě. Křesťanství mělo z čeho těžit a na co navazovat.
Naplnění kosmické mise
Nicméně, když Evropa přijala Kristův impuls, Židé ji nemohli následovat, Izajášův stín to neumožňoval. V tuto chvíli jejich kosmická mise v určitém smyslu končí, a na tuto skutečnost naráží Ravenscroft svou poznámkou o židovské krvi. Rudolf Steiner to vystihuje takto: Lidé musejí dojít k tomu, vidět v ostatních lidech to duchovní. Dnes ještě ovládá všechny věci Židů to rasové. Žení a vdávají se především mezi sebou navzájem. Vidí tedy stále ještě to rasové, nikoli duchovní. A to je tím, co je třeba říci na otázku: Naplnil židovský národ svou misi na lidské cestě poznání? Ano, naplnil ji; neboť dříve musel existovat jediný lid, jenž byl nositelem určitého monotheismu. Dnes ale do popředí vystupuje potřeba duchovního poznání. A tím je ona mise naplněna. A tak není tato židovská mise jako taková, jako židovská, již potřebná ve vývoji, nýbrž jedinou správnou věcí je, pokud se Židé prostřednictvím asimilace s ostatními národy v těchto národech rozpustí.[14]
These o tom, že židovský národ již naplnil svůj kosmický úděl, je odvážná, a může být pro někoho pobuřující. Steiner oceňuje židovský přínos lidstvu, vnímá zásluhy na přípravě Kristovy tělesnosti, v nepřijetí mystéria na Golgotě však vidí určitý bytostný předěl, jehož překročením začíná význam židovství postupně uvadat. Jistěže nejde o dekadenci konkrétních židovských duší, ty mají svou evoluční cestu jako kterékoli jiné lidské duše. Jde o úpadek významu židovství jako svébytného etnika. Naopak, jedinečná židovská duše je mimořádně talentovaná. Počet židovských nositelů Nobelovy ceny je fascinující, naprosto neúměrný celkovému množství lidí inkarnovaných na Zemi.[15]Důvodem je, že velká část židovských duší má za sebou předlouhou vývojovou cestu, v níž měly dostatek času na seberealizaci. Důležitou roli hrál též fakt nekonečného pronásledování a opakovaných traumatizujících prožitků, jež vedly jednotlivé duše ke zbystření smyslů a zrychlenému rozvoji intelektuálních sil, často za účelem eliminace tlaku nepřátelského prostředí.
Výrok o naplnění kosmické mise nelze přijmout absolutně. Kdyby tomu tak bylo, Židé by neprošli bez úhony nástrahami dlouhé diaspory, a už vůbec by nedokázali ustanovit vlastní stát ve své staré vlasti. V určitém smyslu skutečně platí, že nepřijetí Kristova impulsu je jakýmsi mezníkem v jejich národním vývoji, mezníkem, jenž přinesl do dalších staletí nesmírné karmické zatížení. Nesmíme ale zapomínat, že Židé jako celek nemohli Krista poznat, neboť žili v zajetí Izajášova stínu. Mezi lidmi se nic neděje náhodou, a je-li současná židovská situace taková, jaká je, musíme předpokládat, že Kosmos vedl sled událostí až k tomuto bodu kvůli nějakému vyššímu účelu. Zdá se být mimo pochybnost, že národní židovská mise nespočívala jen v tom, být jednou z vůdčích spirituálních a intelektuálních sil posledního tisíciletí př. Kristem, jež připravovala půdu pro nástup křesťanství, ale že je zde ještě jeden další, skrytý národní úkol. Tou zásadní duchovní misí židovského národa může být právě ono uzdravení a obrácení, tedy zbavení se temných karmických obručí Izajášova stínu. Rozhřešení této prastaré bolesti bude nejvyšší milostí nejen pro těžce zkoušený židovský národ, ale stane se i významným impulsem pro tápající lidstvo.
Pokud jde o asimilaci a rozpuštění židovského živlu v ostatním lidstvu, Steiner projevil tuto myšlenku dávno před tím, než byl založen moderní stát Izrael. Z dnešního pohledu se logicky jeví jako zcela absurdní a hrubě dehonestující. Přesto, co když je právě toto, jak jsme již naznačili, tím nejvyšším skrytým úkolem židovského národa? Co když je právě ztráta národního uvědomění tou nejzazší obětí, kterou má přinést tento vyvolený lid na oltář vývoje lidstva? Připomeňme si slova starého proroka. Zatmění židovské duše bude trvat tak dlouho, dokud se města nestanou troskami, v nichž se nebydlí, dokud nebudou domy bez lidí a země obrácená v sutiny. Dokud Hospodin nevyžene lidi pryč, takže tu zemi všichni opustí. To je temná a děsivá věštba. Jednou se již naplnila. Dnes mají Židé svou vlastní zemi, a za této situace je jakákoli asimilace samozřejmě nemožná. Ale bude tomu tak navždy? Zášť a závist světa vyvěrající z jinakosti a úspěchů Izraele na straně jedné, vlastní židovská odtažitost a hrubý konzervatismus na straně druhé, to jsou síly, které na sebe budou stále znovu a znovu narážet. Takto nestabilní situace skutečně nevylučuje další bolestný zvrat v židovských dějinách.
Léčení tradičních dědičných pout
Představme si situaci před nějakými sto lety. Stát Izrael neexistoval, Židé žili v rozsetí po celém světě. To, co se jeví jako něco naprosto tragického z hlediska národního, totiž rozpuštění se v ostatním lidstvu, se může zdát z hlediska individuálního jako naprosto přirozený proces bez zvláštních turbulencí. Tak třeba se narodíte v Americe jako Židovka, zamilujete se do křesťana, vezmete si ho, a pak s ním prožijete šťastný život. Znamená to, že jste v tomto případě navždy osvobozena od jha Izajášova stínu? Bohužel nikoliv, věci nejsou tak jednoduché. Kromě břemen spojených s národní úrovní existují také energetická zatížení na úrovni rodinné.
Jen nemnozí znají tato tajemství, jen ty nejpokročilejší duše disponují hlubokou moudrostí a potřebnými schopnostmi, pokud jde o léčení těchto skupinových stínů. Jednou z nich je americká léčitelka Barbara Ann Brennan.[16]Paní Brennan nejenže rozvinula vyšší smyslové vnímání na všech sedmi úrovních lidské aury, ale je schopna na těchto vyšších energetických úrovních též terapeuticky působit. Ve své knize Core light healing ukazuje, že lidé jsou na vyšších bytostných rovinách spojeni zvláštními energetickými vlákny. Jedním typem těchto vazeb jsou genetická vlákna spojující příslušníky téže rodiny. Mohou být zdravá, ale mohou také degenerovat. Pak se z nich stanou jakési černé kořeny, jež jsou těžkou zátěží pro své nositele. Tyto kořeny zděděné po předcích (traditional ancestral roots) vznikly deformací původních zdravých vztahových vláken. Ke změně jejich bytostné struktury došlo na základě předávání nezdravých tradičních zvyklostí z generace na generaci. Tradic, které mohly mít v určitý čas smysl a opodstatnění třeba pro udržení určitého bezpečí a stability dané rodinné entity. Později však své původní opodstatnění ztratily a staly se z nich těžké psychologické zátěže, které manipulují člověkem doslova zevnitř, neboť jsou součástí jeho energetického systému. Lidská svobodná vůle je jejich působením výrazně oslabena.
Barbara Ann Brennan vypráví příběh jedné židovské ženy. Tato žena si v Americe vzala člověka mimo židovskou komunitu. Když žena zemřela, vstoupila paní Brennan do meditativního stavu, aby jí pomohla v prvotní orientaci na astrální pláni. Při té příležitosti si všimla již dříve zesnulého manžela oné Židovky, který pro svou paní připravil chatu, kde by mohli spolu trávit mezičas do příští inkarnace. Později se Barbara Brennan účastnila jejího pohřbu, jenž vedl jeden židovský rabín. Když rabín odříkával kadiš a další modlitby v hebrejštině, děly se na astrální úrovni mimořádně zvláštní věci. Současná rodina zemřelé ženy byla během ceremonie od ní energeticky odpojena, a ona sama byla proti své vůli vtažena do otevřeného tunelu, z něhož vystupovali její židovští předkové. Ti se k ní v bolestech natahovali a chtěli, aby se k nim přidala. Pro tuto ženu nebylo jiné cesty než opustit současnou rodinu a vrátit se ke svým židovským příbuzným. Nemohla jinak, protože s nimi byla spojena tradičními rodovými kořeny. Smutný příběh dokreslující závažnost fenoménu předávání nezdravých tradičních postojů.
Léčení degenerovaných genetických vláken je podle Barbary Brennan mimořádně náročné. Pro zkušeného léčitele to znamená uzdravit nejen konkrétního pacienta, ale krok za krokem vyhledat na astrální pláni všechny ostatní předky, kteří si navzájem tradiční pouto předávali, a také je zbavit černých kořenů zapletených do čaker vyšších energetických těl. Teprve po osvobození člověka, jenž stál na počátku celé dlouhé řady nositelů rodinné deformace, se celá příbuzenská linie osvobodí a jejich černá vztahová vlákna se opět rozzáří původní jasnou modří. Lidé jsou konečně zase svobodní.
Jakkoli je léčba tradičního rodového pouta nesmírně náročná, existují lidé, již tuto zázračnou práci zvládnou. Ale to jsme stále na úrovni menší skupinové jednotky, rodiny. Jak si pak představit léčbu duchovního břemene zatěžujícího širší kolektiv, celý národ? Jak prosvětlit Izajášův stín?
Legenda o věčném tulákovi
Nejstarší legendy o věčném poutníkovi pocházejí ze 13. století. Nejznámější verzí je ovšem až ta z roku 1602, která vyšla anonymně pod názvem Volksbuch vom Ewigen Juden v Leidenu. Zatímco ve starších verzích byl hlavní postavou člověk neznámého původu, jenž se kdysi setkal s Ježíšem, nyní je židovského původu a má jméno Ahasver.
Příběh má zhruba tuto podobu:
Švec Ahasver žil okolo roku 30 v Jeruzalémě, Ježíše považoval za kacíře, a dělal vše pro to, aby dosáhl Ježíšova odsouzení a ukřižování Pilátem Pontským. On prý byl tím, kdo burcoval lid k výkřikům Ukřižuj ho! Poté, co byl Ježíš odsouzen k smrti a donucen sám nésti svůj kříž na golgotské popraviště, odmítl mu Ahasver poskytnout krátkou chvíli oddechu u svých dveří a nabádal ho jít dál. Načež Ježíš na něj pohlédl a řekl: „Já budu stát a odpočívat, ty ale budeš stále chodit!“ Touto kletbou byl Ahasver odsouzen k nekonečnému putování časem, neznaje smrt. Od těch dob žije v různých zemích, mluví jejich řečí, mnoho svědků s ním přišlo do kontaktu. Jeho vystupování charakterizuje pokora a bohabojnost. Naposledy se zdržoval v Hamburku a roku 1599 přišel do Danzigu. Roku 1542 poslouchal kázání superintendenta Paula von Eitzen († 1598) ve Schleswigu. Na Eitzenovu otázku, co s ním bude dál, Ahasver odpověděl:
„Netuším, jaké má Bůh se mnou plány. Ale věřím, že Bůh chce mít živoucího svědka proti židům, který bude nevěřící a bezbožné upomínat na smrt Kristovu, aby se mohli obrátit k víře a pokání.“
Tento příběh vyprávěl von Eitzen autorovi před svou smrtí, a ten jej pak předal světu pod pseudonymem Chrysostomus Dudulaeus Westphalus.[17]
Pozdější místní a lidové legendy navazovaly na tuto Leidenskou verzi. Avšak uvolnily věčného poutníka z jeho vazby na Ježíšovy pašije, a spíše z něj učinily obraz bolestné historie celého židovství. Jeho neklid a nestálost nebyly již chápány jako Boží trest za konkrétní provinění, nýbrž byly vnímány jako přirozená židovská vlastnost.[18]Zde již cítíme tendenční étos protižidovského naladění většinové společnosti.
Takže Ahasverem projevovaná nestálost a neschopnost spočinutí byla vnímána jako symbol stavu židovské duše. Úděl spojený s Izajášovým proroctvím lze vskutku chápat jako svého druhu prokletí k věčnému bloudění.
Pruský diplomat Constantin Frantz uveřejnil roku 1844 článek Ahasverus oder die Judenfrage. Píše zde: „Židovský národ sám je tím věčným Židem. Odvrhl od sebe Spasitele, a tak byl rozset po celé Zemi, nikde nenalézá klid; on se chce smísit s ostatními národy a usmrtit tak své národní vědomí, ale nemůže…“
Švýcarský básník Gottfried Keller postavil ve své novele Das Fähnlein der sieben Aufrechten z roku 1860 nesmrtelný židovský lid proti pomíjivým se zemí spojeným národům: „Vleče se jako věčný Žid, který nemůže zemřít, slouží všem nově etablovaným národům, ten, jenž pochoval Egypťany, Řeky i Římany.“[19]
Přiznávám, tohle mě nenapadlo. Výše jsme zmínili možnost, že židovská duše kdesi hluboko v sobě ví o potřebě rozpuštění, ale že národní záhubě podvědomě staví hráz v podobě excitace tradicionalistických sil jdoucích proti působení univerzálních principů. Ale ta myšlenka, s níž přichází Frantz nebo Keller jde ještě dál. Nejen že to Židé tuší, ale oni to i podvědomě chtějí. Ale nemohou. Tak jako Ahasver nemůže zemřít, a je nucen bloudit dál a dál, není dopřán židovské duši skon v podobě asimilace, není jí dopřáno blažené rozvolnění v oceánu lidské psyché, rozvolnění, jež by přineslo úlevu a spočinutí v kolektivní duši lidstva a ukončilo hrůzy nekonečného strádání.
Luteránský teolog a orientalista Johann Jacob Schudt (1664-1722) vyložil ve svém díle Jüdische Merckwürdigkeiten postavu Ahasvera takto: „Tento toulavý Žid není jen jedna osoba, ale celý židovský národ, rozsetý po Kristově ukřižování do celého světa, jenž podle Kristova svědectví zůstane až do soudného dne.“
Co myslí Schudt tím židovský národ zůstane až do soudného dne? Jaké svědectví Krista má na mysli? Možná naráží na Spasitelova slova[20]:„Amen, říkám vám, že někteří z těch, kdo tu stojí, jistě nezakusí smrt, dokud nespatří Syna člověka přicházet v jeho království.“
Ježíš jistě nemá na mysli tělesnou smrt. Výraz nezakusit smrt se může vztahovat ke smrti národní, může se týkat věčného bloudění v labyrintu nevědění a duchovní slepoty. Lze namítnout: Slova Někteří z vás … vylučují národní určení, to nedává smysl, buď všichni nebo nikdo! Možná to ale tak úplně neplatí, vždyť většina jeho učedníků se díky Jemu osvobodila, nelpí na nich více temné proroctví, oni nemusí čekat až do soudného dne, jejich židovství ve smyslu oddělování a uzavírání odešlo, zemřelo. Učedníků se to netýká, ale některých jiných ano. Takže tato slova by širší národní rozměr nevylučovala. Zároveň víme, že každá smrt je branou ke znovuzrození, tělesná i duchovní. Každý, kdo touží postoupit na své cestě o krok dále, vždy musí nejprve projít „smrtí“, aby se mu otevřel nový horizont vnímání. Nezakusit smrt znamená podléhat vnitřní stagnaci.
Národní smrt jako touha po vysvobození od věčné bolesti. Ta myšlenka má určitou logiku. Děkuji za ni, přivedla mne totiž k náhledu, který mi až dosud unikal. Nemůže to být nakonec tak, že ani případná asimilace[21]by z hlediska spásy židovské duše ničemu nepomohla,[22] a že právě z tohoto důvodu Kosmos takový vývoj událostí nedopustil? Současně i založení moderního židovského státu by se už v tomto světle nejevilo jako něco, co se ostře vzpěčuje lidské potřebě po univerzalitě. Znamenalo by to, že prosvětlení Izajášova stínu nepřinese žádná smrt, ani ta národní, ale naopak, uzdravení a obrácení musí přinést síla života, síla světla. A je jen jedno Světlo všech světel, jež přemáhá veškerou nevědomost. Vzpomeňme na Ježíšova slova: Neboť srdce tohoto lidu ztvrdlo; ušima ztěžka slyšeli a oči pevně zavřeli, jen aby očima neuviděli, ušima neuslyšeli, srdcem nepochopili a neobrátili se, abych je nemohl uzdravit. Cesta spásy židovské duše vede skrze moc toho, kdo zůstal nepoznán, odvrhnut, skrze Krista. Na tomto postřehu není nic překvapivého, platí pro každou lidskou duši, pro každý lidský kolektiv. I ten židovský.
Izrael stále nenašel to, co hledá
Není tedy světla na konci tunelu? Je Izajášův stín prokletím, jež nemá východiska? Znamená to, že pokud by nepomohla ani asimilace židovského etnika, ani smrt národa, nepomůže nic?
Nikoli, každá temnota čeká na své světlo, jakékoli nevědění obsahuje jádro usilující o prosvětlení svého prostoru. Fatální negace by popírala i spásnou sílu naděje. Ale naděje vždy zůstává na dně lidské duše, Epimétheus by mohl vyprávět. Nádobu, již lze vylít spolu s nadějí, svět nepoznal.
Svatý Pavel mluví jasně: Ptám se tedy: Zavrhl Bůh svůj lid? V žádném případě! Vždyť i já jsem Izraelita, ze semene Abrahamova, z pokolení Benjamínova. Bůh nezavrhl svůj lid, který odedávna znal. Znáte přece vyprávění Písma o tom, jak si Eliáš Bohu stěžoval na Izrael: „Pane, tvé proroky pobili a tvé oltáře rozbořili; zůstal jsem jen já, a i mně usilují o život! „Jak mu tehdy Bůh odpověděl? „Ponechal jsem si sedm tisíc mužů, kteří neklekali před Baalem.“Stejně tak i nyní zůstala hrstka vyvolených milostí. Je to díky milosti, ne díky skutkům – jinak by milost už nebyla milost. Co dodat? Izrael stále nenašel to, co hledá. Vyvolení toho dosáhli, ale ostatní byli zatvrzeni. Jak je psáno: „Bůh otupil jejich ducha: jejich oči dodnes nevidí, jejich uši neslyší. „A David říká: „Jejich stůl ať se jim stane léčkou a pastí, kamenem úrazu a odplatou. Ať se jim v očích zatmí, tak aby neviděli, a jejich záda sehni navždycky.[23]
Potíž židovství je v tom, že kleká, když nemá, a nekleká, když má. Kleká před Baalem, nekleká před Synem Božím. Ale ne všichni se sklonili před Baalem! Stejně tak i nyní jsou tací, již přijali mystérium Kristovo. Následuje Pavlův výrok: To, že někdo neklekal před Baalem a naopak teď je schopen vnímat božství Krista, nebylo dáno jeho skutky, ale díky milosti. Nikoliv ex ergón, na základě činů, ale kat‘ eklogén charitos, podle volby milosti.[24] Slovo eklogé, volba, výběr je přesné, souvisí s výrazem logos; kat‘ eklogén charitos by se tedy dalo překládat jako milost podle Logu, či volba Božské Milosti. Lehce zašifrovanou formou zde máme poučení o tom, že veškerá Milost pochází z Logu, jehož výsostnou manifestací v našem vesmíru je sluneční král Kristus. Dar Božské Milosti však nepřichází jednosměrně, jak si to představuje sv. Pavel: Je to díky milosti, ne díky skutkům – jinak by milost už nebyla milost. Takhle to nefunguje. Vlastní přičinění a dar shůry vytvářejí jednotu jako přesýpací hodiny, nejedná se o ostrou disjunkci typu buď, anebo, Milost Boží nevylučuje vlastní úsilí, naopak je předpokládá. Člověk jde svým životem Milosti v ústrety, čekání na pomoc nebes bez vlastní poctivé práce obvykle plody nepřináší. Působení na základě činů a volba Božské Milosti jdou ruku v ruce, čím více jde člověk Bohu naproti, tím otevřenější náruč jej očekává. Nicméně, a to nám zřejmě chce sv. Pavel zvěstovat, Milost je vždy tou ultimativní mocí, jež řídí běh věcí. Někdy skutečně přichází zcela nečekaně jakoby bez lidské spoluúčasti. To proto, že vychází z Lásky Božího vědomí, jejíž pramen dalece přesahuje možnosti lidského chápání.
A pak následují z našeho pohledu rozhodující věty:
Izrael stále nenašel to, co hledá. Vyvolení toho dosáhli, ale ostatní byli zatvrzeni.
Pakliže něco hledám, nejprve si musím ujasnit, co vlastně. Do té doby je hledání marností. I Židé si musí ujasnit, co hledají. Tím prvním, ale nejdůležitějším krokem je zvědomení, že Kristus není jen prorok, ale univerzální tvůrčí síla, jež dlí v hlubinách každé duše, i té židovské. Hledat a nacházet Krista je třeba ve smyslu transcendentním, jako Mesiáše, jako krále nebes, ale i imanentním, jako duchovní zdroj vlastní bytosti. Před každým, kdo nahlédne, že Kristus je vnitřní hvězdou, z níž emanuje jeho duše a život, se otevírá zcela nová cesta sjednocení. Cesta, na jejímž konci je opětné znovunalezení ztracené jednoty i probuzení z předlouhého snu, během něhož jsme tápali ve tmách odloučeni od pramene všeho bytí.
Vyvolení toho dosáhli… Za výrazem vyvolení se opět skrývá slovo eklogé, volba. Sv. Pavel dává tímto slovem znovu najevo, že ti vyvolení jsou díky Logu, že milost otevření duchovního vědomí zaručuje bytost, která je sebevědomím celé sluneční soustavy. Kristus jako vědomí já vesmíru přenáší tento svůj majestát i do nitra jednotlivé lidské duše. Tak jako slunce rozsvěcuje jej obklopující prostor, podobně vnitřní slunce lidského ducha osvětluje schopnost vnímání a porozumění světu. Kdo se odvrátí od Krista, zahalí sám sebe do šera nevědomosti, neboť tím spálí most k vlastnímu prameni světla.
I další Pavlovy myšlenky jsou mimořádně důležité.
Ptám se tedy: Je snad smyslem jejich klopýtnutí, aby padli nadobro? V žádném případě! Jejich pád však umožnil záchranu pohanů, a to má probudit u Židů zdravou žárlivost. Oč větším požehnáním pro svět bude návrat Izraele k Bohu, když jeho úpadek znamenal už takové dobrodiní! Proto vám, bývalým pohanům, sloužím tak horlivě, abych vyvolal žárlivost u svých soukmenovců a alespoň některé tak zachránil. To, že se ocitli v nepřátelském táboře, přineslo světu smíření s Bohem. A což teprve, až je Bůh znovu přijme! To bude přímo vzkříšení z mrtvých! Co vyrostlo ze svatých kořenů, je rovněž svaté. Jestli byly některé větve ze svatého stromu ulomeny a vy, jako plané větve, naroubováni na jejich místo, nevypínejte se nad větve původní. Nezapomeňte, že kořen nese vás a ne naopak![25]
Židé nejsou zatraceni, naopak jejich selhání (doslova pád, paraptóma od piptó, padám) přineslo spásu ostatním lidem. Všimněme si, že nyní už sv. Pavel nemluví jen o milosti, ale přímo o spáse (sótéria), tedy o uzdravení duše. Duchovní pád Židů přinesl možnost uzdravení ostatním národům. Izajášův stín je těžkým břemenem pro své nositele, nicméně otevírá spásný prostor pro ostatní lidské bytosti. Židé pak mají závidět ostatním pramen živé vody, jenž jim protekl mezi prsty. Pavel se v nich snaží probudit vnitřní porozumění tomu, co se děje, aby zachránil některé z nich. Jestliže je tedy již samotné židovské selhání požehnáním světu, jaké důsledky si lze představit v případě jejich prohlédnutí a uzdravení!
Pavel se tady dotýká něčeho nesmírně hlubokého. Temná kletba na bedrech židovské duše je zároveň pochodní naděje pro rozvoj lidského vědomí. Ta myšlenka je jako blesk z čistého nebe. Je tak silná, že není pochyb o jejím zdroji. Jejím autorem nemůže být nikdo jiný než Ten, kdo vede figury na šachovnici lidské evoluce. Pavel byl nepochybně zasvěcen některým z apoštolů, neboť sám se s Ježíšem tělesně nesetkal.
Součástí Izajášova údělu je zřejmě přijetí nesmírné oběti ve prospěch lidstva. Možná jdou nevědomky Židé ve stopách Kristových, i oni jsou na národní úrovni beránkem, který snímá hříchy světa.
Ne, židovská duše nesměřuje k asimilaci. Mnohem pravděpodobnější scénář je, že bude držet distanc a úzkoprsé lpění na národu a krvi i tehdy, kdy už většina světa bude otevřena univerzalitě a vědomí sounáležitosti lidstva. Do poslední chvíle bude žít v zajetí obav a uzavřenosti. Do poslední chvíle bude tímto svým oddělujícím postojem vytvářet protitlak a nevoli světa. Pak se ale stane něco úžasného, neskutečného, něco, co přivodí smrt Izajášova stínu a umožní odpadnutí těžkých železných obručí z židovské duše. Mocný zázrak, to bude přímo vzkříšení z mrtvých! Prastarý židovský národ se setká s Kristem a prohlédne. Tato zkušenost nebude jen uzdravením Siónu, ale bude mít osvobozující dopad na celé lidstvo. Popisovala-li Barbara Brennan situaci po vyléčení původního nositele tradičního rodového pouta jako úžasné osvobození a rozzáření celé dlouhé rodinné řady, tak podobně se rozzáří mateřská duše Země a s ní všechny lidské bytosti v případě uzdravení a obrácení ztracené psyché židovského národa.
Svatý kořen nese vás a ne naopak!
Co vyrostlo ze svatých kořenů, je rovněž svaté. Jestli byly některé větve ze svatého stromu ulomeny a vy, jako plané větve, naroubováni na jejich místo, nevypínejte se nad větve původní. Nezapomeňte, že kořen nese vás a ne naopak!
Židovská duše vyrůstá ze zdravých základů. Svatý kořen je tím duchovním podložím, z něhož se vypíná kmen a větve židovství. Připomeňme si slova proroka Izajáše, který tento spirituální fundament svého lidu také vyzdvihl: Ale jako dub, jako mocný strom zanechá pahýl, když je poražen, tak je svaté símě oním pahýlem. Přenesme tento výrok do filosofické řeči: I tehdy, kdy odchází zevní forma, zůstává bytostný základ, zůstává esenciální potence pro příští manifestaci. Duchovní zdroj židovského lidu je mocný a svatý, je to Izajášovo svaté símě (zera kodeš) i Pavlův svatý kořen (riza hagia)[26]. Izajáš i Pavel mluví o tomtéž.
Dobře, ale o čem tedy mluví velcí zasvěcenci izraelského lidu?
Ta nejsvětější esence bytí se židovské duše dotkla tehdy v zemi midjánské, na hoře Choréb, kdy Mojžíše oslovil hlas Boží. Keř hořel, aniž by byl plamenem stravován.
I řekl Bůh Mojžíšovi: JSEM, KTERÝŽ JSEM.[27]
Jediná bytost v celém vesmíru může takto promluvit. Jediná bytost může říci JÁ JSEM s absolutní plností významu tohoto slova. Všechny ostatní bytosti mohou říci já jsem pouze v odvozeném smyslu, neboť vstoupily do bytí skrze Něho a díky Němu. Jen ten, kdo je sebevědomím světa má právo říci JÁ JSEM. Pro všechny ostatní duše platí Pavlovo: S Kristem ukřižován jsem. Živť jsem pak již ne já, ale živ jest ve mně Kristus.[28] Nikoli já jsem, ale Kristus JE ve mně. Ovšem i člověk může vpravdě prohlásit já jsem, pokud dosáhl znovusjednocení se svou hvězdou jádra, pokud nahlédl, že v nitru jeho duše vládne Syn Boží.
Ten nejposvátnější poklad židovské duše, svaté símě, svatý kořen, je tentýž, který jí jednou osvobodí od jha Izajášova stínu. Sluneční král není jen horizontem naděje a spásy v budoucnosti, On stál také na samém počátku židovské cesty z Egypta do země zaslíbené. Na kruhu bytí není podstatné, díváme-li se dopředu či dozadu, cíl je vždy uprostřed. Kristus je počátkem i koncem, alfou i omegou všeho, židovskou spirituální evoluci nevyjímaje. Syn člověka je mimo čas a prostor, ale též v čase a prostoru, žije v duchovních světech i zevní historii. Kristus JE, KTERÝ JE.
Je dobře, že Mojžíš si toto vznešené shledání nenechal pro sebe, ale vetknul je do Tóry. Proto může Ježíš říci:
Kdybyste věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně, neboť on psal o mně.[29]
Spása židovské duše
Až Židé naleznou svou ztracenou cestu ke Kristu, až spadnou z jejich duchovních očí černé klapky nevědění, až odvrhnou nekonečný boj se světem i se sebou samými, tehdy to bude úplné vzkříšení z mrtvých!
Ta Pavlova vize Krista byla krom jiného příslib. Příslib uzdravení a obrácení celého v dějinách tak těžce zkoušeného židovského lidu. Příslib znovuzrození. Tak jako jedinečná židovská duše v podobě sv. Pavla zahlédla Kristův spásný obraz a zcela to změnilo její život, stejně tak jednou zahlédne Syna člověka velká židovská duše, duch židovského národa, a i jeho bytí bude prozářeno světlem poznání. Toto mohutné vnitřní světlo pak přeleje do jednotlivých jím inspirovaných židovských duší, aby všichni viděli, aby všichni se mohli napít z kalichu Pravdy a Spásy.
Již nebude třeba se ptát: Saule, Saule, proč mne pronásleduješ?[30] Saul jako archetyp obrácení a prozření pronásledoval křesťany, pronásledoval Krista. Byl horlivý a pomatený, nikoli však chladný a lhostejný. Mnozí jeho následovníci však zašli ještě dál, začali popírat božství Kristovo, namísto přijetí Slova zůstal v jejich vědomí prázdný prostor, jenž přinášel bolest z nenaplnění.
Vše na této zemi má svůj počátek a konec. Má jej i karmické pouto zvané Izajášův stín. I toto břímě se jednou rozptýlí jak ranní mlha nad vodou. Jeho význam pro lidstvo se teprve projeví. Třeba se ukáže, že jen ten nejsilnější byl s to takové břemeno nést po tolik generací. Jen ten, kdo byl pro tento úkol vyvolen a vybaven, a proto mu titul vyvolený národ plným právem náleží. Možná je tohle zatížení jedním ze zásadních předpokladů zdravého vývoje celého lidstva. Vždyť vše má svou smysluplnost, štěstí i bolest, cesty pravé i ty, které zdánlivě nikam nevedou. Někdo jimi ale musí projít, abychom to vůbec pochopili. Abychom mohli říci – tohle je slepá cesta, ale díky za ni, jen díky ní jsme prohlédli.
Není pravděpodobné, že by mrak zahalující esenci jádra člověka i vesmíru vložil do židovského vědomí sám Izajáš. Ten jej toliko akcentoval, vytáhl na světlo denní. Zaostřil na něj pozornost jako na něco, co bude součástí cesty spásy tohoto národa v příštích tisíciletích. Kde tedy hledat pramen zrození tohoto stínu, v jakých dobách došlo k energetické transfiguraci starého semitského vědomí? To vědí jen zasvěcení. My můžeme pouze spekulovat, že takto trnitou cestu spásy si Židé vybrali již v dobách, kdy se hroutila atlantská civilizace. Že se jedná o staré duše, o tom není pochyb. Zároveň tušíme, že každé zhroucení sociálního systému je vždy spojeno s erupcí postojů, které jdou přímo proti vědomí univerzality a jednoty. Kde zvítězí dualita nad elementární svorností, tam není jiná možnost než zhroucení daného řádu. Jen tak se otevře prostor pro zrození čehosi nového, pro novou šanci. Stín bolesti nemohl vzniknout jinak než z jiného stínu bolesti. Ale to je bezprostřední příčina. Tím rozhodujícím důvodem pro přijetí duchovního příšeří je bezpochyby služba lidstvu, oběť pro dobro člověka. Étos této služby by se dal shrnout takto: Čím více oddělování, čím intenzivnější akcentace národního vědomí, tím více napětí a utrpení. Lpění na krvi přináší vždy znovu a znovu rozpad těžce budované brány bezpečí a následný výtrysk této krve do kalichu Země.
Žádné utrpení světa není marné. Ani to, jež nepřináší okamžité prohlédnutí. A z té nejhlubší tůně hrůz a strachu může povstat nejčistší proud lásky a moudrosti. Jen Bůh zná tajemství zrození. Ke světlu je vždy nutno projít branou bolesti.
Tenhle židovský národ ještě neřekl své poslední slovo. Na jeho uzdravení a procitnutí čeká celá kolektivní duše lidstva. Až nalezne ve svém nitru Slunečního krále, tehdy se rozzáří aura matky Země, to bude úplné vzkříšení z mrtvých!
Přijde den, kdy Krista spatří všichni, nikoli jen Pavel.
Naši exkurzi do hlubin židovské duše zakončíme výrokem autora Janovy apokalypsy:
Hle, přichází s oblaky a spatří ho každé oko, i ti, kdo jej probodli.[31]
[1] Izajáš 6, 9-10, Bible, překlad 21. stol.
[2] ibid. 11-13
[3] Ne že by na samotném aktu skupinového ztotožnění bylo něco špatného. Naopak, je to jedna ze základních potřeb člověka. Petr Pithart mluví v této souvislosti o tzv. okruzích identifikace. Například v mém případě: Žiju v Sušici, jsem Šumavák, Čech, Evropan, člověk (podobných sebeidentifikací máme ve skutečnosti nespočet). To je v pořádku do doby, dokud nezačnu některý z oněch identifikačních pilířů stavět na piedestal výjimečnosti, obvykle ten národní (Čech), a proti někomu. Láska k vlasti a národu je krásná věc, obrátí-li se nicméně proti jiné skupině lidí, pak vlastenectví degeneruje na temný nacionalismus, jenž je podhoubím všech válek a konfliktů. Přiznejme si, stále to máme v sobě, ten skupinový instinkt, tu atavistickou touhu vyhledávat bezpečí a ukotvení v rámci kmenové či národní pospolitosti ve smyslu ochrany před cizím živlem. Každý demagog a populista to samozřejmě dobře ví, a tak chce-li získat politické body, stačí mu jen rozezvučet strunu skupinového uvědomění a rozštěpit myšlení a cítění na prosté MY a ONI. To zabírá dnes stejně jako před tisíci lety. Ve skutečnosti jediným pilířem identifikace, který lze vytknout právem, je ten poslední, jenž obsahuje v sobě všechny ostatní: Jsem člověk, obyvatel planety Země. Takové vytknutí ovšem nevytváří napětí vůči jiným lidským bytostem, neboť probouzí vědomí pouhého MY, a z hlediska politického marketingu je tedy bezcenné.
Za tím vším je strach pohlédnout zpříma do tváře vlastní individualitě, vlastní lidské důstojnosti, jež se projevuje rovnovážnou syntézou svobody a odpovědnosti vůči sobě i druhému. Útěk do skupiny je vždy jednodušším řešením než přijetí plné zodpovědnosti za svůj život. Nyní ovšem nastává chvíle lidské evoluce, kdy právě tato emancipace ducha bude vyžadována po stále větším množství lidí. Pro každého z nás nastává čas postavit se na vlastní nohy, začít měřit všem stejným metrem, mně i tobě, nám, stejně jako jim. Doba, kdy síla uměle vyvolávaných emocí přehlušovala jakýkoli hlas rozumu, musí pozvolna uvadat. Člověk směřuje k přijetí sebe sama jako jedinečné božské bytosti, jež nemá zapotřebí choulit se pod pláštík jakékoli skupinové entity. Neznamená to popírání naší kolektivní příslušnosti, znamená to uvědomění, že nejvyšší hodnotou není kolektiv, ale jedinečný svobodný člověk.
Někdo by mohl říci: To přece nedává smysl, jistěže je národ víc než člověk, když umře jedinec, národ žije dál. Na to je třeba odpovědět, že pro systémy, které staví kolektiv nad jednotlivce platí, že život člověka zde bývá nedoceněn, bagatelizován, ve jménu celku mohou být krácena jeho práva lidská i občanská. Jedinečnost a vnitřní krása se v krajním případě ztrácí ve zpupném burácení jednolitého hlasu volajícího po uniformitě myšlení. Je příznačné, že čím více určitý společenský systém vyhrotí vztah jednotlivce a celku ve prospěch celku, tím více se propadá do tenat dogmatu a lži. Společným jmenovatelem všech totalitních režimů je zdůrazňování kolektivního aspektu nad lidskou jedinečností.
Národ není víc než jedinec, národ je potřebným modem vivendi člověka.
[4] 8. 9. 2022) žádal ruský vyslanec u OSN o svolání Rady bezpečnosti, aby si postěžoval na západní dodávky zbraní na Ukrajinu. Agresor svolává RB, aby vyjádřil své rozhořčení nad tím, že svobodný svět podporuje vojensky i humanitárně napadenou zemi.
[5] V této souvislosti nabývá na významu poznámka na české wikipedii tohoto znění: Sionismus není všeobecně přijímán všemi Židy. Existují například antisionisticky smýšlející skupiny ortodoxních Židů, které myšlenku sionismu odmítají a na území Izraele se povětšinou odmítají vracet. Tyto skupiny vnímají sionismus jako herezi, neboť dle Tóry může židovský stát založit pouze mesiáš.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Sionismus
[6] Margarita Woloschin: Die Grüne Schlange. Lebenserinnerungen (1954), str. 205
[7] Matouš, 13/10-17, překlad Bible 21. stol.
[8] Margarita Woloschin: Die Grüne Schlange. Lebenserinnerungen (1954), str. 205
[9] Jan 4,9, Bible překlad 21. stol.
[10] Matouš mluví o pohanské Galileie, Galilaia tón ethnón, doslova Galileia národů, Mat. 4, 15
[11] Zatímco ostatní plakali u vchodu do Stanu setkávání, jeden ze synů Izraele přišel a před očima Mojžíše i celé izraelské obce si přivedl domů Midiánku. Když to spatřil Pinchas, syn Eleazara, syna kněze Árona, vzdálil se od ostatních a vzal do ruky kopí. Vešel za tím Izraelcem až do vnitřní části stanu a oba je probodl – onoho Izraelce i tu ženu až k jejímu podbřišku. Tehdy se rána mezi syny Izraele zastavila. Těch, kdo tou ranou zemřeli, bylo 24 000. Hospodin promluvil k Mojžíšovi: Pinchas, syn Eleazara, syna kněze Árona, odvrátil mou zuřivost od synů Izraele. Rozhorlil se totiž uprostřed nich mou horlivostí, a tak jsem ve svém rozhorlení syny Izraele nezahubil. Proto mu řekni, že já sám mu daruji svou smlouvu pokoje. Numeri 25/6-12, překlad 21.stol.
[12] Trevor Ravenscroft, Kopí osudu, překlad Josef Zumr 1998, s. 262.
Historicky nepodložené informace, které Ravenscroft uvádí, nelze brát na lehkou váhu, neboť je čerpal ze styku se žákem R. Steinera Walterem Johannesem Steinem. W. J. Stein byl sám schopen aplikovat vyšší okultní síly v rámci historického zkoumání, a především byl zasvěcen do mnoha Steinerových akášických vhledů.
[13] Šchita (hebrejsky: שחיטה) je rituální porážka za plného vědomí zvířete podle židovských náboženských předpisů (halachy).
Zvíře usmrcené jakýmkoli jiným způsobem je, stejně jako zvíře, které zemřelo samo od sebe, považováno za zdechlinu (nevela) a je židům přísně zakázáno ke konzumaci. Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/šchita
[14] Rudolf Steiner, GA 353, s. 202 ff.
[15] Židé tvoří méně než 0,5 % světové populace, Nobelovu cenu získalo více než 170 osobností židovského původu, tj. asi 20 % celkového množství udělených cen.
[16] Barbara Ann Brennan, Core light healing, kap. 18
[17] Zdroj: https://de.wikipedia.org/wiki/Ewiger_Jude
[18] ibid.
[19] Zdroj: https://de.wikipedia.org/wiki/Ewiger_Jude
[20] Matouš 16,28 překlad Bible 21. stol.
Ἀμὴν λέγω ὑμῖν, εἰσίν τινες ὧδε ἑστῶτες, οἵτινες οὐ μὴ γεύσωνται θανάτου, ἕως ἂν ἴδωσιν τὸν υἱὸν τοῦ ἀνθρώπου ἐρχόμενον ἐν τῇ βασιλείᾳ αὐτοῦ.
[21] Možná by bylo zajímavé se ptát, čím by byla ona asimilace z hlediska duchovního. Každý národ je veden a inspirován svým národním duchem. Obvykle to bývá bytost andělské 3. hierarchie řádu archangeloi nebo archai. Pokud by došlo, a v historii se to jistě mnohokrát stalo, k rozpuštění určitého etnika v okolním kolektivu, tedy k zániku skupinové entity, pak by musel v určitém smyslu „zemřít“ i její vůdčí archanděl. Můžeme se pouze dohadovat, v čem by ona „smrt“ spočívala. Nepochybně by daná změna vedla ke změně jeho spirituální pracovní náplně, možná dokonce i k určité energetické transfiguraci jeho vlastní podstaty. V této souvislosti je důležité zmínit jednu věc: Mnoho hledajících předpokládá, že když je někdo archanděl čili bytost vyššího řádu než člověk, automaticky to znamená, že je též prostoupen vysokým stupněm moudrosti a lásky. Zřejmě to není tak úplně pravda. Tady si musíme uvědomit, že lidé jako jednotlivé duše a jejich vůdčí kolektivní duch jsou spojené nádoby. Národní duch inspiruje člověka k tvůrčí činnosti, ale také naopak vtělení lidé dané skupiny zpětně svými činy a životem spoluvytvářejí jeho povahu. Jinými slovy, vykazuje-li kupříkladu určitý národ významný sklon k materialismu a pragmatismu, pak musíme předpokládat, že právě těmito vlastnostmi disponuje jeho vůdčí anděl, neboť lidé materializují impulsy svého duchovního vedení. Nikoli všichni, ale většina. Národní duch se vyvíjí spolu se svým etnikem. Jejich evoluční postupy jsou propojené. Pokud jde o národního ducha Židů, lze u něho předpokládat tytéž dominantní vlastnosti, které projevují po generace jednotlivé židovské duše. Mimořádná inteligence, zahleděnost do minulosti, skvělé nadání pro oblast vědy, ale i hudby, méně nadání pro výtvarná umění. Ale to hlavní, archanděl židovského národa těžko může vnímat nesmírný význam Kristovy oběti pro celé lidstvo, v opačném případě by v tomto směru inspiroval vědomí „svých oveček“. Jestliže se v tomto mýlím, pak se židovskému duchu hluboce omlouvám.
[22] Je-li stín součástí energetického systému jednotlivého člověka podobně jako v případě tradičních rodinných pout, pak ani ztráta národního vědomí na tom nic nezmění.
[23] Římanům 11, 1-10, Bible překlad 21. stol.
[24] κατ` ἐκλογὴν χάριτος, podle volby milosti, ἐξ ἔργων, z činů
[25] Římanům 11, 13-18, překlad Slovo na cestu
[26] Římanům 11, 16, ῥίζα ἁγία, kořen svatý
Izajáš 6, 13, זֶרַע קֹדֶשׁ, símě svaté, ale i rod, kmen, lid
[27] Exodus 3,14, překlad Bible kralická. I řekl Bůh Mojžíšovi: JSEM, KTERÝŽ JSEM. Řekl dále: Takto díš synům Izraelským: JSEM poslal mne k vám.
וַיֹּאמֶר אֱלֹהִים אֶל-מֹשֶׁה, אֶהְיֶה אֲשֶׁר אֶהְיֶה; וַיֹּאמֶר, כֹּה תֹאמַר לִבְנֵי יִשְׂרָאֵל, אֶהְיֶה, שְׁלָחַנִי אֲלֵיכֶם.
«Jsem, který jsem» (hebr. אֶֽהְיֶ֖ה אֲשֶׁ֣ר אֶֽהְיֶ֑ה eh’jeh asher eh’jeh) je slovo, skrze něž se Jahve-Elohim na hoře Horeb projevil Mojžíšovi v hořícím trnovém keři jako JÁ JSEM (řecky ἐγώ εἰμί ego eimi), jako ten Já jsoucí, ten, kdo přináší JÁ, jenž je ve svém pravém bytí Kristus, kosmické JÁ, sestupující ze sluneční sféry dolů na Zemi. Jahve, měsíční Elohim, je podle Rudolfa Steinera měsíčním zrcadlením kosmického Krista a zároveň reprezentuje vyšší společné vědomí sedmi Elohim, skrze něž působí tvůrčí Slovo, tedy Kristus. Zdroj: www.anthrowiki.at/Ich_bin_der_Ich-Bin
[28] Galatským 2, 19-20, překlad Bible kralická. Χριστῷ συνεσταυρωμαι· ζῶ δὲ οὐκέτι ἐγώ, ζῇ δὲ ἐν ἐμοὶ Χριστός·
[29] Jan 5, 46, překlad Bible 21. stol. On psal o mně. Περὶ γὰρ ἐμοῦ ἐκεῖνος ἔγραψεν.
[30] Skutky apoštolů 9,4, Český ekumenický překlad
[31] Zjevení 1,7, Bible překlad 21. stol.
Obrázek: Izajáš, Jean Louis Ernest Meissonier (1815-1891), https://artuk.org/discover/artworks/isaiah-209307