6. ledna 1923 navštívil Rudolf Steiner jedenáctou třídu Svobodné Waldorfské školy ve Stuttgartu, již založil průmyslník a mecenáš Emil Molt[1] v roce 1919, a kterou vedl Rudolf Steiner od jejího vzniku. V první kapitole své pozoruhodné knihy Weltgeschichte im Lichte des heiligen Gral – das Neunte Jahrhundert – o tom vypráví Steinerův žák Walter Johannes Stein. Když tehdy R. Steiner vstoupil do třídy, probíral W. J. Stein se svými studenty epický epos Parzival od Wolframa z Eschenbachu. Konkrétně se jednalo o téma grálského meče a následující verše:
První úder ustojí meč bez újmy,
při druhém však se roztříští.
Budeš-li jej chtít skouti v jednotu,
proud vod jej opět spojí.
Však k prameni Lac, jenž tryská ze skály,
musíš přijít dříve,
než jej osvětlí zář nového dne.
Rudolf Steiner pozorně naslouchal, a poté se obrátil na žáky: „Grál pochází ze slova gradalis[2], což znamená postupně. Krok za krokem se uskutečňuje cesta Parzivala: od tuposti (Dumpfheit) přes pochybování (der Zweifel) až po blaženost (Saelde).“ Pak vzal křídu a napsal na tabuli slovo Saelde, a řekl: „To je blaženost. Ukrývá v sobě slovo Seele (duše). Saelde souvisí s duší.“
Pak se zeptal: „Řekněte, ve které době se vlastně odehrálo všechno to, o čem vám právě dr. Stein vyprávěl?“ Děti odvětily: „To byl středověk.“ „No ano,“ řekl dr. Steiner, „dalo by se to říci ještě přesněji. Vidíte, na vylíčení zážitků Parzivala lze velmi dobře poznat, že se jedná o poměry 8. / 9. století, jež jsou tam popisovány. To byly krvavé časy. Lidé byli navyklí žít v krvi. Všude byl tehdy ještě divoký les. Tam se bojovalo. Krvavé oběti byly na denním pořádku. Tímto lesem táhly čas od času světlé, jasné postavy v zářící zbroji. Když přišly na místa, kde v lese žili lidé, pak dali tito lidé hlavy dohromady a navzájem se domluvili, a už netáhli do boje nebo na lup. Tito potulní rytíři, kteří se ve svých třpytivých zbrojích tu a tam ukazovali, byli tím, kdo se v těchto krvavých dobách staral o krvavé pořádky. Centrem tohoto všude rozesetého rytířstva byli Artušovi rytíři, nebo, jak je lze také nazvat, rytíři meče. V severní Francii, v Anglii měli své centrum. Avšak tehdy existovali i jiní rytíři. Pomyslete: Artušovi rytíři byli rytíři meče, jakými rytíři mohli být ti druzí?“
Nyní nechal dr. Steiner děti hádat. Pomáhal jim, až nakonec jeden student řekl: „Ti druzí byli rytíři slova.“
„Ano, vskutku,“ řekl dr. Steiner, „to je naprosto správně. Ti druzí byli skutečně rytíři slova. Slovo je také meč, avšak neobyčejný meč. Slovo je meč, jenž vychází z lidských úst. A vidíte, o tomto meči se tady mluví.“
Slovo je meč, jenž vychází z lidských úst. Ano, vždyť člověk je nápodobou svého Tvůrce. A vydechl-li Bůh na počátku časů Slovo – Logos, meč, jenž rozetnul jednotu původního bytí vibrační silou zvuků a písmen, pak člověk, jenž není jen malým vesmírem, mikrokosmem, ale také malým Slovem, mikrologem, je nadán toutéž tvůrčí mocí. Slovo Boží sídlí v lidech, vytváří naši esenci bytí, je tím, čemu říkáme naše pravé já, je to náš nejvyšší a vlastně jediný poklad. Jen proto může vycházet z lidských úst, z této brány zrození[3].
I obrátil jsem se, abych viděl ten hlas, kterýž mluvil se mnou, a obrátiv se, uzřel jsem sedm svícnů zlatých, a uprostřed sedmi svícnů podobného Synu člověka, oblečeného v dlouhé roucho a přepásaného na prsech pasem zlatým. Hlava pak jeho a vlasové byli bílí, jako bílá vlna, jako sníh, a oči jeho jako plamen ohně. Nohy pak jeho podobné mosazi, jako v peci hořící; a hlas jeho jako hlas vod mnohých. A měl v pravé ruce své sedm hvězd, a z úst jeho meč s obou stran ostrý vycházel; a tvář jeho jako slunce, když jasně svítí. A jakž jsem jej uzřel, padl jsem k nohám jeho, jako mrtvý. I položil ruku svou pravou na mne, řka ke mně: Neboj se. Já jsem ten první i poslední. (Zjevení Janovo, Bible kralická, 1,12-17)
Slovo – meč vycházející z lidských úst symbolizuje Syna Božího, slunečního krále, Krista, pána všech Elohim. Logos, jenž dává formu vnímatelným věcem i pojmům lidské řeči. Světlo života, jež je věčnou hvězdou jádra každé lidské bytosti.
V našem vesmíru existuje meč, jemuž by mohl náležet titul Meč Slova. Je jím světelný meč svatého Michaela, meč, jenž přemáhá síly temnoty a nevědomosti.
I stal se boj na nebi: Michal a andělé jeho bojovali s drakem, a drak bojoval i andělé jeho. Ale nic neobdrželi, aniž jest nalezeno více místo jejich na nebi. I svržen jest drak ten veliký, had starý, jenž slove ďábel a satanáš, kterýž svodí všecken okršlek světa; svržen jest, pravím, na zem, i andělé jeho s ním svrženi jsou. (Zjevení Janovo, BK, 12, 7-9)[4]
Jakkoli staré legendy vyprávějí o archandělu Michaelovi jako o tom, kdo srazil Lucifera i s jeho zástupy andělů do temných oblastí hmoty, je třeba tato vyprávění číst s určitou opatrností. Mythický jazyk je řečí obrazu a příběhu a jeho projev nemůže být jiný než dualistický. My dnes tušíme, že stará optika nahlížení na Michaela jako na toho, kdo silou světla a dobra přemáhá mocnosti temnoty a zla, je již překonaná. Boj přináší jen potřebu nového boje, rány, jež zasadí, prahnou po vyrovnání. Tento model je odsouzen k věčnému bloudění v kruhu. Kdyby byl svatý Michael jen bojovníkem, jenž mává svým vítězným mečem, nemohl by být tím, čím je, služebníkem Kristovým a hlavním správcem věcí lidských (od 11/1879 dle RS). Rudolf Steiner k tomu říká: „Michael, onen duch, který žil ve slunci, byl nejvýznamnějším služebníkem Kristova ducha ve slunci, zažil v čase mystéria na Golgotě toto tajemství z druhé strany. Lidstvo na Zemi prožilo golgotské mystérium tak, že vidělo Krista přicházet. Michael a jeho blízcí, kteří byli tehdy ještě ve slunci, to prožili tak, že se s Kristem museli rozloučit. Tak, moji milí přátelé, je třeba nechat působit na vlastní duši oba póly této vše přesahující kosmické události: Hosana na Zemi, příchod Krista na Zemi, a odloučení od Michaelových zástupů nahoře na slunci. To patří k sobě.
Avšak Michael zažil velikou proměnu právě v naší době. Počátek jeho vlády znamená následování Krista dolů na Zemi a v budoucnu bude znamenat kráčení před činy Kristovými na Zemi. Člověk se opět naučí rozumět tomu, co znamená: Michael kráčí před Pánem. Tak jako ve Starém zákoně – vždyť před Orifielem byla také doba Michaelova – zasvěcenci Asie mluvili o tom, že Michael kráčí před Jahvem, podobně jako tvář člověka, jeho nejpřednější část, kráčí před ním, tak mluvili o Michaelovi jako o tváři Jahve, a tak se my musíme naučit o Michaelovi mluvit jako o tváři Krista.“ (GA 346, s.95f)
Michael je tváří Krista. V této větě je ukryto tajemství Michaelova plamenného meče. Tímto mečem se nemává, není zbraní, jež stíná hlavy protivníků. Je v něm přítomna energie Krista, jeho láska a moudrost. A to jsou jediné zbraně vesmíru, jimž náleží moc přemáhat svár a nevědomost. Rudolf Steiner říká: „Spása Lucifera se děje skrze lásku, skrze vyšší lásku, jež je prosta egoismu. Spása Ahrimana se děje skrze myšlení.“ (GA 266c, s. 167)
To jsou nesmírně důležitá slova. Na cestě spásy je třeba myslet i na tzv. padlé bytosti. Zůstaneme-li v modelu dobra a zla, jsme pevně chyceni do osidel satanské duality, naše vlastní duše je rozpolcena, a tím je nalomena tvůrčí síla. Dualitu a napětí překonává láska, síla sjednocení, Kristova láska. Ahrimanské lpění na tom, že jedinou skutečností je materiální svět, překonává moudrost Kristova silou slova.
Jsou-li hledači svatého grálu rytíři Slova, a je-li jejich společným poznávacím znamením plamenný meč Logu, nelze nevidět jejich bytostné sepětí s mocí slunečního Krista. Ve skutečnosti je celý grálský příběh prodchnut tou nejhlubší symbolikou esoterního křesťanství. Tato univerzální duchovní forma teprve nabývá na síle, ale jednou se stane spirituální platformou pro celé lidstvo.
Michaelův světelný meč souvisí s grálskou symbolikou ještě v jedné věci. Je klíčem, jenž otevírá brány grálského hradu. Do tohoto hradu nevede přímá cesta, grál sám určí, koho k sobě povolá. Předpokladem vstupu je právě grálský meč[5], jenž propůjčuje Michael svým služebníkům. Jen díky magické síle tohoto meče lze projít okolo temného strážce hradu. Pak se adept setkává s tou, co nese grál. V kalichu smaragdové panny zahlédne něco podstatného ze své vlastní duše. Hledající, když napoprvé vkročí na tato posvátná místa, je nejistý a zmatený. Není ještě zralý na to, aby položil králi otázku po příčině jeho bolesti. Schází mu vhled a pochopení. Mnohé důležité zápasy a lekce má teprve před sebou[6]. Je pouhým bláznem, Peciválem – Parsifalem, naivním, dětinským, nebojácným, vždyť netuší, co je strach. Musí se naučit soucitu.
Svatý archanděl Michael, vznešený kníže vojska nebeského, je mocným ochráncem lidského rodu. On je náš HIEROFANTÉS – bytost projevující posvátnou přítomnost Krista. Zároveň je to PONTIFEX – stavitel mostů, neboť nám ukazuje možnost propojení našeho pozemského já s hvězdou jádra duše, s božským Slovem. Tím nám pomáhá v úsilí nalézt sebe sama, vždyť cesta ke Kristu je cestou sebepoznání.
[1] Emil Molt založil spolu se dvěma partnery roku 1906 Waldorf-Astoria-Zigarettenfabrik ve Stuttgartu a Hamburku. 23. dubna 1919 vystoupil na půdě Waldorf-Astoria-Fabrik Rudolf Steiner s návrhem na založení nové školy, kde by mohly studovat i děti zaměstnanců továrny, což se následně stalo. Emil Molt koupil ze svých prostředků budovu ve Stuttgartu a škole věnoval 100.000 marek jako počáteční kapitál. 7. září 1919 byla škola otevřena, na počátku měla osm tříd. Celkem zde studovalo 256 žáků, 191 dětí bylo z dělnických rodin – jejich školné platila továrna – 65 dětí pocházelo z majetnějších, anthroposofických poměrů.
Molt podporoval školu až do konce života, a i po prodeji své firmy platil ze svého dále školné „svých“ dělnických dětí. Po uchopení moci národními socialisty se vší silou snažil zabránit hrozícímu uzavření školy, k němuž nakonec došlo v březnu 1938. /zdroj: https://de.wikipedia.org/wiki/Emil Molt/
[2] Etymologie slova grál je nejasná. Nejvěrohodněji na mne působí jeho odvození ze starohebrejského גוֹרָל goral – osud, úděl, ale původně vlastně kámen či kamínky, jejichž rozvržení bylo jednou z možností, jak onen úděl nahlédnout. Arthur Schult cituje ve své knize Die Weltsendung des Heiligen Gral im Parzival des Wolfram von Eschenbach profesora hebrejštiny a aramejštiny College de France Andre Dupont-Sommera, který říká: „Slovo goral (los, úděl) se vyskytuje jakožto významný termín opakovaně v různých kumránských textech, jeho četnost odpovídá určité vše ovládající ideji, přesně definované predestinaci. Již před narozením patří lidé buď ke goralu světla nebo k údělu temnoty; jejich osud je jasně dán. Dokonce je zapsán ve hvězdách; jeden velmi zvláštní fragment z jeskyně IV ukazuje skutečný horoskop, jenž určuje podle dne narození nadpřirozený úděl každého člověka, podíl dobrého a zlého ducha, již se v něm prolínají a v něm bojují. Tento fatalismus prozrazuje zřejmý vliv astrologických náhledů, jež se těšily značné oblibě v celém tehdejším helenistickém světě.“ (Die essenischen Schriften, Tübingen 1960, s.59 ff.)
Imaginace Wolframa z Eschenbachu představuje grál nikoli jako pohár, nýbrž jako kámen:
Jmenuje se lapsit exillis. Mocí kamene shoří pták Fénix na popel. Popel však mu poskytne [nový] život. (II,9,469)
Er heizet lapsit exillis. von des steines craft der fenis verbrinnet, daz er ze aschen wirt: diu asche im aber leben birt.
… Po nich vešla princezna. Všichni si mysleli, že nastává nový den, tak zářila krása její tváře. Oděna byla panna v zelené sametové šaty z Arábie. Na hedvábném zeleném polštáři nesla rajské touhy kořen i výhonek. Ten předmět slul grál, silnější jakékoli touhy pozemské. (I,5,235)
nach den kom diu künigin. ir antlütze gap den schin, si wanden alle ez wolde tagen. man sach die maget an ir tragen pfellel von Arabi. uf einem grüenen achmardi truoc si den wunsch von pardis, bede wurzeln unde ris. daz was ein dinc, das hiez der Gral, erden wunsches überwal.
Grál je rajské touhy kořen i výhonek. Grál je počátkem i koncem všeho, alfou a omegou skutečnosti. Co je onou rajskou touhou, doslova přáním ráje – wunsch von pardis? Je to touha Boha po svém vlastním obrazu, touha po nahlédnutí sebe sama skrze stvoření, ale zároveň i touha po uskutečnění návratu do Boží náruče.
Grál je kořenem – počátkem projeveného bytí. Zelený smaragd, jenž kdysi vypadl z koruny mocného Světlonoše, symbolizuje duchovní matrici, tzv. horní duchovní vody, z nichž povstává vše tělesné. V tomto smyslu je grál obrazem éterné roviny.
Avšak grál symbolizuje také touhu skutečnosti po cestě vzhůru směrem k jednotě. Není jen kořenem, je také výhonkem, jenž směřuje vzhůru k nebesům. Krásně tuto symbolickou rovinu vystihuje onen obraz zeleného kamene a ptáka Fénixe.
Vše tělesné napodobuje úděl bájného Fénixe. Rodí se a umírá. Nabývá tělesnost a opět ji vrací matce Zemi. My lidé po věky pendlujeme mezi astralním a pozemským světem. Nahoru a dolů, stále dokola. Tím, co je však stále v nás, co prožívá ono pendlování spolu s námi, je dech svatého zeleného kamene.
Bylo mnoho pokusů rozluštit onu tajemnou šifru lapsit exillis. Přidejme další, řekněme, že by mohla nést tento význam: LAPIS SIT EX ILLIS – AŤ JE Z NICH KÁMEN! Zní to trochu jako pohádková magická formule. Z čeho se má stát kámen? Inu ze všeho, ze všech věcí. Ve smyslu cesty dolů – stezky stvoření – je zelený smaragd symbolickým vyjádřením horních duchovních vod, z nichž povstalo vše, co jest. Naopak v duchu cesty nahoru – stezky poznání – volá veškeré stvoření – ať je opět ze všech věcí kámen! V tom zvolání zní neutuchající touha přírody po svém počátku, bytostná, ničím nevykořenitelná touha mnohého po Jediném. Stvořitel zasel do svého díla lásku, touhu po sobě samém, čímž si zajistil zpětnou vazbu. Lidská touha po sebepoznání je součástí tohoto universálního toku lásky. Nejen člověk, ale celá fysis je ovládána vůlí po návratu, toto úsilí po stále dokonalejším představení vlastního bytí se skrývá za veškerými přírodními procesy; je jejich hnací silou a niternou motivací. Jen proto je vesmír jednotou, a ne hromadou vedle sebe jsoucích věcí, neb je vnitřně prodchnut láskou a touhou po svém počátku. Skutečnost nezapomněla na dny svého dětství, bohyně Mnémosyné, byť často opomíjená, je matkou všech múz, paměť je matkou všeho.
[3] Nejhlouběji v krku se rodí nejmocnější síly počátku – samohlásky. Kousek nad nimi přichází na světlo světa první souhláska, jež nese tajemství dechu – H, tajemná stezka povstávání slova pokračuje ve sluji úst tzv. zadopatrovými souhláskami – CH,G,K. Králem – grálem procesu slovotvorby je jazyk, jeho rozkmitáním se rodí nejmocnější ohnivá síla R, omezením slunečního R na jediný kmit jazykem pak z královské moci R povstává mírná lunární síla L, jež skrývá energie růstu a rozmnožování. V konfrontaci jazyka s pevností skály zubů se rodí tzv. zubné souhlásky T,D,S,Z,C. Meč slova pak prochází branou úst, již ovládají strážci P,B,M. To oni zodpovídají za otevírání a uzavírání brány stvoření. Takto meč slova vystupuje z úst na denní světlo, celý tento děj je skutečně mikrologickým opakováním velkého makrologického procesu kosmogeneze.
[4] Had starý, jenž slove ďábel a satanáš..ὁ ὂφις ὁ ἀρχαῖος, ὁ καλούμενος Διάβολος καὶ Σατανᾶς ho ofis ho archaios, ho kalúmenos Diabolos kai Satanas
Ve starozákonní knize Job /1,6/ se praví: Jednoho pak dne, když přišli synové Boží, aby se postavili před Hospodinem, přišel také Satan mezi ně.
Uvedený kralický překlad je jako obvykle chvályhodně věrný, ovšem kromě slov …přišel také Satan mezi ně … tento obrat se zřejmě snaží navodit dojem, že Satan stojí jaksi mimo, že mezi syny Boží zavítal jakoby z venku, že není jedním z nich. Hebrejský originál se však zdá naznačovat cosi jiného, zní – וַיָּב֥וֹא גַֽם־הַשָּׂטָ֖ן בְּתוֹכָֽם׃ – i přišel také Satan v jejich středu. V tomto duchu překládá Septuaginta καὶ ὁ διάβολος ἦλθεν μετ᾽ αὐτῶν – i přišel též ďábel s nimi. Také sv. Jeroným je přesný, Vulgata překládá – affuit inter eos etiam Satan – byl mezi nimi také Satan.
Zdá se tedy, že Satan nepřišel mezi ně, nýbrž že přišel s nimi jako jeden z nich.
Kniha Jobova přichází v souvislosti s pánem temnot s pozoruhodným titulem prvorozený smrti, bechor mavet
בְּכוֹר מָוֶת. 18/13
To jméno je zajímavé, protože existuje podobný titul Krista v novozákonní knize Zjevení. Sv. Jan Theolog /Zjev. 1,5/ nazývá Spasitele prvorozeným z mrtvých /πρωτότοκος τῶν νεκρῶν prótotokos tón nekrón/: A od Ježíše Krista, jenž jest svědek věrný, ten prvorozený z mrtvých, a kníže králů země, kterýž zamiloval nás, a umyl nás od hříchů našich krví svou.
Satan znamená hebrejsky protivník, ten, kdo je na druhé straně; je silou, jež v člověku iniciuje vnitřní dualitu, jež se následně projevuje v zevním světě jako konflikt a svár.
[5] Grálský meč vede člověka k lásce a soucitu. Nepřekvapí proto, že úzce souvisí se srdcem. Ve skutečnosti je hřebem, jenž hledající vytrhne ze skály svého srdce.
Meč přislíbil mi otec, bych nalezl jej v nouzi nejvyšší.
Zbraně prost vpadl jsem do domu nepřítele, byv jeho msty zástavou, vtrhl jsem sem –
však ženu jsem zahlédl, líbeznou a vznešenou: blaženou úzkostí chvěje se mi srdce.
Touha mne nyní vede k ní, sladkým kouzlem mě zraňujíc,
násilím drží ji muž, a mně bezbrannému se vysmívá!
Wälse! Wälse! Kde je tvůj meč?
Ten silný meč, kterým bych v bouři komíhal, má mi snad vyrazit z hrudi to, co divé srdce ještě chová?
R.Wagner, Walküre, 1.akt
[6] Připusťme ale na okamžik možnost, že by se náš hrdina vskutku zeptal bolestného krále na důvody jeho utrpení. Jak by mu král odpověděl? Zřejmě nějak takto: Ptáš se mně po prameni mého strádání, synu. Inu věz, že příčinou mých nekonečných muk jsi ty sám. Dokud bude člověk bloudit ve tmách zapomnění, dokud se nerozpomene na svůj pravý domov, na hvězdu zářící na dně jeho duše a zůstane vytržen z boží náruče, do té doby se bude řinout krev z mé rány. Jen díky této strašlivé ráně přežívá člověk i se svým hříchem, jen díky očistné moci mé krve má možnost kráčet stezkami tělesné zkušenosti. Takto si to žádá přísná spravedlnost.