Zpracováno z přednášek Rudolfa Steinera Das Gralsgeheimnis im Werk Richard Wagners Landin (Mark), 29. července 1906 a Die Musik des „Parsifal“ als Ausdruck des Übersinnlichen Kassel, 16. ledna 1907
Na Velký pátek roku 1857 stál Richard Wagner před vilou Wesendonck v Curychu a hleděl na Curyšské jezero a na okolní krajinu. Tehdy mu díky pohledu na probouzející se rostliny přišla myšlenka o souvislosti mezi spásou a skutečností květiny. V jeho srdci se vynořil jako obraz bytostný pocit, který měli žáci grálu odnepaměti: ideál kalicha. Později se snažil nalézt tóny, jimiž by vyjádřil rozvoj, jenž vede od kalichu rostlinného květu ke kalichu grálu (Gralsgeheimnis).
Je pozoruhodné, jak v jediném okamžiku proniklo celé mystérium Parsifala do duše Richarda Wagnera. … Díval se ven na klíčící, rašící a kvetoucí přírodu. A v tomto okamžiku mu byla jasná souvislost mezi pučící přírodou a Kristovou smrtí na kříži. Tato souvislost je tajemstvím Svatého grálu. Od tohoto momentu prostupovala vědomí Richarda Wagnera myšlenka o nutnosti vyslání tajemství Svatého grálu v hudební formě do světa (Parsifal).[1]
Okolo nás jsou stupňovitě rozprostřeny různé přírodní říše, minerály, rostliny, zvířata a lidé. Říši lidí nahlížíme jako nejvyšší mezi těmito čtyřmi říšemi. Jako existují říše kolem člověka, které stojí pod ním, tak jsou i bytosti nad člověkem v mnoha stupních. Odnepaměti byly tyto člověka přesahující bytosti označovány jako bohové. Podle povahy moudrosti, jež byla v mystériích lidem sdělována, byl člověk přiveden do vědomého kontaktu s bohy. Takový člověk byl vždy označován, kdekoli existovala mystéria, za zasvěcence. Obdržel nikoli pouze slovní moudrost, nýbrž zakusil skutečnosti, jež prožil v průběhu mystérií.
…Nahlédněme nyní do těchto nejstarších škol. Jaké tajemství tam bylo vyučováno? Toliko formy těchto nauk podléhají proměně v průběhu časů. Nanejvýš pozoruhodné je, že tajemství, jež nahlédl Richard Wagner, tam přivedeno bylo k nejvyššímu rozvinutí, totiž: jak souvisí na jaře se probouzející příroda s tajemstvím kříže.
Jedná se o to, že člověk si zprvu ujasní, že veškerou plodivou sílu, jež je přítomná mimo říši lidí a zvířat, lze nalézt i ve světě rostlin. Na jaře vyvěrá božská tvůrčí síla z matky Země. Je zapotřebí si uvědomit, že existuje souvislost mezi silou, jež proudí vzhůru, když se země pokrývá zeleným kobercem, a božskou tvůrčí mocí.
Žákům bylo řečeno: Tam venku vidíte v otevírajících se kališích květů sílu, jež se koncentruje v semenech. Nespočetná semínka vzejdou z květů, která pak, vložena do země, dají vznik novému. Nyní lze s jistotou pociťovat, že to, co se odehrává venku v přírodě, není nic jiného, než to, co se odehrává též ve světě lidí a zvířat, v případě rostliny se to ovšem děje bez žádosti, zcela cudně. Nekonečná cudnost a nevinnost, jež dříme v okvětí rostlin, musela prostoupit duši žáka. Dále jim bylo řečeno: Květy otevírá sluneční paprsek. Ten vytahuje sílu z květů. Dvojí se setkává, otevírající se květina a sluneční paprsek. Mezi říší rostlin a božskou říší stojí jiné říše, světy zvířat a lidí. Všechny tyto říše jsou pouhým přechodem od světarostlin do říše bohů. V božské říši lze opět vidět prostor nevinnosti a cudnosti stejně jako ve světě rostlin. Ve světě zvířat a lidí vidíme svět žádostí.
Avšak poté bylo poukázáno do budoucnosti: Zmizí jednoho dne všechny smyslnosti a žádosti. Shůry se pak otevře kalich, podobně jako se otevírá kalich květiny, a bude shlížet dolů na člověka. Jako se sklání paprsek do rostliny, tak se vlastní lidská očištěná síla sjednotí s tímto božským kalichem.
Kalich květu lze v duchu obrátit, takže se sklání shůry, z nebe, směrem dolů, a lze také obrátit sluneční paprsek, takže se pozvedá od člověka k nebesům. Tento obrácený kalich květu, tak jak byl ukazován jako skutečnost v mystériích, byl nazýván Svatým grálem. Skutečný květ rostliny je obráceným Svatým grálem. To, co představuje sluneční paprsek, se dozví každý, kdo zná okultismus, a sice v obraze takzvané kouzelnické hůlky. Kouzelnická hůlka je pověrou zrozený symbol pro duchovní skutečnost. Této kouzelnické hůlce se v mystériích říkalo krvácející kopí.[2]
Toto jsou malé náznaky neskutečné hloubky, významné pravdy… Pokud bychom měli vyjádřit to, co je v základu zmíněných mystérií, pak by to bylo poznání toho, co proudí v žilách zvířete a člověka. Právem se říká v Goethově Faustovi: „Krev je neobyčejná šťáva“. Krev je něčím, na čemž závisí mnohé. Pochopíme, co znamená krev, pokud si ujasníme, jak velký převrat se odehrál v rámci mystérií. Ve starých dobách evropského osídlení se vědělo, že něco zcela mimořádného závisí na tom, v jakých pokrevně příbuzenských vztazích jsou lidé vůči sobě navzájem. Proto nebylo v tehdejší době myslitelné, aby rozmnožování bylo ponecháno náhodě. Všechny tyto věci byly regulovány na podkladě okultní moudrosti. Vědělo se: Pokud bylo v malých kmenových společenstvích rozmnožování tak uzavřené, že do něho nemohl vstoupit nikdo z venku, pak se u lidí zrozených v tomto prostoru vyskytovaly určité vyšší síly.
Když byla prolomena stará pokrevní spřízněnost, událo se v mystériích cosi zvláštního. Co bylo kdysi dosaženo díky pokrevní příbuznosti, bylo nyní nahrazeno dvěma určitými duchovními preparáty ve velkých mystériích. V menších mystériích se vyskytovaly jejich zevní symboly. Tyto zevní symboly byly chléb a víno. Tyto dva preparáty byly látkami, jež duchovně působily obdobně jako krev v žilách na fyzické rovině. Ve chvíli kdy se ztratilo staré jasnozření, bylo tedy nahrazeno požíváním těchto preparátů. Když se člověk naučil celou teosofickou moudrost, dostal tehdy tyto symboly z misky s vínem (Ceridwein). To bylo tím, co mohlo být lidem dáno jako očištěná krev shora otevírajícího se kalicha. Je to toto, vlastní mystérium, co poté přešlo na velmi malou skupinu lidí.
V jiných oblastech Evropy došlo k úpadku mystérií, a ta byla profanována ohavným, odporným způsobem. Tehdy nacházíme symbol mísy, do níž byla vložena krvácející hlava. Rozšířeno bylo mínění, že pohledem na tuto hlavu lze v člověku cosi probudit. To, co se tehdy dělo, byla černá magie.[3] Byl to opak k tajemství Svatého grálu.
Tehdy se vědělo, že to, co v kalichu květu proudí vzhůru, žije v lidské krvi. Ta se měla znovu stát čistou a cudnou jako šťáva květů. V upadlých mystériích se to převedlo do hrubě materialistické formy. Na severu se jako mysterijní symbol používala sublimovaná krev a v eleusinských mystériích víno Dionýsa a chléb Démétér.[4] Ohavně znetvořenou nádobu grálu s krvavou hlavou nalézáme opět u Herodiady s hlavou Jana. Ona se směje nad profanovaným mystériem.[5]
Vlastní tajemství velkých mystérií přešlo na templáře na severu Španělska, na strážce grálu.[6] Zatímco rytíři krále Artuše se zabývali spíše světskými záležitostmi, byli templáři připraveni k přijetí ještě vyššího tajemství, totiž k porozumění velkého tajemství Golgoty, mystéria, jež určilo ráz světových dějin.
Křesťanství vzešlo z nejsilnější národnostní směsice, z Galilejců, z těch, kteří jsou zcela cizí, mimo veškerou pokrevní příbuznost.[7] Spasitel je tím, jenž se svou říší již vůbec nespočívá na staré pokrevní příbuznosti, on zakládá svět, který překonává jakoukoli pokrevní spřízněnost. Sublimovaná krev, krev, jež je pročištěna, vyvěrá z obětní smrti, z očistného procesu. Krev, která vytváří přání a žádosti, pak musí se řinout, musí být obětována, musí téci.[8]
Posvátná nádoba s očištěnou krví byla dopravena do Evropy k templářům na horu Montsalvatsch. Titurel, praotec, přijal vytoužený grál.[9] Nyní bylo překonání krve dovršeno. Ono čistě fyzické v krvi bylo překonáno duchovní silou.
Jen tehdy, jestliže nechápeme krev pouze, jako materialista, složenou z chemických součástí, můžeme rozumět tomu, co se odehrálo na Golgotě. Je v nejvyšším stupni pozoruhodné, že Richard Wagner mohl nalézt zbožné naladění k Parsifalovi jen tím, že věděl: Nešlo jen o smrt[10] Spasitele, nýbrž o očištěnou krev, jež byla něčím jiným než obyčejná krev. On sám mluví o spojitosti krve Spasitele a celého lidstva: „Pokud jsme nalezli v krvi tzv. bílé rasy schopnost vědomého prožívání bolesti v mimořádném stupni, pak v krvi Spasitele musíme rozpoznat samotné ztělesnění vědomě orientované bolesti samé, jež se rozlévá jako božské soucítění skrze celé lidské pokolení, jako jeho vlastní pramen.“
Protože Spasitel vzešel z největší etnické směsice, byla jeho krev sublimátem[11] veškeré lidské krve, lidská krev v očištěné podobě.
Richard Wagner se k tomuto tajemství přiblížil víc než kdokoli jiný. Právě ta síla, se kterou to činil, z něj dělá velkého umělce. Nelze ho brát pouze jako běžného skladatele, je v něm třeba vidět hlubokého znalce, jenž chtěl pro moderního člověka opět ztělesnit hluboká tajemství Svatého grálu.
Perceval[12] – projdi tím údolím! -, tak se říkalo ve středověku těmto zasvěcencům. To vše musel Parsifal zakusit jako prožitek. Díky jakési zvláštní genialitě procítil Richard Wagner onoho Velkého pátku 1857 to, co muselo projít jako táhnoucí se červená nit celým vývojem Parsifala.[13]
Templáři (Tempeleisen) byli tím, kdo zastupoval pravé křesťanství vůči křesťanství církevnímu. Všude v „Parzivalovi“ Wolframa z Eschenbachu lze vidět, jakým způsobem se snažil ukázat ducha niterného křesťanství vedle křesťanství církevního.
Ve středověku ještě byly zbytky starých profanovaných mystérií. Vše, co k tomu náleží, je shrnuto pod jménem Klingsor.[14] On je černým mágem oproti bílé magii Svatého grálu. Richard Wagner z něj také učinil protipól templářů.
Kundry je znovuzrozená Herodias. … Kundry musí zůstat černou čarodějkou, dokud ji nespasí[15]Parsifal. Celá ta konfrontace Parsifala s Kundry dýchá vůní nejhlubší moudrosti. Richard Wagner se postaral více než ostatní o to, abychom ji přijali, aniž bychom o tom měli tušení. Richard Wagner byl misionář, jenž měl světu předat to nejvýznamnější, aniž by si lidstvo tuto pravdu uvědomilo. (Gralsgeheimnis))
________________________________
[1] Ten den byl vskutku mimořádný. 10. duben 1857. Bratři Růže a Kříže se v minulosti každoročně setkávali v Duchu svatém na C den. Stý den v roce. Ale někteří interpretují onen C den jako Charfreitag (Karel Weinfurter). Občas se nicméně stane, že Velký pátek připadne přesně na 10. dubna, kdy stý den roku je zároveň dnem velkopátečním. Tak tomu bylo onoho 10. dubna 1857. Den plný mocné síly inspirace.
[2]Parsifal se pak stává svědkem mimořádně bolestné scény: do sálu vstoupil dveřmi panoš, v ruce nesl kopí, z jehož ostří kanula krev dolů podél oštěpu až k ruce a mizela v rukávu. V tu chvíli se zvedl takový nářek a pláč v celém paláci, že ani třicet národů by nemohlo prolít tolik slz. Panoš nesl kopí kolem čtyř stěn, pak se vrátil ke dveřím a opustil sál. Teprve poté utichl nářek lidu vyvolaný nesmírnou bolestí, kterou v něm probudil pohled na krvácející kopí.
Obyvatelé grálského hradu dobře znají toto kopí. Kdysi byl jeho jedovatým ostřím poraněn král Anfortas a od těch dob se potácí mezi životem a smrtí. Hluboká hnisající rána se nehojí, král trpí v nevýslovných bolestech, přičemž úlevné pohlazení smrti ne a ne přijít, vždyť král je v blízkosti samotné esence života – grálu, který nikomu, kdo na něj hledí, neumožní odejít z tohoto světa.
Zrádný hrot oloupil vládce o zdraví a jeho blízké o časy radosti a štěstí. Nyní tentýž oštěp alespoň zmírňuje nesnesitelná muka: rytíři přikládají špici k otevřené ráně, a neobyčejná síla jedu vytahuje mráz ze strnulého králova těla. Však někdy, žel bohu, nestačí jen přiložení oštěpu k ráně; je-li Saturn vysoko či měsíc v úplňku, bývá situace drastická, a žádá si pohroužení jedovatého hrotu do lůna zející bolesti, by nastalý výkřik hrůzy přehlušil tupý osten nekonečného strádání.
Všichni v sále vidouce chlapce s tím nešťastným krvácejícím kopím propukají v nářek a pláč; do jejich vlastního srdce proniká onen temný kov, na malou chvíli je jim dáno na vlastní kůži pocítit královo břímě. Parsifal ničemu z toho nerozumí, nemůže rozumět, vždyť nezná doposud příběh krále, netuší, že odysea králova života je také jeho údělem. Nezná zatím skutečný soucit, a tak jen pozoruje dění kolem sebe a prožívá úzkost a zmatek.
Není však souzeno chrabrému mladíkovi, aby také on nenahlédl do děsivých hlubin královy duše. Tomu se nelze vyhnout, to je jedna z věcí, proč sem byl přiveden. Mocný zážitek spojení s bolestným králem prožije během noci strávené v hradu, ve snu, který mu prozradí běh budoucích událostí, ve snu, na který nelze zapomenout. (Jan Provazník, Svatý grál na čtyřech rovinách bytí, Malvern 2014).
[3] K tomu lze dodat, že rozdíl mezi bílou a tzv. černou magií nespočívá v odlišném přístupu k technikám a metodologii práce v astrálním světě. Černý mág je stejným zasvěcencem jako bílý, pokud jde o znalosti fungování kreativní činnosti ve vyšších světech. Jediná věc, v čem se odlišuje, je negativní záměr. Pohnutky jeho práce v astrální oblasti jsou ryze sobecké, je veden touhou prosazovat svou moc na úkor druhých. Bílý mág je naopak veden touhou pomáhat, a proto často vstupuje i do nejhlubších oblastí astrální roviny, aby silou lásky pomohl tam zachyceným duším na cestě vzhůru ke světlu.
[4] Slavnosti v Eleusis byly slavné a přetrvaly věky. Démétřina dcera Persefoné, k níž se v podobě hada přiblížil v jeskyni Zeus, byla podle mysterijní tradice počátkem vší mytologie. Aby se však mohl zaskvět vějíř mytologických obrazů ve vší nádheře, musela ta oblast vědomí, kde božská a heroická narace pramení, sama ve své celistvosti ustoupit do pozadí, musela se stáhnout do krajiny stínů a temnoty Hádu. Všechna světelná božstva jsou vlastně projevem Háda /nejstaršího Dionýsa – Zagrea/ a Persefony – tj. z lůna podvědomí se do mysli protlačující obrazy a příběhy bohů a hrdinů, přičemž samotný zdroj těchto imaginací zůstává skryt za oponou myšlení a představivosti. Takto se rodí lidská mysl, to je proces původní emancipace ducha, která přináší sebevědomí a nahlédnutí vlastní jedinečnosti – díky zrození příběhů povstává zevní já, ego. Později na úrovni reflektované mysterijním zasvěcením dochází naopak ke smrti ega a znovuzrození onoho božského prvku, jenž v prvotní emancipaci byl stržen do země stínů, podvědomí. V obou případech zrno umírá, aby mohlo nést plody. Tento tajemný znovuzrozený bůh sluje v mystériích Jakchos, nejmladší Dionýsos, prezentovaný jako malé dítě na prsou své matky Démétér. Nejstarší Dionýsos – Zagreus, Persefonin syn, musel zemřít, aby se mohl otevřít prostor lidské imaginaci vytvářející mythus, prostor pro druhého Dionýsa – Bakcha. I ten však nakonec opustí světelné – vědomé oblasti lidské duše, aby byl nahrazen, vyšším či spíše nejvyšším bohem. Jakchos je probuzením starého Zagrea, k tomuto stavu vědomí je lidstvu třeba procitnout. Jedinec měl ovšem možnost dotknout se této posvátné skutečnosti v nejvyšších formách eleusinského zasvěcení. Zasvěcenci byli poučeni o tom, že svět olympských bohů jednoho dne pohasne, nicméně že z jeho popela jak fénix povstane lidem nový religiózní postoj, hlubší, niternější, vedoucí k lásce a poznání. Zeus odchází, Kristus přichází.
Bohyně Démétér poskytla lidem dva nejvzácnější dary – chléb a moudrost zasvěcení. Démétér je matkou člověka v dvojím smyslu: je zemí, jež jej živí a poskytuje mu tak dar tělesnosti, a je také jeho matkou ve spirituálním smyslu slova, Démétér je duší pozemského člověka.
[5] Narážka na slova Kundry z 2. dějství Wagnerova Parsifala, vzpomínka na setkání s Kristem, jenž visel mezi zemí a nebem.
Již věčnost na tebe čekám,
na spasitele, ach, tak pozdě…,
jehož jsem kdysi trpce zranila.
Kdybys znal to prokletí,
jež mne vláčí spánkem a bděním,
smrtí a životem, bolestí a smíchem,
vždy znovu k novému utrpení mne zoceluje,
nekonečná muka na pouti bytím!
Já spatřila – Jeho – Jeho –
a … smála se…
tehdy mne zachytil – Jeho pohled.
Nyní bloudím od světa ke světu,
abych ho znovu potkala.
[6] Slavný templářský řád byl zevním pokračovatelem těchto starých templářů, strážců grálu (Tempeleisen, R. Steiner).
[7] Harvey Spencer Lewis v knize Mystickal life of Jesus, v níž na základě dochovaných manuskript odhalil mnoho neznámých skutečností z Ježíšovy doby, píše: Ježíšovi rodiče byli takzvaní „nevěřící“ árijského původu a zcela oddáni jak naukám esejců, tak i „Velkému bílému bratrstvu“. Tuto jednoduchou, přesnou výpověď, nám podávají dochované rosekruciánské dokumenty. U Matouše IV, 15 čteme o „pohanské Galileji“, t.j. o Galileji nevěřících. Rodiče Ježíše žili v Galileji.
Byla-li tehdejší Galilea jakýmsi etnickým amalgámem, pak symbolika Ježíšova původu je průzračná: Syn Boží, který přináší bezprecedentní duchovní impuls celému lidstvu, si jako svůj tělesný chrám vybírá takový genetický kód, jenž v co možná nejširší míře zahrnuje dědičné elementy různorodosti a variability. Univerzální charakter jeho mise se odráží i na této fyzické úrovni.
Tehdejší Hebrejci šli opačnou cestou udržení co možná nejužších pokrevních vazeb a co možná nejvyšší odtažitosti od okolí. Dobře tuto situaci dokresluje příběh, který podává Jan ve 4. kapitole. Ježíš se vydává na cestu z Judeje do Galileje, musí tedy projít Samařím. Tam ve městě Sichar u tzv. Jákobovy studny potká samařskou ženu a požádá ji o vodu. Ta na něj udiveně pohlédne a řekne: Kterakž ty, jsa Žid, žádáš ode mne nápoje od ženy Samaritánky? (Nebo neobcují Židé s Samaritány.) Jan 4/9. Už tady vidíme napětí, a to Samaří ještě není Galilea. Jiným příkladem v této věci je drsný starozákonní příběh, ve kterém hraje hlavní roli Áronův vnuk Pinchás či Fines. Tento horlivý mladík probodl kopím dva mladé lidi během milostného aktu, neboť se mu nelíbilo, že žena není pokrevně „čistá“. Byla to Midjánka.
Když to spatřil Pinchas, syn Eleazara, syna kněze Árona, vzdálil se od ostatních a vzal do ruky kopí. Vešel za tím Izraelcem až do vnitřní části stanu a oba je probodl – onoho Izraelce i tu ženu až k jejímu podbřišku. Tehdy se rána mezi syny Izraele zastavila. Těch, kdo tou ranou zemřeli, bylo 24 000. Hospodin promluvil k Mojžíšovi:
Pinchas, syn Eleazara, syna kněze Árona, odvrátil mou zuřivost od synů Izraele. Rozhorlil se totiž uprostřed nich mou horlivostí, a tak jsem ve svém rozhorlení syny Izraele nezahubil. Proto mu řekni, že já sám mu daruji svou smlouvu pokoje. Numeri 25/7-12, překlad 21.stol.
[8] Rudolf Steiner se zde dotýká hluboce mystických a nevýslovně dramatických slov krále Amfortase, jenž v 1. dějství Wagnerova Parsifala odmítá sloužit posvátný obřad a splnit pokyn otce Titurela, který volá: Odhalte grál!
Ne! Nechte ho zahalený! Ať nikdo, nikdo nezměří muka, jež ve mně probouzí pohled, jenž vás uchvacuje!
Čím je ta rána, její bolestná zuřivost, oproti tísni, pekelné bolesti – být proklet k výkonu této služby!
Bolestné dědictví, jemuž jsem propadl, já, jediný hříšník mezi všemi,
bych pečoval o svátost nejvyšší, na čisté duše vyprosil její požehnání.
Ach, trest! Trest, jenž nemá obdoby, ach, zraněného Pána milostí!
Po Něm, po Jeho svatém pozdravu prahnu, z nejhlubší duše spásného pokání, k Němu musím dojít.
Hodina se blíží – světelný paprsek se sklání na svaté dílo, schrána padá.
Božský obsah svaté nádoby rozněcuje se světelnou mocí, prodchnut bolestí nejblaženějšího požitku,
nejposvátnějšího pramene krve, cítím, jak se mi rozlévá do srdce.
Pramen mé vlastní hříšné krve pak musí zpátky mi téci, rozlít se do světa hříšné žádosti s divou prudkostí.
Znovu se prolamuje brána, z níž se nyní řine, tady – skrze tuto ránu, z téže jako ta Jeho,
způsobené úderem téhož kopí, jež tehdy bodlo Spasitele a ránu mu zasadilo.
Z ní krvavé slzy ten Božský proléval pro hanu lidského rodu, v posvátné touze soucitu –
a z níž teď mně, na nejposvátnějším místě, ochránci božských statků, strážci balzámu spásy,
horká hříšná krev vyvěrá, věčně znova z pramene tužeb, ach, žádné pokání ji nezastaví!
Ty, jenž se smiluješ nad všemi! Ach, smilování!
Vezmi mé dědictví, zavři mou ránu, ať zemřu ve svatosti, čistý jen pro Tebe.
[9] goral גוֹרָל
Bylo mnoho pokusů nalézt etymologický původ slova grál (starofrancouzské graal, miska, latinské gradalis, stupňovitý, apod.) Starohebrejské slovo goral znamenalo osud, úděl, ale původně vlastně kámen či kamínky, jejichž rozvržení bylo jednou z možností, jak onen úděl nahlédnout. Kdo jednou zahlédne světlo tohoto tajemného kamene, je vlastně lapen, zachycen do posvátného přediva obrazů a vnitřních dějů s příběhem spojených.
[10] Možná Syn Boží nezemřel na kříži fyzickou smrtí, ale dožil v ústraní na hoře Karmel, jak říká hermetická tradice. Nicméně to neznamená, že by smrt ve smyslu oddělení bytostných složek zde nehrála žádnou roli. Zdá se, že v tuto pro zemi nejpodstatnější chvíli se událo veliké mystérium. Onen svatý, přemocný, sluneční princip, jenž do něj vstoupil před třemi lety v rámci vrcholného zasvěcení ve Velké pyramidě, jej nyní opustil, by navždy zůstal součástí matky Země a duše člověka. Od této chvíle je Země planetou Krista, posvěceným místem prodchnutým světlem a láskou Syna člověka. Pak lze pochopit Ježíšovo volání z hloubi srdce, jehož ozvěna nikdy nezanikne, Eli, Eli lama sabachthani? Tímto aktem bylo dovršeno dílo spásy pro tuto zemi a její obyvatele.
[11] Co je oním božským sublimátem, o němž mluví Richard Wagner (Heldentum und Christentum) a později též Rudolf Steiner?
Jeden z těch starců pak promluvil a zeptal se mě: „Kdo jsou ti oblečení do bílých rouch a odkud přišli?“
Odpověděl jsem: „Pane můj, ty víš.“ Tehdy mi řekl: „To jsou ti, kteří přišli z velikého soužení. Vyprali svá roucha a vybílili je v krvi Beránka. /Zjevení 7/13,14, překlad 21. stol./
Krev Beránka – ῞αιμα τοῦ ἀρνίου – božský sublimát.
Wagnerův „božský sublimát“ je podle všeho touto energií kosmické Lásky a Milosti proudící ze slunce.
Existuje dvojí božská moc slunečního Krista, Kristus král a Kristus beránek Boží. Tyto dva bytostné rozměry vytvářejí prostor pro život člověka na zemi. Lidský osud je ovládán na jedné straně nesmlouvavou mocí Řádu a Spravedlnosti (Díké, princip karmy) na straně druhé je zde rozměr nebeské Lásky a Milosti.
Kabalisté znají jedno významné, řekněme, energetické pole. Je jím střed světa stvoření, odkud je vyzařována životodárná síla směrem do dolních světů, Sefira Tiferet Berija, jak ji nazývají, Krása světa stvoření, souvisí, předpokládám, s duchovní mocí vnitřního slunce. Tady se stýkají tři horní světy – srdce stvoření je zároveň korunou, tedy vrcholem nižšího světa utváření /Keter Jecira/ a také dnem – nejnižší nádobou /Malchut Acilut/ božského světa vyzařování. Podle kabalistické tradice zde sídlí Adonai, Můj Pán, ale též archanděl Michael a Mesiáš. V tomto bytostném ohnisku se snoubí milostné síly archanděla Cadkiela /Chesed Berija/ a temné, přísné a nesmlouvavé proudy archanděla Samaela /Gevura Berija/.
Samael na levé straně Sefirotického stromu je reprezentantem Boží spravedlnosti, oné přísné, nesmlouvavé moci, starozákonní moudrosti „oko za oko, zub za zub“. Cadkiel napravo od srdce světa stvoření vnáší do skutečnosti rozměr milosti a lásky.
Nikdo z lidí by neunesl vládu čisté a chladné spravedlnosti.
Karmický princip příčiny a následku ve své striktní a tvrdé podobě by byl výzvou, před kterou by žádná lidská duše ve fázi vývoje nedokázala obstát. Jistěže si člověk prostřednictvím každodenní zkušenosti splétá síť svého vlastního údělu, před nímž není v určitém smyslu úniku. Přesto nelze tuto větu absolutizovat, neboť milostný rozměr skutečnosti vždy znovu a znovu vstupuje do tkaniva našich příběhů a zbavuje je nesnesitelných karmických obručí, které by nás dříve či později zardousily.
Navíc žádný rozměr bytí není oddělen od celku, Spravedlnost a Milost se setkávají v Kráse, což znamená, že láska je přítomna i v hájemství mrazivé spravedlnosti, a naopak síla milosti podléhá spravedlivé rovnováze.
Jsou-li nám lidem vdechovány proudy Boží lásky a milosti skrze Syna, lze porozumět onomu přesvatému obrazu Beránka, který snímá hříchy světa. Ve jménu člověka překonává temnou spravedlnost všude tam, kde by její dokonalé působení přivodilo zkázu a rozklad dané entity, ať už jde o jednotlivou duši, rodinu, kmen, národ či lidstvo jako celek.
Nicméně i král králů, pán pánů podléhá moci Boží spravedlnosti, a za svůj dar nebeské lásky platí daň krutého vyrovnání. Beránek Boží krvácí z boku do kalichu božské Milosti, a je to tento kalich, kdo nám smrtelníkům umožňuje žít se všemi našimi bolestmi a slabinami. Kosmické spravedlnosti je tím učiněno zadost, ale vnitřní vesmírné napětí zrozené touto po věky trvající obětí volá po své vlastní spáse, milost volá po milosti, Kristus svolává své ovečky by jej následovaly do království nebeského, aby se hluboký jícen rány jednou uzavřel, a člověk procitl k porozumění svého v rámci Otcova plánu s ničím nesouměřitelného významu.
Je jedno záhadné místo bible (Zjevení 7/10), které v doslovném překladu zní: I volali hlasem velikým říkajíce: spása bohu našemu, jenž sedí na trůnu, a Beránkovi.
καὶ κράζουσιν φωνῇ μεγάλῃ λέγοντες, Ἡ σωτηρία τῷ θεῷ ἡμῶν τῷ καθημένῳ ἐπὶ τῷ θρόνῳ καὶ τῷ ἀρνίῳ.
Co to má znamenat, řekne si čtenář, spásy je třeba člověku, ne Bohu, to nedává smysl. Nikdo si to proto nedovolil přeložit to doslova – Kralická bible třeba říká: Spasení jest od Boha našeho na trůnu sedícího a od Beránka, Ekumenický překlad: Díky Spasiteli, Bohu našemu, sedícímu na trůnu, a Beránkovi, Bible, překlad 21. stol.: Spasení náleží našemu Bohu, jenž sedí na trůnu, a Beránkovi, Slovo na cestu: Sláva našemu zachránci, Bohu Králi a Beránkovi!
Ale ono jde skutečně o spásu samotného Krista. On tím, že je Vesmírným soucitem a Milostí, tím, že na sebe bere Kříž člověka, tím, že je Beránkem, jenž snímá hříchy světa, i tím, že se staví proti absolutizaci působení přísného Řádu, ze všech těchto důvodů je mu třeba spásy.
A tou spásou je kajícná lidská duše. Duše, která pochopí, že On je její vlastní hvězdou jádra, že je v Něm a On v ní. Kdo dokáže probudit svůj vlastní Mikrologos, Krista ve své duši, ten přináší spásu nejen sobě, ale také tomu, kdo je Spásou samou.
Syn člověka je bytostně spojen s každým z nás, On je naše Cesta a Spása, nicméně v tichosti sám čeká na lidské probuzení. Dokud bude jediný člověk bloudit ve tmách zapomnění, do té doby bude stále ještě bolestným Beránkem.
Poslední slova Parsifala, Wagnerovy poslední opery zní: Höchsten Heiles Wunder! Erlösung dem Erlöser!
Nejvyšší svátosti zázrak! Spása spasiteli!
Nejmocnější tajemství zaznělo na závěr.
[12] Parsifal! Kolik mystické látky se skrývá v tomto jménu! Kromě oné Rudolfem Steinerem zmíněné frankofonní etymologie (člověk musí projít údolím tělesnosti na své cestě k Bohu a sobě samému), nabízí Wagner etymologii, kterou zřejmě přejal od profesora historie mnichovské univerzity Johanna Josepha Görrese: Parsi-fal, der reine Tor, čirý blázen. Považuji tuto, mnohými zpochybňovanou, etymologii přinejmenším z poloviny za správnou, a sice starověké slovo Parsi (Peršan) skutečně znamenalo čistý, ryzí, ohnivý. Slovo fal připomíná anglické fool pocházející ze starofrancouzského fol, blázen, a to ze středověké latiny follus, šílený, z latinského follis, měch. (Zdroj: Online etymology dictionary)
[13]
O bloudu, bludu a bloudění
Poutník se blíží k posvátnému hradu. Je silný jak Héraklés, neví, co to je strach, je hravý, bezelstný a čistota dítěte jej provází. Nad jezerem krouží labuť v majestátní nádheře. Parsifal ji zahlédne a jen tak, pro planou potěchu nedospělého srdce, ji šípem srazí k zemi. Brzy se ocitne v sevření rytířů svatého grálu, kteří jsou šokováni a zdrceni krutostí takového počínání: Byl jsi to ty, kdo složil tuto labuť? ptá se starý a moudrý Gurnemanz. No jistě, odpoví mladý rek bez bázně a hany, v letu trefím cokoli se mi zachce!
Neslýchaný čin! Ty´s mohl vraždit – tady ve svatém lese, kde v tichý mír se´s pohroužil? Zvířata tohoto háje, neblížila se snad k tobě krotce, zbožně, s přátelským pozdravem? O čem zpívali ti ptáci z korun stromů? Copak ti učinila ta věrná labuť[13]?
Parsifal stojí jako opařený. Nic nechápe, ničemu nerozumí. Ještě mnoho Gurnemanzových slov je zapotřebí, než se začne probouzet. Nakonec se starý muž zeptá přímo, osten výčitky je již otupen: Uvědomuješ si svůj hříšný čin? Řekni, chlapče, chápeš již svou velkou vinu? Jak jsi se jí mohl dopustit?
Já o ní nevěděl.
Odkud jsi?
To nevím.
Kdo je tvůj otec?
To nevím.
Kdo tě vyslal touto cestou?
To nevím.
Tak tedy tvé jméno?
Měl jsem jich mnoho, neznám však už žádné z nich.
Gurnemanz začíná pomalu tušit, že s tímto jinochem to bude složitější. V živé paměti má posvátná slova, která mu svěřil churavý král Amfortas, tajemná slova, která kdysi vyšla ze samotného grálu:
Před osiřelou svátostí ležel Amfortas v horoucí modlitbě,
s úzkostí prosil o spásy znamení:
blažený pak třpyt vyronil se z grálu
a svatý obličej luzný
k němu nyní jasně promlouvá
zářícími tvary slov a znamení:
„Mocný je soucitem, ten čirý bloud,
čekej naň, tak zní můj soud“.
Starý mnich obejme Parsifala jemně kolem ramen, řka:
Král vrací se domů z koupele;
vysoko stojí slunce;
nyní dovol bych tě doprovodil k posvátnému pokrmu;
neb jsi-li čistý,
napojí i nasytí tě grál sám.
Parsifal je zmaten: Kdo je grál?
Gurnemanz: To se neříká; však jsi-li k němu povolán, nezůstane ti to tajemství skryto. A hleď! Mně zdá se, že jsem tě dobře odhadl: vždyť žádná cesta k němu nevede zemí, a nikdo by po ní nemohl kráčet, koho by nevedl sám grál.
Parsifal: Vlastně nekráčím, a přece se mi zdá, že jsem již daleko.
Gurnemanz: Vidíš, můj synu, čas se tu stává prostorem.
Tento hluboký rozhovor vyjadřuje dobře spirituální stav žáka v této fázi duchovní cesty. Mystik povolaný k nahlédnutí do svatého hradu roviny světa Berija disponuje již některými pro výrazný duchovní růst potřebnými kvalitami. Je Nebojsou, avšak jeho chrabrost vyrůstá – jako zatím mnohé jiné vlastnosti – z nevědomosti. Přísně vzato vlastně neví, co to je odvaha, neboť ještě nepoznal strach. Teprve až se setká se skutečným strachem a překoná jej, nalezne tu pravou sílu a odhodlání. Je upřímný, bezelstný, prost postranních myšlenek. Je čistý a pošetilý. Utíká od své matky, která se trápí až k smrti. Krvácející labuť je výmluvným obrazem krvácející duše.
Kdo je grál? Tak se ptá poutník, a od této chvíle je jeho úděl zpečetěn. Od tohoto okamžiku – veškeré jeho touhy, zápasy, prohry i vítězství budou vedeny pod korouhví tohoto nejvyššího ideálu lidství. Grál jej povolal k sobě, a byť je zatím vnitřní síla adepta nepřiměřená požadavkům poslání, jež se před ním otevírá, hvězda se rozzářila a v dalším nelehkém putování bude již provždy jeho stálým průvodcem a nehasnoucí nadějí.
Mnoho let strávil Parsifal jen se svou matkou v odloučenosti od okolního světa. Měl jen ji a ona žila toliko pro něho. Od oněch časů, kdy zaslechl příští adept královského umění volání své vlastní duše, a vypravil se tak na předlouhou stezku sebeobjevování, uběhlo mnoho vody. Očistná moc panenské matky z něho učinila jiného člověka: již dávno nežije jen ze dne na den.
Jednou však Parsifal potká v lese rytíře v plné zbroji. Tolik zářivé krásy v životě neviděl, to musí být jistě sám bůh: náhle bez jakýchkoli pochyb ví, co má dělat. Běží za oním lesknoucím se přeludem, následuje hlas božství, vydává se svému údělu vstříc. Matka zůstává osamocena v lesích. Na tomto stupni cesty pramení bolestný proces emancipace syna na jeho matce, jenž bude jednou završen metamorfózou duše – matky v panenskou nevěstu.
Zpracováno podle 1. dějství opery Parsifal
(Jan Provazník, Sv. grál na čtyřech rovinách bytí)
[14] K tomuto tématu shromáždili ohromné množství informací žák Rudolfa Steinera Walter Johannes Stein (Das neunte Jahrhundert), a později Trevor Ravenscroft (The spear of destiny). Obě knihy vřele doporučuji.
[15] …bis sie Parsifal er-löste, v němčině zajímavá etymologická hříčka, Erlösung je spása, Lösung je uvolnění, Parsifal ji uvolnil z kletby, která ji provázela; obecně uzdravení duše spočívá v uvolnění od pout, která nás vážou na pozemské vědomí.
Obrázek: https://www.silvermania.cz/cs/5-oz-stribrne-a-sberatelske-mince/3573–5-oz-3d-svaty-gral-samoa-2025-prooflike-gilded.html