Obrázek: https://deropernfreund.de/musiktheater/dornach-parsifal-richard-wagner/
Na počátku je Parsifal…
… na konci je Reprezentant lidství.
Jediná je lidská duše v mládí i zralosti.
Po loňské světové premiéře byly letošní velikonoční dny v Dornachu opět ve znamení mimořádné kulturní a duchovní události. Tři představení Wagnerova Parsifala rozezněla velký sál Goetheana.
Kdo je to Parsifal?
Parsifal je lidská duše na počátku svých cest. Čistý blázen (parsi-fal), který bolestně kráčí skrze toto údolí (per-ce-val). Je to bloud, jenž se na svých bludných cestách pozvolna zbavuje svých bludů. Je to Pecivál, který se z počátku stále na peci válí, aby nakonec spolkl zlaté vejce a stal se nejmocnějším na světě. To zlaté vejce je důležitý energetický bod v podbřišku, máme jej všichni, jen o tom dlouho nevíme. Z tohoto oválného centra vykvétají všechna naše energetická těla, potažmo tělo fyzické.
Mladá lidská duše je čistá jako padlý sníh. Je plná lásky a nevinnosti. Proč tedy vůbec přichází do vtělení, co více může získat? Jaký smysl má zakalení původní rajské čistoty?
Člověk je povolán, aby díky lásce a moudrosti znovunalezl své ztracené dětství. Aby svou starou čistotu znovuobjevil a naplno prožil prostřednictvím bdělé reflexe. Aby ji znovuodhalil jako sochař odkrývající v tomto kusu mramoru sochu, která tam vždy byla, jen čekala na své procitnutí a vysvobození. On nevytváří nic nového, toliko odstraňuje to, co je tam navíc.
Takto pracuje také mystik. Nesnaží se objevit něco nového, dobře ví, že je to nemožné. Usilovně pracuje na mramoru svých energetických těl, aby otevřel jejich centra vnímání, a mohl zahlédnout vlastní vnitřní krásu, která po věky čeká na své probuzení.
Dětská nevinnost však nechrání před vinou, neboť je provázená nevědomostí:
Poutník se blíží k posvátnému hradu. Je silný jak Héraklés, neví, co je to strach, je hravý, bezelstný, a čistota dítěte jej provází. Nad jezerem krouží labuť v majestátní nádheře. Parsifal ji zahlédne, a jen tak, pro planou potěchu nedospělého srdce, ji šípem srazí k zemi. Brzy se ocitne v sevření rytířů svatého grálu, kteří jsou šokováni a zdrceni krutostí takového počínání: „Byl jsi to ty, kdo složil tuto labuť?“ ptá se starý a moudrý Gurnemanz.
„No jistě,“ odpoví mladý rek bez bázně a hany, „v letu trefím, cokoli se mi zachce!“
Neslýchaný čin! Tys mohl vraždit – tady ve svatém lese, kde v tichý mír ses pohroužil? Zvířata tohoto háje, neblížila se snad k tobě krotce, zbožně, s přátelským pozdravem? O čem zpívali ti ptáci z korun stromů? Copak ti učinila ta věrná labuť?
Parsifal stojí jako opařený. Nic nechápe, ničemu nerozumí. Ještě mnoho Gurnemanzových slov je zapotřebí, než se začne probouzet. Nakonec se starý muž zeptá přímo, osten výčitky je již otupen: „Uvědomuješ si svůj hříšný čin? Řekni, chlapče, chápeš již svou velkou vinu? Jak ses jí mohl dopustit?“
„Já o ní nevěděl.“
V této Parsifalově odpovědi je ukryto tajemství lidské bolesti. Všechny naše chyby, přehmaty, předsudky – naprosto všeho příčinou je nevědomost. Ta se zrodila jako důsledek zapomnění na vlastní bytostné jádro. Oddělení se od hvězdy jádra přineslo odpojení se od sebe sama, od ostatních lidských bytostí, a nakonec i od okolního světa.
Starý mnich obejme Parsifala jemně kolem ramen, řka:
„Král vrací se domů z koupele;
vysoko stojí slunce;
nyní dovol bych tě doprovodil k posvátnému pokrmu;
neb jsi-li čistý,
napojí i nasytí tě grál sám.“
Parsifal je zmaten: Kdo je grál?[1]
Kdo je Grál?
Takto se ptá čistá dětská duše. Zevní učenec by se ptal: Co je grál?
Grál je lůno stvoření. Je to spirála lásky vycházející z Božího srdce. Na počátku každého nového světa je grál. Samotné slovo GRÁL skrývá mocnou mantru. Písmeno G je spirálou lásky, neboť láska je na počátku jakékoli kreativní činnosti. Vokální slabika RA je síla Syna, který z mateřské náruče G vychází. Aby mohla povstat tělesná skutečnost, musela ohnivá tvůrčí síla RA ochabnout, zvolnit, zpomalit do vodního proudu L. Hbitá dynamika kmitajícího jazyka, který je obrazem ohnivého Logu v lidských ústech, se promění z prudkosti RA na jediný pohyb L. Vodní hláska L projevuje Duši světa, jejímž výrazem je éterný svět. Ten je branou ke všemu tělesnému.
Slovo GRÁL projevuje síly Matky – Božího vědomí, Syna a Duše světa.
Při psaní libreta Parsifala vycházel Richard Wagner z grálského příběhu Wolframa z Eschenbachu. Wolfram představuje grál nikoli jako pohár, nýbrž jako kámen:
Jmenuje se lapsit exillis. Mocí kamene shoří pták Fénix na popel. Popel však mu poskytne [nový] život.[2]
… Po nich vešla princezna. Všichni si mysleli, že nastává nový den, tak zářila krása její tváře. Oděna byla panna v zelené sametové šaty z Arábie. Na hedvábném zeleném polštáři nesla přání ráje, jenž je obojím, kořenem i výhonkem. Ten předmět slul grál, silnější jakékoli touhy pozemské.[3]
Co je oním přáním ráje – wunsch von pardis? Je to touha Boha po svém vlastním obrazu, po člověku, jenž by věrně zobrazoval krásu svého Tvůrce. Tuto ideu zhmotnil Rudolf Steiner doslova vlastníma rukama, když do posledních chvil svého pozemského dechu pracoval na soše Reprezentanta lidství.
Grál je kořenem – počátkem projeveného bytí. Zelený smaragd, jenž kdysi vypadl z koruny mocného Světlonoše, poukazuje na tzv. horní duchovní vody, z nichž povstává vše tělesné. V tomto smyslu je grál obrazem éterné roviny.
Avšak grál symbolizuje také lidskou touhu po cestě vzhůru směrem k jednotě. Není jen kořenem, je také výhonkem, jenž směřuje vzhůru k nebesům.
Grál je obé, kořen i výhonek (bede wurzeln unde ris). Grál je počátkem i koncem všeho, alfou a omegou skutečnosti.
Jak tedy interpretovat onu tajemnou šifru lapsit exillis?
Vzít ji tak, jak je, prakticky doslova: LAPIS SIT EX ILLIS – AŤ JE Z NICH KÁMEN!
Zní to trochu jako pohádková magická formule. Z čeho se má stát kámen? Inu ze všeho, ze všech věcí. Ve smyslu cesty zrození je zelený smaragd symbolickým vyjádřením horních duchovních vod, z nichž povstalo vše, co jest. Naopak v duchu cesty poznání volá veškeré stvoření – ať je opět ze všech věcí kámen! Nechme ve svém srdci zazářit smaragdový lesk původního kamene, jenž andělé vybrousili do podoby svaté nádoby.
Rudolf Steiner předal lidstvu iniciaci tohoto zázračného kamene. V soukromí hovořil o anthroposofické duchovní vědě jako o vědě o grálu (Wissenschaft vom Gral). Po sv. Petrovi je druhým pánem kamene, podobně jako Petr je jedním z dvanácti.[4] Bytosti kamene přicházejí, aby položili základy čehosi nového. Petr založil zevní stavbu církve, Rudolf vnitřní stavbu grálské vědy, jejíž spásonosné základy mají být tak pevné jako robustní betonové zdi nového Goetheana.
V kameni působí ty nejvyšší síly Serafů, Cherubů a Trůnů.
A jaký byl tedy tento operní Parsifal? Byl prostě nádherný. Přesvědčivé individuální výkony nesené na vlně dobře hrající filharmonie z Baden-Badenu. Měl jsem možnost v životě shlédnout mnohokrát tento hudebně-dramatický skvost, přesto se nemohu ubránit pocitu,
že dornašský Parsifal je skutečně výjimečný. A to zejména ze dvou důvodů. Prvním je zařazení eurytmického tance do tohoto celistvého uměleckého díla (Gesamtkunstwerk). Tento unikátní a zdařilý počin pozvedá operu do ještě vyšších uměleckých sfér. Tvůrcům se podařilo zakomponovat eurytmický projev do tkaniva díla dechberoucím způsobem. Je až k nevíře, v jaké harmonii se snoubí Wagnerova hudba a eurytmie. Eurytmické tance dodávají opeře energii věčného ženství, její grálský náboj je tak pozvednut do posud nevídaných úrovní.
Druhým důvodem je přítomnost duše Rudolfa Steinera. Její vůně byla cítit na každém kroku. V průběhu představení vykrystalizovala do následujících slov:
Tam pod třetí řadu sálu základního kamene (Grundsteinsaal) jsem položil dvanáctistěn, v němž je ukryta síla nás dvanácti. Je tam síla Toho, kdo mne sem poslal, Krále Grálu. Je to duše tohoto chrámu, na niž temný Klingsorův plamen nestačil. Ten spálil spanilé tělo našeho drahého Goetheana. Nový chrám jsem postavil z kamene, aby navždy vyzařoval energii Pána Grálu. Nové Goetheanum je náhrobním kamenem toho starého. Mají společnou duši.
Kdo je Grál? ptá se Parsifal.
Grál je lůno, v němž sedí Sluneční Král, Grál a Král jedno jsou, odpovídá Rudolf Steiner, jeden z Jeho rytířů, pán kamene.
[1] Zpracováno podle 1. dějství opery
[2] Wolfram von Eschenbach, Parzival, II, 469
Er heizet lapsit exillis. von des steines craft der fenis verbrinnet, daz er ze aschen wirt: diu asche im aber leben birt.
[3] Ibid. I, 235
… nach den kom diu künigin. ir antlütze gap den schin, si wanden alle ez wolde tagen. man sach die maget an ir tragen pfellel von Arabi. uf einem grüenen achmardi truoc si den wunsch von pardis, bede wurzeln unde ris. daz was ein dinc, das hiez der Gral, erden wunsches überwal.
[4] To ale neznamená, že jsou členy téže dvanáctky. Jedná se analogie rozdílných řádů. Rudolfa Steinera vnímám jako člena Velké Bílé Lóže, skutečného adepta grálu, jenž byl vyslán na svět s konkrétním úkolem zvěstování grálského poselství: Láska a moudrost jsou mocnější než svár a stupňování polarity. Tohle jsou schody, které povedou lidstvo do nebe. Výrazem tohoto poselství je centrální obraz červeného okna Goetheana, na němž je Michael a „síla zla“. Michael již nemá v rukou oštěp jako v dřívějších dobách, Satana pod sebou, není to již obraz překonávání a vítězství. Na vitráži je jakási mořská stvůra, zřejmě Leviathan, a Michael jej s láskou hladí. Místo oštěpu láskyplné pohlazení. Toto je nové poselství Parsifala, syna grálu: Lucifera přemáhá láska, Ahrimana moudrý náhled. Toto je budoucnost lidstva. Vědomí, že spása je nedělitelná.
Petr apoštol je členem dvanáctky, která na tělesné rovině zrcadlila impulsy a duchovní rozmanitosti Velké Bílé Lóže.