Platón v dialogu Faidón říká, že duše je cosi božského a byla ještě dříve, než jsme se narodili jako lidé (Pl. Phaedo 95c).
Nauka o nesmrtelnosti lidské duše je stará jako lidstvo samo. Platón není zdaleka prvním, kdo ji hlásá. V dialogu Faidros jde ještě dále, a prohlašuje, že každá duše je nesmrtelná. Čili nikoli jen lidská, ale také třeba duše sedmikrásky nebo motýla. Mnozí vědí, že duše se starořecky řekne psyché. Psyché však neznamená jen duše, ale také motýl. Vztah mezí duší a motýlem je ve starořeckém prostředí mimořádně intimní, tajemný, mythopoietický, to jest takový, který na základě slovní podobnosti poukazuje na vnitřní souvislosti obou jevů.
Motýl je obrazem lidské duše. Motýlí křídla jsou krásná, ale tak křehká. Taková je i duše člověka. Nádherná ve své barevnosti, ve své původní čistotě, až příliš křehká a zranitelná, nežijeme-li v souladu s vlastní přirozeností. Motýl létá z květu na květ a saje nektar. To je symbolem postupného rozvíjení vědomí. Květy představují různá tělesná prostředí, do kterých se vnitřní já člověka rodí, a sání nektaru je hezká symbolika pro nasávání zkušeností v konkrétním životě. Člověk se vyvíjí pomalu a postupně, v každém životě se naučí něco potřebného a důležitého, něco, s čím se až dosud nevyrovnal. Celý tento úchvatný pohyb evoluce lidského vědomí není ničím jiným než tím, co staří nazývali spásou. Cesta vlastního pozvolného uzdravování je cestou spásy duše.
Uzdravování je potřebné každému z nás. Kdyby nám nebylo uzdravování třeba, nebyli bychom na této planetě. Toto nádherné místo ve vesmíru, Gaia, naše matka, je naprosto ideální školní třídou, ve které máme možnost se mnohému naučit. Jistě, je učebnou života, v níž je také bolest, utrpení, ba i nelidskost. Tyto věci však nevytváří příroda ani Bůh, tyto věci vytváříme my lidé.
Jaký má tedy vůbec smysl přicházet do takto nedokonalého prostředí? Jakkoli je to zvláštní, právě pro svou nedokonalost je pobývání na Zemi tím nejdokonalejším prostředím pro vnitřní obrodu. Jen skrze více či méně bolestné lekce můžeme vnitřně růst, a krok za krokem se rozpomínat na vlastní krásu, ukrytou hluboko v nás. Ovšem tyto životní zkoušky a lekce si opět vytváříme jen my sami, nikoli jakýsi vnější osud, či druzí lidé. Každý je architektem vlastního údělu. Jedná se však o skryté skutečnosti, takže po velmi dlouhou dobu si jich nejsme vědomi.
I dnes jsou mnozí lidé přesvědčeni, že na tom, jak žijí, zas až tolik nezáleží, protože smrt učiní stejně konec všemu. I tohle přesvědčení, byť zrozené z nevědomosti, není žádnou tragédií. Nicméně člověk nesoucí v sobě tento postoj bude poněkud překvapen, až projde branou tzv. smrti a zjistí, že se toho až tolik nezměnilo. Může být dezorientován a může mu nějaký čas trvat, než si vše srovná v hlavě. Ale na druhou stranu – kdo z nás není v područí nějakého předsudku?
Tady dole v náruči Země však není jen svár a napětí. Je zde také mnoho krásy, lásky a dobra. A i těchto věcí autorem je mystérium se jménem člověk.
Stojí za to se sem vracet, stojí za to prožívat radost i bolest na cestě uzdravování. Nejlepší na tom je, že komu se podaří uzdravit částečku pozemské bolesti, kterou vědomě přijal do svého těla a do své duše, uleví tím od bolesti celé této krásné planetě.
Platón v té výše uvedené větě naráží na důležitou věc, o které si dnes řekneme pár slov. Odborně se jí říká preexistence duše, a podle této nauky člověk nevzniká s narozením, nýbrž byl již dříve, a do tělesnosti vstupuje, aby se postupně vyvíjel směrem k dokonalosti. Tato evoluce vědomí zahrnuje všechny myslitelné zkoušky a lekce, které nás posouvají (v lepším případě) kupředu. Jakkoli lidský život působí jako svým způsobem náhodný souhrn nepřeberného množství zážitků a zkušeností, je za tím vším skryt jeden společný jmenovatel. Ten společný kořen všeho našeho jednání se jmenuje láska. To je pravý a vlastně jediný důvod, proč jsme se vtělili jako lidé na tuto planetu. Skutečným důvodem, proč jsme tady a teď je potřeba naučit se lásce. A tento úkol je svým způsobem titánský, protože nestačí se naučit mít rád všechny ty, kteří jsou nám milí a sympatičtí, ale i ty ostatní. Proto na zvládnutí tohoto poslání potřebujeme tolik času. Pokud se zamyslíte nad těmi nejtěžšími zkouškami, které vám život přichystal, zjistíte, že všechny do jedné byly o lásce. Všechny přišly proto, aby vám pomohly otevřít srdce.
Preexistence duše bezprostředně souvisí s tzv. převtělováním (reinkarnací). Na první pohled by se zdálo, že křesťanství nemá s touto naukou co do činění. Není tomu tak. V prvních stoletích po příchodu Krista byla běžnou součástí tehdejšího náboženského a filosofického kvasu. Nejvýznamnější křesťanský myslitel přednikajské doby (1. ekumenický koncil se konal v maloasijské Nikaji v roce 325) byl Origenés z Alexandrie (185 – 253). Ve svém hlavním díle De principiis (řecky Peri archón, česky O počátcích, základech všech věcí) rozebírá mnoho spirituálních témat včetně preexistence duše.
Ještě okolo roku 400 je uznávaným myslitelem křesťanského světa, jeho Principy přeložil Rufinus a sv. Jeroným (autor Vulgaty, latinského překladu Bible, jeho překlad Origenových Principů se ovšem nedochoval).
Vše se mělo změnit až s působením východořímského císaře Justiniána (482 – 565). V roce 543 vyslovil nad Origenem 9 klateb, z nichž první zní takto:
Říká-li někdo nebo má-li za to, že duše lidí existovaly před zrozením…..ten budiž v klatbě.
Origenův osud pak zpečetila 5. svatá synoda v Konstantinopoli. Na tento koncil se sjelo 165 biskupů a výsledkem je mimo jiné 15 výroků proti Origenovi, z nichž nejpodstatnější je hned ten první:
Hájí-li někdo vybájenou preexistenci duší a jejich fantastické obnovování z toho vyplývající – ten budiž v klatbě.
No dobře. Svatí otcové si odhlasovali, že žádná preexistence duše není. A tento postoj platí dodnes. Co k tomu dodat?
Prohlásil-li koncil, že preexistence duše je báchorka, pak ovšem nepřímo tvrdí, že lidská duše se rodí spolu s tělesností. To je ovšem v příkrém rozporu s tím, co učí Ježíš. V Evangeliu sv. Jana (3/6) říká: Což se narodilo z těla, tělo jest, a což se narodilo z Ducha, duch jest. Syn Boží mluví jasnou řečí – z tělesného se rodí vždy opět tělesné, nikdy netělesné.
Upřímně řečeno, mně se na tom nelíbí především jedna věc: Představme si život lidské duše lineárně, jako přímku. A na té přímce jsou body A a B, přičemž bod A je narození a bod B úmrtí. Řešení, se kterým přišla synoda je vskutku podivné, hybridní. Před bodem A nic není, čili vědomí povstává spolu s tělem, ovšem na druhé straně nechala dveře otevřené, čili duše neumírá se smrtí těla, žije dál, vpravo za bodem B přímka pokračuje. Prostě z té přímky života udělali polopřímku s počátkem v bodě A. Proto toto řešení nazývám hybridním. Mnohem poctivější by bylo osekat to na obou stranách, prohlásit že vědomí povstává s narozením a končí v okamžiku smrti. Toto řešení nastolili materialisté, z přímky učinili úsečku z bodu A do bodu B. Konec, hotovo. Takto to vnímá i soudobá věda, a je třeba uznat, že takové pojetí je alespoň konsekventní, důsledné. Prostě to ořezali na obou stranách.
Těžko se lze ubránit pocitu, že dané řešení (před narozením duše nebyla, po smrti však žije dál) bylo účelovým a pragmatickým krokem, jenž měl zajistit dostatečnou kontrolu nad vědomím prostých věřících.
To je historie stará 1,5 tisíce let. Co je na té věci zvláštní, je skutečnost, že za celou tu dobu neměla Katolická církev sílu a odvahu, aby tuto zcela zásadní theologickou a filosofickou otázku otevřela a vnesla do ní nové světlo. Místo toho, aby každá další generace přicházela s novými podněty a vhledy, a tím prohlubovala naše chápání světa, vše zůstává strnulé a zatuhlé. Možná se bojí, že pokud podkope své základy, pak se zřítí celá stavba. Ano, to je možné. Ale nikde není psáno, že na stejném místě nevyroste nový chrám, omlazený a zdravější než ten předchozí. Neboť tady se nebavíme o duši, pouze o tělu. Ať se to někomu líbí nebo ne, svatá Obecná církev ve smyslu instituce je pouze tělem. A tělo vskutku není věčné. Její duší je Syn Boží. A ten věčný je.
Zdroje: Waltraud Grosse – Reinkarnace v křesťanství
Wikipedia
Biblí svatá, Praha 1947
Obrázek: https://pixabay.com/photos/butterfly-insect-animal-blue-morpho-165104/