Obrázek: https://cs.wikipedia.org/wiki/Rab%C3%AD
Na hradě Rabí u Sušice žije strašidlo. Jmenuje se Lojzík. Hrad Rabí je moc starý a Lojzík tu bydlí už velmi dlouho. Lojzík je hodné strašidýlko, ale pravda je, že miluje různé taškařice. Turisté, kteří hradní zříceninu v létě navštěvují, by mohli vyprávět. Někteří už Lojzíka znají a docela se na něj těší.
Nejraději pobývá Lojzík v hradní kuchyni. Tam čeká na návštěvníky a připravuje si pro ně škodolibé divadlo. Když turisté dorazí do kuchyně, kde je spousta měděného nádobí, začne Lojzík pořádně zlobit. Zničehonic se začnou nad hlavami zkoprnělých milovníků historie vznášet hrnce, talíře, pánve, příbory, a všechno se to různě ve vzduchu kroutí, natřásá a občas třeba kalichy do sebe i ťuknou, jako že si připíjejí.
Turisté nevěří vlastním očím. Lapají po dechu, třesou se strachy, křičí, ječí, utíkají pryč. Někomu se ta podívaná naopak líbí, zvláště některé děti jsou z dovádění Lojzíka přímo nadšené.
Lojzík má dobrou kamarádku. Je to Bílá paní z hradu Karlštejna. Lojzík ji má moc rád a často ji navštěvuje. Pokaždé než se za ní vydá na Karlštejn, shání krásnou kytici a čokoládové bonbóny.
Jednou ho Bílá paní pozvala na jakousi velkou oslavu. Lojzík nakoupil růže a bonbóny a letěl na Karlštejn. Bílá paní ho pěkně přivítala a hned mu povídá: „Lojzíku, dnes tu máme velikou slavnost, přiletí bílé paní z mnoha hradů, bude jich hodně, a všechny jsou vznešené a urozené. Ne aby tě napadlo vyvádět nějakou neplechu!“ „Neboj se,“ odvětil Lojzík, „určitě nic neprovedu.“
Večeře byla velkolepá. Dlouhatánský stůl plný dobrot a u stolu jedna bílá paní vedle druhé, všechny krásné, a všechny měly na hlavách takové ty vysoké bílé špičaté čepice. Lojzík byl z té nádhery jako omámený. Zejména ty čepice se mu moc líbily. Byly tak štíhlé a nekonečně dlouhé jako stromy sahající do nebe. Nakonec to nevydržel a přeci jen si začaroval. Za chvíli se v místnosti místo měděného nádobí vznášelo množství bílých, štíhlých kuželů. Ovšem vznešeným dámám se to vůbec nezamlouvalo. Každá se snažila dostihnout tu svoji čepici a znovu si ji pěkně dát na hlavu. Vzduchem létaly čepice a bílé paní jako na kolotoči. No, děti, dovedete si představit, jaká z toho byla mela.
Lojzík když viděl, co způsobil, raději rychle zmizel a vrátil se na Rabí. Bál se, že se na něj bude jeho kamarádka Bílá paní zlobit.
Po nějakém čase si ale uvědomil, že takhle se to nedělá, a že by se měl omluvit. Nakoupil ty nejhezčí růže a nejvoňavější čokoládové bonbóny a letěl za Bílou paní na Karlštejn, aby jí řekl, že už bude hodný. A vzácná Bílá paní mu odpustila, dokonce mu dala pusu, a nakonec řekla, že to vlastně byla pořádná švanda.