Duchovní znovuzrození ve sféře Saturnu

Rudolf Steiner – Velká kosmická půlnoční hodina duchovního bytí mezi smrtí a novým zrozením[1]

Anthroposofická esej

Nejmocnější světlo se rodí z nejhlubší noci. Proto si nyní ve vánočním čase zimního slunovratu připomínáme narození Světla všech světel.

Tento text bude o znovunarození lidské duše v hlubinách saturnské noci. Člověk následuje rytmus a dech kosmu, také on v určitém smyslu umírá, aby se znovuzrodil do nového cyklu své existence s obnovenou dávkou vnitřní síly, touhy a nevinnosti.

Znovuvtělení a duchovní znovuzrození není totéž

Řekne-li se reinkarnace nebo palingenese, okultně znalý člověk automaticky předpokládá znovuvtělení a znovuzrození v novém fyzickém těle. Obvykle nás nenapadne, že by se pojmy reinkarnace (znovuvtělení) a palingenese (znovuzrození) mohly vztahovat ke dvěma odlišným dějům. Zmíněné pojmy vnímáme zpravidla jako synonymní, nicméně Rudolf Steiner nám ve svých přednáškových cyklech Tajemství prahu[2] a Vnitřní podstata člověka a život mezi smrtí a novým zrozením[3] ukazuje, že skutečné znovuzrození je něco zcela jiného než opětovné fyzické vtělení.

Toto mystérium čekalo mnoho tisíciletí za zdmi mysterijního zasvěcení na své odhalení širší veřejnosti. Až Rudolf Steiner prolomil hráz mlčení, bezpochyby v souladu s doporučeními z duchovních oblastí. O co tedy vlastně jde? Nejde o nic menšího než o akcentaci chvíle, kdy končí jeden cyklus ve vývoji lidské duše a začíná nový. Tento čas nastává zhruba v polovině cesty mezi smrtí a novým zrozením, ve sféře Saturnu, čili v energeticky a vibračně nejvyšší rovině, v níž se lidská duše ocitne během svého putování vnitřními světy. Pak už následuje pozvolný sestup do nižších energetických úrovní zakončený vstupem do tělesného světa.

Člověk se přísně vzato znovuzrozuje nikoli tělesným narozením, nýbrž tajemným dějem v lůně duchovních světů. Je to podobné, jako když začíná nový den. Opravdu se rodí ráno na východě s rozbřeskem slunce? Není to spíše tak, že s ranními paprsky vstupuje nový den pouze do své tělesné manifestace, zatímco jeho pravý počátek je třeba hledat v hlubinách půlnočních temnot? S lidskou duší se to má obdobně: V okamžiku vtělení vstupuje do tělesného projevu, na světlo denní, avšak její znovuzrození se odehrálo již dříve v náruči Ducha svatého.

Spánek a bdění

To, co duše zažívají v devachanské[4] době, je rozdílné, podle toho, jaký druh přípravy absolvovaly duše na zemi. Jako významný duchovní zážitek je třeba vnímat situaci, kdy duše vědomě projde v devachanské době tím, čemu se říká kosmická půlnoc. Duše, které nejsou připravené, prožijí tuto kosmickou půlnoc tak, že jakoby spí v oné době, kterou lze označit jako saturnskou dobu devachanu. Neboť můžeme označit po sobě jdoucí časy, jimiž procházejí duše mezi smrtí a novým zrozením, s ohledem na jednotlivé planety jako dobu sluneční, martovskou, merkurskou, atd. Mnohé duše takříkajíc zaspí tuto kosmickou půlnoc. Připravené duše bdí v čase jejich duchovního života v oné kosmické půlnoci. To ovšem neznamená, že ty duše, jež díky své přípravě vědomě prožily onu chvíli mezi smrtí a novým zrozením, tedy bděly v době kosmické půlnoci, dokáží také přinést tento zážitek do pozemského života, když se pohrouží do fyzického bytí.[5]

Prožít s plným vědomím vlastní znovuzrození, udržet soustředění na svou hvězdu jádra, zachovat si myšlenku já jsem i ve chvíli oné nejhlubší bytostné proměny. Právě tohle si žádá mystérium znovuzrození od pokročilé duše. Jak to dokázat? Vždyť tíhnutí k celkovému uvolnění, zapomenutí na sebe sama, to vnitřní nutkání dát se převézt přes práh nového života, nevnímat, nechat se nést duchovními silami karmy musí být enormní, jak potřeba spánku po mnoha hodinách bdění. Rudolf Steiner zdůrazňuje, že to zvládne jen připravená duše. Symboliku spánku a bdění zmiňuje i v jiném kontextu:

Kdo se jasnozřivě vžije do vyšších světů, ví, že je správné, co říká Maria v „Probuzení duší“, že vlastně běžné smyslové vědomí, kterým disponuje člověk na fyzické úrovni, je ve srovnání se zážitky a vnímáním ve vyšších světech určitým druhem spánku a že vstup do vyšších světů je svým způsobem probuzení. Veskrze je správné a pravdivé, že lidé v rámci fyzického světa spí ve srovnání se zážitky ve vyšších světech a že spánek nepociťují, neboť vlastně spí pořád.[6]

Rudolf Steiner nebyl prvním filosofem, kdo pro zachycení okultních pravd sáhl po symbolice spánku a bdění. Velký zasvěcenec Artemidiných mystérií Hérakleitos z Efesu[7] říkal:

Pro bdící je svět jeden a společný, ale každý ze spících se obrací k vlastnímu.

Pokud žijeme v tělesném světě v zapomenutí na své pravé já, v odloučenosti a oddělenosti od vlastního bytostného počátku, pak jsme v duchovním smyslu ve stavu spánku. Takto prožíváme mnoho životů, dokud v nás jakási milostná jiskra nezažehne touhu po znovunalezení ztracené vnitřní jednoty. Do té doby žijeme ve vlastním světě, jehož mosty k velkému kosmu jsou jakoby spáleny a zapomenuty, neboť cesta k uvědomění si vnitřní celistvosti a jednoty všehomíru vede přes rozpomenutí se na vlastní vnitřní krásu. Na Božské Slovo v nás. Sluneční král po věky čeká na naše prohlédnutí, jako Prométheus na Héraklea, jako Brünhilda na Siegfrieda, jako Šípková Růženka na svého prince. Paprsek nebeského Logu v nás dříme s naději na vzkříšení. Ale ta princezna vlastně nespí, tím, kdo spí, jsme my sami, naše zevní osobnost zrozená silou tělesných smyslů. Nám je třeba procitnutí, nikoli hvězdnému jádru.

Významné a hluboké jsou události, které se s duší dějí, prožije-li kosmickou půlnoc ve bdělém stavu.[8]

Nuže, co se tedy vlastně děje? Rudolf Steiner naznačuje, že tak jako v průběhu tělesné existence střídáme cykly spánku a bdění, analogicky během odtělesněné fáze života v astrálním světě dochází ke střídání stavů jakéhosi vnitřního jasu, který je spojen s duchovní pospolitostí s ostatními dušemi a dalšími duchovními bytostmi, a určitého niterného ztlumení, uzavírání, pohasínání, které se projevuje jako osamělost a opuštěnost. Člověk pulzuje mezi stavy duchovní sounáležitosti a komunikace na straně jedné, a vnitřním stažením se, ztrátou světla, které však není spojené se ztrátou vědomí, jako v případě pozemského spánku na straně druhé. A toto spirituální stažení a sevření dosahuje vrcholu právě ve chvíli onoho mystického znovuzrození, kdy bytostná kontrakce způsobí, že lidská duše se stane jakýmsi bodem, hvězdou, v níž je ovšem tajemným způsobem přítomen celý vesmír.

A pak nastane čas, kdy člověk je schopen mít jen vnitřní zážitky, kdy noci osamění jsou stále delší a delší, kdy člověk již nemůže procitnout k duchovnímu vědomí, v němž by mohl vyzařovat svou světelnou sílu do svého okolí. Pokusil jsem se vyjádřit to, co pak člověk zažívá, symbolickým výrazem: Půlnoc duchovního bytí mezi smrtí a novým zrozením. Je to čas, ve kterém člověk všechno, co je v hlubinách jeho duše, prožívá jako svůj svět, kdy pouze ví: Za břehem tvé duše jsou duchovní světy, ve kterých je všechno to, co náleží k duchovním bytostem, ve kterých jsou veškeré lidské duše, odtělesněné i vtělené, ve kterých jsou i všechny ostatní bytosti, ale člověk to ví jen proto, že má v sobě dozvuky toho všeho.[9]

Černá sametová nicota

Lidská duše se v této půlnoční hodině stáhne do sebe jako umírající hvězda. Zhroutí se do své esence jádra, do vlastního ducha. Přestane vnímat okolí, neexistuje pro ni přítomnost ani budoucnost. Žije jen sama v sobě a ve svých vzpomínkách. Dojde až ke břehům černého jezera[10], jež tvoří počátek i konec veškeré její tvůrčí činnosti. Řek Anaximandros Milétský (asi 610 – 546 př. n. l.) dal tomuto jezeru zrození a zániku jméno APEIRON (neomezené).[11]

Pak dojde k zázraku znovuzrození. Z černé nicoty zažehne blesk touhy, touhy po zrození nového světla a světa. Touha po opětovném otevření se existenci se nyní stane aktivní, dynamickou silou, která nakonec opět rozestře jasnou oblohu nad soumračnou propastí bezmezna.

Vědomí dluhu

Z hlubiny osamění, z toho, co duše prožívá zmíněným způsobem v kosmické půlnoci ducha, povstane touha po novém životě ve světě, z něhož byl člověk vytržen ve své osamělosti. A touha se nyní stane aktivní, a z ní se zrodí něco, co je duchovně reálné, jistá organizující síla. Ta se skutečně stane novou silou vnímání. Tato duchovní touha zrodí novou duševní sílu, opětovně takovou sílu, která nyní může vnímat vnější svět, ale jde o svět, který je zároveň zevní i vnitřní: zevní, neboť vskutku je mimo naši bytost, vnitřní, neboť na něj nahlížíme jako na ten svět, který jsme v minulosti prožili, svět našich dřívějších pozemských inkarnací. Tak se z naší touhy vynoří náš vnější svět. Nahlížíme na všechno to, co zůstalo nevyřízeno v minulém životě, a touha v nás vytesá síly vedoucí k vyrovnání všeho, co duše v minulém pozemském žití učinila špatného, pošetilého, zlého, ošklivého, a to tak, aby bylo možné uskutečnit vyrovnání v novém životě.[12]

To je velice zajímavé. Nový kosmický cyklus duše tedy nezačíná temnotou nevědomosti a zapomnění jako v případě malého dítěte, které potřebuje léta na „rozkoukávání se“, a poté jako dospělý dalších mnoho let, možná celý život, na rozpomínání na sebe sama. Nikoli, na samotném počátku našeho putování je naopak vhled a porozumění vlastní minulosti. Pochopení a přijetí dluhu. Na počátku je dluh. A toto vědomí dluhu pomůže rozžehnout plamen touhy po novém životě, po možnosti dluh vyrovnat. Údělem lidství je nicméně to, že v každém životě nejen vyrovnává staré dluhy, ale zároveň vytváří nové. Každý člověk je duchovní zemědělec, Géorgios. Sklízí a seje, seje a sklízí, vyrovnává hladinu vesmírného karmického oceánu, aby vzápětí vytvořil novou vlnu a s ní nové údolí vody. To je ten po věky trvající zápas Jiřího[13] (jakožto aspektu sv. Michaela) s drakem svého nitra.

A člověk dále vnímá, že existují lidé, vůči kterým se stal dlužníkem, nebo kteří jemu něco dluží: toto uvědomění vyvstává před duší jako doplnění k vlastnímu pozemskému životu. A vzniká tendence, žít znovu s těmi lidmi, kterým něco dlužíme, abychom náš dluh vyrovnali. A v ostatních lidech vzniká tatáž tendence. Tím povstávají síly v mnoha lidech, kteří dříve žili ve stejné době; tím jsou probuzeny duchovní síly, jež mají tendenci vést duši dolů k zemi. Tak dojde k tomu, že v novém pozemském životě se setkávají lidé, kteří spolu dříve žili. Musí dojít k vyrovnání toho, co si duše zůstaly dlužny. Jak bylo řečeno, setkávají se tyto tendence. A pak člověk prožívá dál a dál tento duchovní život mezi smrtí a novým zrozením: stále více se se do něho vtiskávají ony tendence, o nichž byla řeč. Stanou se z nich živé tendence. A člověk si utváří z toho, co se dozvěděl o svých minulých pozemských životech, praobraz, duchovní praobraz nového pozemského žití.

To tedy vytváří sám, zatímco čas běží dál; sám vytváří onen praobraz, jenž se spojí s materiální substancí, jež je dána od otce a matky, aby vstoupil do nového pozemského života. A podle toho, do jaké míry jsou dědičné vlastnosti od otce a matky v materiální substanci spřízněné s duchovním praobrazem, je tento duchovní praobraz přitahován k tělesnosti ještě před početím. Takže lze říci: volitelná spřízněnost mezi genetickými vlastnostmi a praobrazem, rozhoduje, k jakému rodičovskému páru se duše cítí jakoby magneticky přitahována, v jakém životě se ocitne. Tím přichází člověk opětovně na zemi, propojí se opět s pozemským tělem.[14]

Probudí-li se v lidské duši touha po znovuprožití světla a vůle vyrovnat staré karmické dluhy, znamená to, že síla, která nás přivedla až sem nahoru k počátkům všeho, je spojena s mocí vesmírné lásky. U břehů temného jezera zrození nás Kristova síla předá do náruče Ducha svatého, Božského vědomí, jež nás převede přes práh znovuzrození. Tady působí síly věčné nutnosti, spojené s řádem vesmírné spravedlnosti a karmy. Tyto síly zahlédne duše díky zažehnutí blesku poznání, jenž se vynoří z noci zapomnění. Oheň nebeských záblesků promění povahu našeho chápání vlastní minulosti a vytvoří nové duchovní formy, které nás budou doprovázet jako karmická nutnost v našem příštím pozemském putování.

Nyní se dotýkáme těch nejhlubších věcí. Nezbývá než znovu užasnout nad moudrostí Rudolfa Steinera, nad precizností jeho akášických vhledů spojených až s nadlidskou mírou empatie a porozumění:

Vyhýbá se smyslovému světu, ale také mnohému jasnozřivému pohledu, který již nahlíží určité vrstvy pod světem smyslů, to, co bychom mohli nazvat nutnosti kosmického dění, nutnosti, které jsou zakořeněny v prazákladech věcí, v nichž jsou ovšem také zakořeněny nejhlubší prazáklady lidských duší. Tyto nutnosti unikají před smyslovým a také před počínajícím jasnozřivým pohledem, a onomu druhému se odhalí teprve tehdy, když je prožito něco takového, co bylo obrazně popsáno v oné saturnské době. Pak lze říci, že takovému jasnozřivému pohledu, jenž se musí nejprve projevit v době mezi smrtí a novým zrozením, se skutečně ukážou blesky, které pokryjí celé zorné pole duše, přičemž svým přízračným světlem přezáří kosmické nutnosti, zároveň jsou však tak oslnivě jasné, že pohledy poznání tímto jasným světlem umírají, a z umírajících pohledů poznání se vytvoří obrazové formy, jež se pak vetkají do vesmírné látky jako formy, ze kterých vyrostou osudy kosmických bytostí.[15]

Nutnosti kosmického dění

Co jsou ony tajemné nutnosti v kosmickém dění (die Notwendigkeiten im Weltengeschehen)? Jsou to karmické síly, vlákna, jež spoluvytvářejí goblén lidské duše. Jsou to břehy vymezující tok lidského života. Nicméně je dobré mít na paměti, že kdekoli se projevuje vůle bohyně spravedlnosti Díké, kdekoli vládne přísný řád karmické nutnosti, tam je též přítomna moc božské Milosti. Chladná spravedlnost je vždy vyrovnávána mocí lásky.[16]

Připomeňme si Anaximandrův výrok:

Z čeho věci povstávají,

do toho také zanikají,

podle nutnosti,

neboť si navzájem platí pokutu a trest za svou nespravedlnost,

podle určení času.

Starý přírodní myslitel tušil, že tam dole v hlubinách bytí, kde se snoubí počátek a konec, vládne určitá forma nutnosti. Kata to chreón, podle nutnosti, potřebnosti, říká doslova. Rudolf Steiner naznačuje, že duše, které celý proces znovuzrození „prospí“, jsou provedeny do nového módu bytí prostřednictvím vysokých mocností karmy. V tomto smyslu duše nezasahují do klíčové chvíle své evoluce, a lze tedy říci, že průběh kosmické půlnoci nemají ve své moci. Namístě je tudíž výrok, že vše se děje podle nutnosti.

Anaximandros zároveň věděl o určité formě nespravedlnosti, vytváření dluhu. Jedná se o vybočení z rovnováhy ve dvojím smyslu. Ony nutnosti, o kterých mluví R. Steiner se totiž týkají nejen věcí, ale také pohybů lidské duše (nutnosti jsou zakořeněny v prazákladech věcí, v nichž jsou ovšem také zakořeněny nejhlubší prazáklady lidských duší). Apeiron je tedy pramenem v ontologickém smyslu slova, je místem primárního zrození manifestované skutečnosti,[17] ale zároveň je počátkem a koncem veškeré lidské aktivity.

V prvním případě vzniká dluh povstáním samotné existence, jakkoli to zní podivně. Už to je určitá forma nespravedlnosti. Tělesná existence jako by nebyla samozřejmostí, je nějakým způsobem na dluh, projevená věc je svým vybočením z řádu nezjevnosti nucena splácet jakousi bytostnou daň za to, že vůbec je, za troufalost své exhibice.[18]Zrozením a zánikem jistě není dotčena celistvost oceánu bytí, harmonii a rovnováhu ve smyslu celku nelze narušit, to vymknutí se řádu se týká spíše vztahu jednotlivé věci vůči celistvosti, a v určitém smyslu i vztahu k jiným manifestacím (platí si navzájem pokutu).

Ve druhém případě vzniká dluh v oblasti mravního vědomí, v tom, v čem jsme zůstali v pozici dlužníka vůči jiným lidským bytostem (a možná nejen jim). Zde se o nápravu a vyrovnání hladiny starají mocnosti karmy. V obou případech jde tedy o určité skládání účtů,

neboť si navzájem platí pokutu a trest za svou nespravedlnost, říkal Anaximandros.

Blesky poznání

Pak se objeví blesky v hlubinách temnot a svým mocným jasem způsobí proměnu našeho vnitřního vnímání, transformují náš pohled na vlastní minulost, staré zažité náhledy „odumřou“ a promění se díky vnitřní záři přicházejícího ohně. Stanou se z nich osudové síly, jež nás budou doprovázet jako karmická nutnost v budoucím životě. Dostanou přesně tu podobu, kterou potřebujeme na cestě vnitřního uzdravení.

Člověk prohlédne osudové základy lidských i jiných kosmických bytostí v prazákladech nutností teprve tehdy, hledí-li takovými pohledy poznání, které zemřou působením oslnivého světla blesků v rámci poznávacího procesu, a promění se na určité zemřelé formy, které pak žijí dál jako osudové impulsy života.[19]

Zdá se, že nebeský blesk přinese do temnot duchovní půlnoci nový životní impuls, zažehne novou etapu života, omladí zastaralé vnitřní nastavení a vybaví duši nástroji potřebnými v jejím příštím vtělení.

Všechny věci kormidluje blesk, prohlásil kdysi Hérakleitos.[20] Nebeský blesk vnímal tento Artemidin adept jako duchovní živý oheň, který je příčinou celé správy kosmu. Oheň, který přichází, všechno tříbí a přináší pochopení. Věděl, že tento inteligibilní kosmický oheň souvisí se žádostivostí a nasycením.

Rudolf Steiner opakovaně zdůrazňoval, že na počátku nového cyklu bytí je touha. Touha po opětovném zrození světla, touha po znovuotevření se světu, touha po vyrovnání dluhů, touha po životě. A tato bytostná žádostivost se nasytí mocí ohně, který přichází před zorné pole duše ve formě oslnivých blesků. Ohně, jenž přináší nasycení v podobě znovuprobuzení a vnitřní transformace.

Když se zamyslíme nad tématem touhy a naplnění, nad tím, co prožívá duše tam nahoře v náruči Božího vědomí, když se ponoříme do představy oné bytostné noci předcházející nový úsvit, napadne nás, že celý ten děj nemůže být ničím jiným než určitou formou opakování zrození velkého kosmu. Lidská duše je mikrokosmos a tento malý vesmír se právě nyní znovuzrozuje. Podle jakého jiného schématu a modelu by se měl tento proces řídit, než podle praobrazu (znovu)stvoření makrokosmu z lůna Božího vědomí prostřednictvím ohnivého Slova a noční Moudrosti.

Velký romantický filosof Friedrich Wilhelm Joseph von Schelling[21] napsal:

Noc je tím nejstarším mezi všemi věcmi, to byla nauka všech národů, které počítají čas podle nocí, ačkoli by bylo nepochopením, kdybychom tuto první bytost zároveň považovali za nejvyšší. Ale co je podstatou noci, když ne nedostatek, žádostivost a touha? Neboť tato Noc není temnotou nepřátelskou světlu, nýbrž bytostí ukrývající světlo. Ona je roztouženou, k početí žádostivou Nocí.

Vzpomínkové tablo

Když projde člověk branou smrti, a tím se narodí do astrálního světa, přinese to do jeho energetické konfigurace určité změny. Postupně odkládá těla pozemského plánu: tělo fyzické, éterné, emocionální i mentální (zevní já).[22] Všechna tato těla se navracejí do místa svého původu, fyzické tělo k materiální zemi (prach jsi a v prach se obrátíš), vyšší energetická těla se pak rozpouštějí v příslušných aurických rovinách země. Mezi smrtí a novým zrozením žije člověk v astrálním těle na astrální pláni; vnímá díky čakrám astrálního těla a přemýšlí prostřednictvím astrálního vědomí. Lidské astrální tělo je součástí astrálního světa, a na této úrovni bytí přejímá funkci našeho fyzického těla v materiálním světě. Jinými slovy, tak jako jsme v materiálním světě vtěleni ve fyzickém těle, jsme po smrti vtěleni v astrálním světě díky astrálnímu tělu. Vždy jsme inkarnováni v té bytostné rovině, která koresponduje s aurickým tělem, jež je součástí této roviny, a které v rámci lidského energetického systému představuje tělo s nejnižší vibrační kapacitou.

První velkou zkušeností duše na astrální pláni je prožitek právě skončeného tělesného života prostřednictvím toho, čemu Rudolf Steiner říká životní panorama (Lebenspanorama), vzpomínkové tablo (Erinnerungstableau) nebo životní tablo (Lebenstableau). Jedná se o několik dní trvající, zrychlené znovuprožití právě skončeného života. Pamětí zachycené obrazy vědomí, ale i ty, které byly dávno zasuté do podvědomých sfér, ožívají, a představují se nikoli v jejich životní sukcesi, časové posloupnosti, nýbrž současně. Vědomí nahlíží svoji starou zkušenost před sebou dvoudimenzionálně, plošně,[23] nevstupuje do děje jako divák s 3D brýlemi.

Životní panorama nebo životní tablo se projeví člověku v okamžiku smrti či ve chvílích blízkosti smrti, kdy se éterné tělo uvolňuje z fyzického těla, nebo alespoň velmi silně povoluje. V této panoramatické obrazové podívané je obsažen celý plod života minulého pozemského žití. Nezkaleno fyzickým tělem vydává éterné tělo, které je vlastním nositelem paměti,[24] svůj poklad vzpomínek. Vše, co jsme v minulém pozemském životě mysleli, i když jsme to opět již dávno zapomněli, nebo nám to nikdy nebylo zcela vědomé, stojí současně[25] před naším vědomím jako na velkém majestátním tablu. Tak jako v prostoru jsou věci vedle sebe, stojí nyní před námi veškeré dřívější i všechny pozdější zážitky, takže lze vskutku říci: „Čas se tu stává prostorem“.[26] Toto vzpomínkové tablo trvá asi dva až tři dny, pro každého je to trochu jinak. Zpravidla trvá tak dlouho, jak dlouho dokázal dotyčný člověk vydržet bez spánku.[27]

Cesta vzhůru od Luny až k výsostem Saturnu

Po odeznění prožitku životního panoramatu se člověk obvykle ocitne v nižších sférách astrálního světa, v tzv. kamaloce,[28] kde se zbaví nejhrubších závislostí spojených s tělesnou existencí.[29]

Platón říká ve Faidónu (69c), že kdo přijde do Hádu neuveden do zření a nezasvěcen, bude ležeti v bahně (en borboró keisetai).

Po staletí chápou filosofové tuto slavnou Platónovu větu spíše symbolicky. Mystikové však vědí, že je míněna doslovně. To bahenní jezero je reálná skutečnost, tady začíná pouť duše sedmi sférami bytí. Toto je první příčka vzestupného žebříku, který duši zavede až k výsostem saturnské sféry, kde ji očekává proces znovuzrození.

Kamaloka je součástí éterné oblasti, lunárního světa. Zde duše zpřetrhá nejmocnější emocionální vazby na svou předcházející inkarnaci. Dochází k prvotnímu osvobození, první obruč padá. Předpokládám, že tento proces nalézání vnitřní svobody pokračuje pak během celé pouti jednotlivými sférami planetárního bytí.

V oblasti Merkuru je důležitým prvkem rozvoj mravního vědomí. Zatímco lidé s rozvinutými morálními zásadami si zde užívají výhod pospolitosti, eticky méně rozvinuté duše tady žijí v osamění a odloučenosti.[30]

V oblasti Venuše, říká Rudolf Steiner, vytvářejí lidé skupiny podle jejich religiózního postoje. Jednotlivé duše jsou v této sféře přitahovány zejména k těm bytostem, které s nimi sdílejí shodné vzorce víry a vnímání světa.[31]

V centrální sféře slunce si již člověk nevystačí s jakýmsi parciálním postojem a sounáležitostí s určitou skupinou lidí. Sluneční síly kladou na duši vyšší nároky v podobě potřeby otevřeného srdce pro všechny lidi a bytosti.[32]

Má-li se člověk orientovat s plným vědomím ve vyšších božských dimenzích Marsu, Jupiteru a Saturnu, je zapotřebí hlubší spirituální přístup ve vnímání skutečnosti. Otevřené srdce i holografické myšlení orientované na celistvost a vnitřní propojenost veškerenstva jsou předpoklady, jimiž musí být duše vybavena, chce-li aktivně působit i v těchto vysokých duchovních oblastech.[33]

Na své pouti vzhůru po Jákobově žebříku projde tedy duše nejprve třemi energetickými rovinami pozemského plánu, světem éterným, emocionálním a mentálním. Pokud by někomu přišlo zvláštní, jak může duše procházet oblastmi, které korespondují s těly, jež člověk odevzdal po smrti zpět do aurického oceánu Země, je třeba říci, že přístup do nižších rovin skutečnosti má i po odložení příslušných těl díky svému astrálnímu tělu, které jako své subdimenze obsahuje veškeré nižší vibrační roviny. Samo astrální tělo je utkáno ze sluneční látky, je tedy součástí vnitřního solárního světa. Prochází-li duše po vzestupu z oblasti Venuše do centrální sluneční dimenze, platí, že tady je naše astrální (sluneční) tělo skutečně jako doma. Ovšem do vyšších pater bytí má astrální tělo přístup zapovězen. Na to jeho síly nestačí. Do vysokých duchovních světů Marsu (vyšší éterná oblast), Jupiteru (vyšší emocionální oblast, sféra nebeské lásky a moudrosti) a nakonec do božského goblénu, který tká Saturn (vyšší mentální oblast, korunní svět naší aury), může lidská duše vstoupit jen proto, že sama disponuje těmi aurickými těly, která jsou s příslušnými vnitřními rovinami kompatibilní (energeticky synchronní a sourodá). Jinými slovy – všechna naše energetická těla jsou součástí adekvátních bytostných rovin a umožňují nám tak se na daných rovinách pohybovat a vnímat její obyvatele. Sedmá aurická vrstva – zlaté saturnské tělo – vytváří pevnou ochrannou schránu kolem našich nižších těl, je to zlaté vejce, v jehož náruči spočívá celý energetický systém lidské aury. Ve světě, jehož součástí je naše vlastní saturnské korunní tělo, se odehrává mystérium znovuzrození.

Odplouvání plodu života

Naše posmrtná pouť začíná prožitkem životního panoramatu právě skončeného tělesného života. Obrazy ožívají, člověk znovuprožívá všechno to, co prošlo jeho myšlením, ale prožívá to bez emocionální účasti, bezbolestně, bez uvědomění si karmických souvislostí.[34] Je v tom přítomna božská útěcha pro duši, která se před chvílí narodila do astrálního světa. První věc, jež v astrální rovině vnímáme, je tedy naše vlastní minulost. Oživené obrazy uzavřeného života vytvářejí naše primární okolí; prvotním prostorem astrálního světa se stávají naše vlastní oživlé vzpomínky. Tento proces přítomného vnímání minulého života není spojen s bolestí, výčitkami či pochopením karmických vazeb. Naopak, vyplavují se výrazné pocity štěstí.[35] Takto Kosmos usnadňuje lidské duši přechod do nového módu bytí.

R. Steiner opakovaně zdůrazňuje, že vnímání životního panoramatu trvá několik dní po smrti v závislosti na schopnosti daného jedince udržet stav bdění. To má každý člověk jinak. Někdo vydrží bez spánku stěží jednu noc, jiný déle. Jakkoli to Steiner neakcentuje, můžeme se domnívat, že čím déle dokáže duše nahlížet svou minulost, tím lépe. Vyšší astrální vědomí, jež před sebou vidí souhrn relevantních zkušeností minulého života, má v případě delší expozice lepší možnost vtisknout do sebe důležité obrazy života. To napomáhá duši udržet si vědomí vlastního já.

Pak dojde k desintegraci tří nižších energetických těl a k jejich postupnému rozpuštění v odpovídajících úrovních zemské aury. Nedochází však pouze k rozpadu éterného, emocionálního a mentálního těla. Tyto odcházející nádoby odnášejí také svůj životní obsah, totiž právě onen souhrn toho, čím nás obohatilo právě ukončené vtělení. A toto odplouvání, odcházení naší myšlenkové, citové a volní esence, plodu života (Lebensfrucht), je významnou zkušeností duše na počátku astrálního pobývání.

To, co můžeme označit jako plod posledního života, pociťujeme tak, jako by to nezůstávalo takové, jaké to bylo během vzpomínkového tabla, nýbrž jako by se to vzdalovalo, jako by to odcházelo, jako by unikalo do budoucnosti a tam mizelo. Takže se vzdaluje náš plod života, když jsme jej nabyli, a v duši víme: tento plod nějakým způsobem existuje, ale my jsme zůstali za ním pozadu. Člověku se zdá, že zůstal v dřívějším časovém okamžiku, plod života rychle uniká, takže dorazí dříve k pozdějšímu časovému bodu, a my musíme tento životní plod následovat. To, co jsem teď řekl, tento vnitřní zážitek, že plod života prodlévá ve vesmíru, že tam existuje, to si musíme dobře představit, neboť je to tím, co vytváří základ pro naše vědomí, pro počátek našeho vědomí po smrti. V počáteční fázi bezprostředně po smrti je vědomí zažehnuto niterným procítěním a prožitím toho, co je plodem našeho posledního života, co jsme získali, co jsme si vydobyli. To existuje, ale existuje to mimo nás. Skrze toto procítění a prožití naší nejniternější pozemské podstaty mimo nás máme první zažehnutí našeho posmrtného vědomí, tím se oživuje toto vědomí.[36]

Když odezní projekce právě skončeného života, čeká na nezasvěcené duše (Platón) pobyt v nižších rovinách astrálního světa, v jezeře bahna. Ten obraz bahna je zvolen nejspíše proto, abychom si na základě zevního prostředí lépe uvědomili naši vnitřní situaci, prostor naší duše, který je zaplněn bahnem předsudků, sobectví a lpění na tělesných požitcích. Tady dole, kde sluneční svit je jen zašlým snem, postupně odkládáme emocionální potřebu uspokojování různých tělesných potřeb. Pro uvolnění z tohoto místa zvaného tradičně očistec (purgatorium) však zřejmě nestačí jen odložení tělesných žádostí. Člověk musí též nahlédnout své nejhrubší egoistické postoje a alespoň zčásti je prosvětlit láskou a pokorou. Bahenní jezero jej však nezbaví klamných přesvědčení, navyklých způsobů jednání ani zakořeněných systémů vnímání světa. Na základě těchto systémů přesvědčení bude duše později doslova nasáta jako silou magnetu do odpovídajícího vnitřního teritoria astrálního světa. Lidé se shodným viděním světa jsou k sobě neodolatelně přitahováni, vznikají tak určité ostrovy lidí stejného přesvědčení v astrálním moři. Na astrální úrovni platí ještě mnohem silněji než na zemi, že podobné přitahuje podobné.[37]

Teprve poté, co je člověk vysvobozen z temných vod bahenního jezera, lze započít s léčením těla a duše v příslušném astrálním sanatoriu. Různá těžká poškození fyzického těla (potažmo ostatních těl zemského plánu) způsobují deformace těla astrálního, takže náš život v duchovním světě nezřídka začíná pobytem na nemocničním lůžku. Bohužel také naše psychické problémy a traumata nezmizí se vstupem na astrální pláň jako mávnutím kouzelného proutku. Někdy je tomu spíše naopak, jako například u lidí, kteří si v zoufalství sáhli na svůj život. K bolesti, kterou prožívali na zemi, se po odložení fyzického těla přidá ještě nové trauma pramenící z uvědomění si toho, co se stalo.

Plameny prchají…

Když po smrti odcházejí nádoby našich pozemských těl, odnášejí s sebou i svůj obsah, esenci naší životní zkušenosti, plod života. Zatímco těla se navracejí do jim přináležejících bytostných rovin, poklad našich vzpomínek nezaniká. Žije dál vtisknut do vyššího astrálního vědomí a zároveň žije i mimo nás jako hvězda nesoucí náš minulý život. Rudolf Steiner naznačuje, že právě toto odcházení, odplouvání části naší duše s obsahem zevního vědomí, je významnou zkušeností na úvod našeho astrálního života. Připomeňme si jeho slova: V počáteční fázi bezprostředně po smrti je vědomí zažehnuto niterným procítěním a prožitím toho, co je plodem našeho posledního života, co jsme získali, co jsme si vydobyli. To existuje, ale existuje to mimo nás. Skrze toto procítění a prožití naší nejniternější pozemské podstaty mimo nás máme první zažehnutí našeho posmrtného vědomí, tím se oživuje toto vědomí.

Poetickou formou zachytil R. Steiner tuto zkušenost duše ve 4. obraze jeho čtvrtého mysterijního dramatu „Der Seelen Erwachen“.

Maria:

Plameny prchají,

prchají s mým myšlením,

a tam, u dalekého kosmického břehu duše divý boj,

bojuje mé vlastní myšlení u proudu Nicoty

s chladným světlem ducha.

Kolísá mé myšlení,

studené světlo – vyráží z mého myšlení horkou temnotu.

Co se nyní vynořuje z temného žáru?

V rudých plamenech žene se mé já do světla,

do chladného světla kosmického ledového pole.

Plod života odchází do kosmického ledového pole (Welten-Eis-Gefilde). Ne navždy. Za čas se vrátí, aby sehrál důležitou roli ve chvíli půlnočního znovuzrození. Tam v pustém světě věčné prázdnoty[38] je lidské myšlení zažehnuto silou chladu. Čím víc se mysl brání svazujícímu pocitu chladu, čím víc mu vzdoruje, tím více žáru se rozněcuje v ní samé. Tak funguje luciferská síla polarity. Čím výstřednější vlna, tím hlubší údolí vody ji provází. Čím mohutněji tlačíme zevní vůli k naplnění určitého cíle, tím mocnější protikladný efekt nás může očekávat. Důsledkem boje je vždy nový boj. Nezapomínejme, že plod života je výslednicí působení pozemského vědomí, a toto vědomí inklinuje k řešení problémů tělesné roviny prostřednictvím zápasu a tlaku vůle. Nicméně i toto vědomí musí být prostoupeno vyššími složkami lidství, jinak by nemohlo překročit práh zemských sfér. Dojde-li až k hranicím černé sametové nicoty (Barbara Brennan), jež přináleží k duchovní esenci člověka, znamená to, že také tento pozemský plod nesoucí naši minulost je prodchnut mocí hvězdy lidského jádra.

Plameny se blíží…

Po dlouhé cestě vnitřními světy se nakonec duše ocitne v oblasti Saturnu. Její vlastní korunní – saturnské tělo ji umožní proniknout až do těchto vysokých energetických úrovní. Tady se oprostí od jakéhokoli společenského kontaktu, stáhne se do ústraní, a započne svou vnitřní pouť do vlastního nitra. Následující půlnoc duchovního bytí buď „prospí“, nebo prožije tuto chvíli nejvyššího zasvěcení nesena na dechu Ducha svatého. Stažení do hvězdy jádra má za následek, že sama duše se stane hvězdou, bodem nebeského prostoru.

Opravdu tu začíná vidění světa, kdy hluboká vážnost a hluboká důstojnost se rozlijí na duši, kdy pociťujeme něco z toho, co lze nazvat dechem věčných nutností, které jsou zažívány v kosmické půlnoci, když blesky šlehají nad bytím, které svým světlem osvětlují také něco takového, jako je postava Lucifera, ale které v poznání umírají, a v procesu umírání se přetvoří na znamení osudu, takže působí dále v lidské duši jako forma vnitřní tragické karmy. Sama lidská duše, tím že se pozvedne ve svém žití do těchto duchovních světů, má moment, kdy je pouze minulostí, kdy stojí naproti Nicotě, kdy je jako bod všehomíru a prožívá se jako pouhý bod.[39]

Pak zhasnou všechna světla. Pakliže duše „neusne“, prožívá zřejmě podivný stav vědomí bez vnímání. V situaci, kdy nefungují smysly a vše je zahaleno mračnem temnoty, ztrácí duše pocit přítomnosti a z ní vycházející budoucnosti. Zůstává jediný opěrný bod, vědomí já, vlastní minulost. Jedině vnitřní světlo naší hvězdy jádra udržuje myšlenku já jsem, světlo, jehož nositelem je Ten, kdo nás dovedl až sem, na konec všeho, k prahu znovuzrození. Tím, kdo udržuje niterný plamen sebevědomí v nás je sám Sluneční král, vládce lidského ducha, Kristus.[40] Jemu vděčíme za možnost vědomého prožití kosmické půlnoci.

V Kristu umíráme. In Christo morimur.

V okamžiku nejhlubší noci povstane v duši touha po novém světle, po opětovném probuzení se do jasného světa, touha po naplnění vlastního údělu. Kosmickým určením člověka je přiblížit se ideálu lidství. Uzdravit sebe, okolí i planetu Zemi. Tato touha po znovuzrození zažehne zmíněné blesky poznání. V nich je ukryto karmické pouto, jež nás bude provázet příštím životem. Karmický princip je naší individuální cestou k uzdravení a spáse. Ano, působí zde ony kosmické nutnosti, ale tím, že přicházejí s bleskem, se světlem, přinášejí nejen břemeno nevyhnutelnosti, ale také příslib naděje a radosti.

Poté nastane chvíle, kdy se opět na scéně objeví plod našeho minulého života, onen zkušenostní poklad, to zhuštěné, koncentrované vzpomínkové tablo, které opustilo horizont vnímání duše několik dní po smrti. Znovu se k nám blíží náš zašlý svět, aby se stal součástí příští mocné iniciace.

Maria:

Plameny se blíží,

blíží se s mým myšlením, tam odtud – z mého kosmického břehu duše,

blíží se horký boj, mé vlastní myšlení bojuje s myšlenkami Lucifera,

v jiné duši bojuje mé vlastní myšlení, vytahuje horké světlo z temného chladu,

jako blesky plá horké světlo duše,

světlo duše v ledovém poli kosmu.[41]

Zasvěcení na počátku nového cyklu

V lůně saturnské noci je člověk pouhým bodem, pouhou hvězdou, esencí sebevědomí.

Ale tento bod se teď stane divákem, divákem něčeho jiného. Jsou tu dvě jiné skutečnosti, k nimž jako třetí patří do bodu stažená lidská duše, která vlastně v sobě nic nemá, tak jako bod nic nemá.

A jako objektivně vedle stojící divák, který je sám jakoby bodem, vidí dva jiné, jak spolu zahajují rozhovor. Jeho vlastní myšlenková minulost a duchovní bytosti spolu hovoří. To, co člověk sám vynesl nahoru, z čeho vytvořil myšlenkový soubor, rozvíjí duchovní rozhovor ve světě slova s živoucími duchovními bytostmi spirituální oblasti. Člověk naslouchá, co si povídá vlastní minulost s duchovním bytím ve spirituální sféře. Tady je zprvu jako pouhé nic. Ale jako takové nic se narodí tím, že naslouchá rozhovoru vlastní minulosti s duchovními bytostmi. A tím, že naslouchá, plní se novým obsahem. Člověk se nyní učí poznávat sebe, v tomto okamžiku, kdy sám je bodem, a jako bod se pociťuje, naslouchá dialogu mezi svou minulostí a spirituálními bytostmi. A čím více toho člověk pojme do sebe z tohoto duchovního rozhovoru vlastní minulosti s budoucností, tím více se stává sám sebou, tím více se stává duchovní bytostí. Toto je děj, ve kterém se člověk ocitá v rámci trojitosti v duchovním světě. Jedním článkem této trojitosti je vlastní minulost, kterou jsme vynesli nahoru do duchovní sféry, kterou jsme si vydobyli tak, že se nám jako duchovní projevovala již ve světě smyslů, a po překročení prahu ji pociťujeme jako minulost. Tím druhým je celé duchovní okolí, a třetím článkem je člověk sám.[42]

První zkušeností, kterou člověk vnímá po narození do astrálního světa, je prožitek vlastní minulosti prostřednictvím oživlých panoramatických obrazů. Nyní po velkém znovuzrození hraje důležitou roli opět vnímání, tentokrát duše vnímá obsah vlastního vědomí, svou minulost, jak rozmlouvá s božskými silami saturnské sféry. Oba počátky mají shodnou charakteristiku: ohlédnutí se, reflexe dříve prožitého. Ale jeden zásadní rozdíl tu je. Zatímco posmrtné vzpomínkové tablo prožíváme jakoby bez přímé emocionální účasti, spirituální iniciace následující po znovuzrození má jiný nádech. Je zřejmě plna hloubky porozumění vlastnímu jednání, nyní duše vnímá staré zkušenosti s vhledem moudrého pozorovatele, nyní je schopna pochopit význam i důsledky svých činů. Dokáže nahlédnout provázanost a souvislost dějů, takhle nějak promlouvá sama k sobě: Tímhle jsem přispěl k uzdravení sebe i země, tohle se mi naopak nepovedlo, tady zůstávám v pozici dlužníka vůči této konkrétní bytosti. Chtěl bych to napravit, urovnat mnou rozbouřené karmické vlny, tolik toužím vrátit se tam dolů a s láskou pročistit svou starou setbu. Prosím kosmos o možnost znovu se spojit s mými blízkými, protože žít s břemenem dluhu a nedodělané práce je obtížné a svazující. Síla světla, která mě teď prostupuje, mi říká, že sebeobviňováním ničeho nedosáhnu, jen zvyšuji tak vesmírné napětí, a toto napětí se pak přelévá na druhé. Prosím kosmos o dar lásky, odvahy a vnitřní síly na své příští pouti do tělesné zkušenosti. Cítím, jak naděje klíčí v mém srdci. Odevzdávám se do vůle Boží.

Tak nějak přemýšlí zasvěcená duše. Moudrost a odhodlanost v ní probudí síla Božského vědomí, Ducha svatého. Tato vesmírná moc probouzí duši do nové etapy existence a vybavuje ji vším, co je jí třeba na cestě zpátky dolů. Vybaví ji tou nejlepší možnou energetickou konfigurací, přesně takovou, kterou bude člověk potřebovat při zvládání svých životních úkolů a výzev.

Rudolf Steiner ukazuje, že člověk vstupuje do nové etapy žití prostřednictvím nebeské triády. Jaké jsou póly této božské trojice? Kdo vytváří vrcholy tohoto duchovního trojúhelníku?

Prostředí a bytosti této vysoké spirituální roviny projevují energii Ducha svatého. To je první vrchol. V esenci lidského jádra, v jeho pravém já, duchu, působí síla Krista. Druhý vrchol. Třetím spolutvůrcem posvátného obřadu přechodu přes bytostný práh je náš minulý život, jenž přijal bytostnou podobu. Je to osamostatněný poklad našich vzpomínek, vědomí, které odešlo, aby se nyní opět vrátilo na scénu dění. R. Steiner je nazývá zářící kosmickou moudrostí, neboť tento plod života manifestuje síly Božské Moudrosti, Duše světa, Sofie.[43]

Kdo je ona Maria-Sofia, kosmická zářící moudrost, jež se projevuje v lidském vědomí? Na tuto otázku zná nejlépe odpověď slovutný „philosophus Teutonicus“ Jakob Böhme:

Tím čtvrtým je to vydechnuté, které Otec vydechuje v Synu z Ducha skrze zvuk slova nebo hlasu, věčná Moudrost a Vševědoucnost; neboť v ní se ukazuje, čím je Bůh ve svých hlubinách. Moudrost je projevením Božím a tělesností Ducha svatého, je tělem posvátné trojjedinosti.[44]

Moudrost jako tělo božské triády je úžasná myšlenka. Duše světa, Anima mundi není součástí stvoření, je matkou veškerenstva, sama náleží svou podstatou k Bohu jako jeho prvotní manifestace.

Hospodin měl mne při počátku cesty své, před skutky svými, přede všemi časy. Před věky ustanovena jsem, před počátkem, prvé než byla země.[45]

Duch svatý, Kristus a Sofie. Tyto tři nebeské mocnosti vytváří bytostné pozadí procesu znovuzrození. Ale ve skutečnosti zahaluje tato triáda nejvyšší nebeskou čtverost, neboť tím, kdo zde působí, je Otcův Duch, Otcovo Slovo i Otcova Moudrost.

Veškeré stvoření podléhá modelu čtyřrozměrného živlového klíče, svatá tetraktys (Pythagorás) vytváří lůno božské singularity. Zdá se, že Sofia má blízko k počáteční Nicotě, k onomu moři zrození a zániku, je duchovním elementem země, temným počátkem všech věcí, touhou po stvoření a naplnění, pravodou, do níž vstupuje oplodňující paprsek Božího Slova. Mystické spojení Marie-Sofie a Krista je na počátku i konci všeho dění. Také v člověku touží Sofia po spojení se svým nebeským blížencem, lidská duše prahne po svém vlastním duchu, tato láska probouzí nutkavou potřebu sebepoznání. Sofia je vládkyní lidské duše, Kristus je pánem lidského ducha, hvězdy jádra. Mystickou svatbou zevní osobnosti a vnitřní esence je dosahováno ideálu lidství.

Luciferův boj

Rudolf Steiner naznačuje, že první věcí, kterou vnímá probouzející se duše v záblescích světla, je tvář božské bytosti jménem Lucifer. Ukazuje se v onom blesku poznání, projeví se v moci prvotního světla, jež přináší novou naději, sílu a dětskou nevinnost. Nyní je člověk opět na počátku své životní cesty. Nejen okruh lidství, nýbrž vše začíná světlem a končí náručí noci. Ale noc a světlo vytvářejí jednotu v objetí lásky. Počátek i konec jsou jediným bodem na kruhu bytí. Z noci se rodí den, ze dne povstává noc.

Poslechněme si mystická slova, jež vložil Rudolf Steiner do Luciferových úst:

Poznej to světlo,

mé horké světlo světa, a pohleď na blesky,

které ti vyrážejí vlastní myšlení z Luciferových kruhů moci.

Ta duše, s níž jsi byla dlouho spojena,

přivedu ji do tvého zorného pole,

zatímco prožiješ kosmickou půlnoc.

Musíš napříště změnit směr hledání,

chceš-li se této duši přiblížit.

Ty duše, jež jsi mě sem následovala,

použij síly světla, které vyzářil Saturn do její kosmické půlnoci.[46]

Vypadá to, že tím, kdo přivádí starou zevní osobnost, ono vědomí minulosti k prožitku půlnoci, je Lucifer. Toto vědomí pak naváže rozhovor s duchovními silami saturnské sféry, a právě se znovurodící duše čerpá z tohoto rozhovoru moudrost a poučení o sobě i o světě. Vnější vědomí, jež nás opustilo spolu s rozpuštěním vzpomínkového tabla, a které nyní opět vstupuje na scénu, tedy žije, neroztavilo se jako pozemská těla. Ale kde tedy pobývá? Žije v paměti světa, v kosmické kronice, Akáše. To je jediná odpověď, jež mi dává smysl. Pokud je tento předpoklad správný, pak to znamená, že vesmírná paměť hluboce souvisí s působením Lucifera. R. Steiner nazývá tohoto boha bytostí minulosti. A paměť je zachycením, zpevněním zašlých dějů.

Je-li Saturn tou mocí, která přináší prvotní světlo, v němž se duše nadechuje k nové etapě životního příběhu, pak se musíme ptát: Ale proč se v blesku poznání zračí právě Luciferova tvář?

Duše stažená do bodu nevnímá, necítí, nežije přítomností. Je zahalena temnotou noci. Nad vodou ztráty vědomí ji udržuje jediná idea: Já jsem, nebo spíše, já jsem byla to a to. Je ryzím vědomím minulosti, pouhé minulosti. Tohle je poslední světlo, které nepřestalo planout ani teď, v průběhu znovuzrození. A právě v tomto aspektu, a právě v této chvíli se člověk podobá více než kdykoli jindy Luciferovi. Neboť to, co prožívá duše v krátkém úseku života v hlubinách saturnské noci, to zažívá Lucifer v určitém smyslu neustále. Být jen minulostí.

Neboť lidská duše žije v duchovní oblasti tak, že zažije jeden moment: Ty jsi pouhou minulostí. Lucifer je bytostí, která v rámci vesmírného řádu došla k tomu, být stále jen takovou minulostí, zašlostí, být jen tím, co daly odžité epochy země, co odžité kosmické epochy přinesly Luciferově duši. A Luciferův život spočívá v tom, vybojovat si svou minulostí přítomnost a budoucnost, zatímco ho ty ostatní, v řádném procesu pozemského vývoje se nacházející božské bytosti odsoudily k minulosti. Tak se ukazuje Lucifer jasnozřivému pohledu, ve svém bytí si uchovává duchovní a božské počátky světa, on nese ve své duši všechny krásy světa, a přece je odsouzen si říci: jsou v tobě jen jako tvá minulost.[47]

Podivné prokletí. Být odsouzen k trvalé minulosti. Jak tomu rozumět? Vzhledem k tomu, že bezpochyby tato vysoká duchovní bytost vnímá a přemýšlí, má tedy přítomnost, je při tom, když se něco děje, musí jít o ztrátu přítomnosti v nějakém jiném, hlubším smyslu než v tom, který zažívá duše během saturnské půlnoci. Ta ztrácí přítomnost skrze absenci vnímání. Tady musí jít o něco jiného, o něco, co nesouvisí přímo s možností vnímání a myšlení. Zřejmě to odsouzení být postavou zašlých časů bude mít spojitost s tím, co naznačuje Rudolf Steiner. Bude to souviset s nemožností řádného duchovního vývoje, s nemožností pokračovat v evoluci vlastní duše podle náležitého kosmického plánu. Jestliže kosmos rozhodl, že Lucifer podléhá nutnosti ustrnout ve svém vývoji, je-li mu po věky bráněno nastoupit přirozenou cestu zpátky do Boží náruče, pak se jedná o prokletí lidským rozumem stěží pochopitelné. A pokud tomu tak je, pak je třeba se ptát, proč to všechno, kvůli komu? Děje se to kvůli člověku? Pro jeho dobro? Kvůli možnosti evoluce lidského ducha?

Steiner píše, že Lucifer si musí vybojovat svou přítomnost a budoucnost. Lucifer v dramatu „Probuzení duší“ prohlásí:

Já budu bojovat.

Na to mu odpoví velký duchovní zasvěcenec Benedictus:

A tím bojem sloužit bohům.[48]

Bojující Lucifer slouží bohům, slouží potřebám kosmického řádu. Pracuje takto ve směru univerzálního vývoje. Ale nám jde nyní o to, jestli tím bojem naplňuje také své potřeby, nejen ty těch ostatních. Jaký je vztah jeho boje k němu samému? Nemůže to být tak, že právě tím po věky trvajícím napětím sice slouží bohům (a tím lidské evoluci), ale zároveň sám sebe znovu a znovu odsuzuje zůstat bytostí minulých časů? Není ten Luciferův boj milostí pro lidstvo, ale prokletím pro něho samotného?

Dobře, ale v jakém smyslu může být Luciferův boj spásou pro lidstvo?

V polarizovaném tělesném světě nelze žít bez boje a napětí. A navíc, jen skrze prožití z napětí pramenící bolesti může lidská duše po předlouhém tápání dojít k tomu, že vlastně žádný boj nepotřebuje. Jednoho dne pochopí, že neustálým bojem se pohybuje v bludném kruhu, že nikam nepostupuje, že zamrzla v minulosti. Jen opakované utrpení, které přináší luciferský boj, je branou k prohlédnutí, že žádný boj vlastně není zapotřebí. Najednou člověk cítí, že boj je příčinou jeho vnitřního rozštěpení, které mu brání postoupit vpřed. Skrze bolest duálního světa dochází k pochopení a uzdravení sebe sama.

Nyní předpokládejme, že kdyby neexistovalo Luciferovo kosmické prokletí, jeho vývoj by probíhal podle řádného scénáře vesmírné evoluce. Což by znamenalo, že již dávno by v jeho duši nastal klid a harmonie. Ale s tímto nastavením by zřejmě nebyl schopen plnit kosmickou úlohu, jež mu byla svěřena, totiž být pokušitelem lidí, vnášet do jejich duší neklid všeho druhu. Aby mohl přinášet do vědomí impulsy napětí a boje, musí sám být naplněn těmito elementy, musí bojovat.

Jen díky tomu, že Lucifer bojuje, může bojovat i člověk, a díky bolesti z tohoto boje plynoucí je schopen si uvědomit, že jediné, co má zabít, je boj sám.

Lucifer si bojem svou přítomnost nevybojuje, k jeho uzdravení musí přispět probuzená lidská duše, která mu tak splatí dluh, jenž chová hluboko ve svém srdci vůči jeho oběti.

Veškerou polaritu přemáhá jen láska.

Luciferovo svádění

Zatímco Ahriman působí spíše na tělesné myšlení, doménou Lucifera je oblast pocitů a vášní. Ahriman vládne ve světech pozemského plánu, v dění mezi zrozením a smrtí. Jeho záměrem je přesvědčit mysl, že žádné jiné světy než ty tělesné, neexistují, že veškerá skutečnost je koncentrována do materiální podoby smyslové zkušenosti. A daří se mu to dokonale! Je k nevíře, že i soudobá věda 21. století podléhá tomuto ahrimanskému klamu. Celý vývoj novověké vědy od Descartesa až dodnes probíhal pod jeho taktovkou. Ahriman miluje hmotu, tady je doma, pracuje s lidskou nevědomostí a pracuje s ní dobře. On potřebuje člověka odtrženého od vlastního jádra, od zdrojů světa. Jen vědomí oddělené od vlastních počátků následuje jeho vůli. Na oplátku ovšem poskytuje materiální blahobyt. Ten, kdo by chtěl zbrkle soudit a vidět v něm prostě „zlo“, by měl uvážit, že za veškeré dnes samozřejmé vymoženosti od automatické pračky po mobilní telefon vděčíme právě jemu. Technologický rozmach – to je Ahrimanovo pole působnosti. Člověk může pomoci Ahrimanovi tím, že rozšíří svou mysl, že prohloubí dosah a záběr svého vědomí.

Spása Ahrimana se děje skrze myšlení.[49]

S Luciferem se to má jinak. Nepřichází do lidské duše jen proto, aby v ní roznítil svár a napětí, byť pravdou je, že prostřednictvím jeho impulsů prožívá vědomí dualitu pozemské skutečnosti. On táhne vědomí k extrémům všeho druhu, a to v různých oblastech, nejen v té duchovně-mravní. Z prožívání krajností se rodí nejen dobro a zlo, ale také krása a ošklivost, libost a nelibost, radost a smutek. R. Steiner vyzdvihuje zásadní vliv této božské postavy na dějiny filosofie, hudbu či básnictví.

Světlonoš působí zejména na emocionální tělo, probouzí v lidech pocity pýchy, sobectví a svévole. Svým uměním polarizace vnáší neklid a napětí do duše, ale tím ji udržuje ve stavu bdělé aktivity. Jeho nejmocnější zbraní je strach. Pracuje se začarovaným kruhem tohoto formátu: Kdokoli prožívá napětí a boj, je nucen čelit vzrůstajícímu strachu; zároveň kdekoli je přítomen strach, přichází ke slovu agrese v myšlení, slovech nebo činech. On nechce sevřít lidskou duši v časoprostorovém kontinuu jako Ahriman, naopak, touží ji pozvednout nad smyslovost, vtáhnout ji do izolované sféry vlastního vlivu kdesi v astrálním světě. Nejraději by oblast vlastní účinnosti v lidské duši odnesl někam pryč z dosahu pozemských sil.

A on má tendenci, toto duševně-emocionální vyjmout, vyloupnout z tělesně-smyslového světa, produchovnit to, a zařídit si luciferskou říši na jakémsi zvláštním, řekněme izolovaném ostrově duchovního bytí, se vším tím, co dokáže polapit, ukořistit duševně-emocionálního ve světě smyslů.[50]

Když jsem si přečetl tuto pozoruhodnou větu Rudolfa Steinera, napadla mě asociace se zahradou černokněžného Klingsora z opery Parsifal Richarda Wagnera. V této zahradě rostou překrásné dívky-květiny, které svádějí grálské rytíře z jejich posvátné cesty.

Z pouště utvořil si rajskou zahradu,

tam rostou pekelně spanilé dívky.

Tam číhá na rytíře grálu

v temné rozkoši a pekelném děsu;

koho zvábí, toho získá;

mnohé nám již uchvátil.[51]

Tu nejkrásnější květinu si Klingsor ponechal pro Parsifala. Kundry je podivuhodná bytost. Kdysi byla Herodiadou, stála u kříže na Golgotě, její zrak se střetl s pohledem Spasitele…a ona se smála. Od těch časů bloudí od zrození do zrození a hledá vnitřní smír. Jednou pomáhá grálským rytířům, podruhé je Klingsorovou služebnicí. Její duše je rozervána, dokáže se smát, bědovat, křičet, běsnit, nedokáže plakat. Nyní ji Klingsor opět probudí z temného spánku, aby prokázala svou čarovnou moc na Parsifalovi. Kundry se vzpírá, nechce, ale musí. Klingsor je její karmický mistr, jenž má moc nad jejím prokletím (vzpomeňme na kosmické nutnosti, jež souvisejí s blesky, v nichž se zračí Luciferova tvář). Její kletbu zničí až ten, kdo odolá jejím svodům.

Klingsor:

Ha! Kdo ti odolá, ten tě osvobodí. Zkus to s tím chlapcem, který tamhle přichází![52]

Kdo ti odolá, ten tě osvobodí. Kolik hloubky je v této větě! Kundry tedy jde do setkání s Parsifalem již zasvěcena, ví, co jí přinese konečně spásu a mír, chápe, že Parsifal má v rukou její osud. Dokáže mladík vzdorovat jejím svodům? Bude mít dost vnitřních sil? Na základě této vědomosti by dávalo smysl, že Kundry nebude ve svém svádění příliš aktivní, přesvědčivá, vždyť jde o její vlastní spásu. Opak je pravdou. Forma jejího svodu je krutě rafinovaná. Stylizuje se do role Parsifalovy matky, neboť ví, že Parsifal matku miluje, a že hluboce lituje svého neuváženého odchodu, který přispěl k její předčasné smrti.

Kundry:

Přiznání ukončí vinu v lítosti,

poznání obrátí bláznovství ve smysl.

Nauč se znát lásku, jež Gamureta objala,

když Herzeleidino vzplanutí jej horoucně zaplavilo.

Ta, jež ti dala tělo a život, jí ustoupiti musí smrt a bláznovství,

ta přináší ti dnes, jako matčino požehnání poslední pozdrav,

lásky – první polibek.

Následuje dlouhý polibek, na jehož konci Parsifal náhle vyletí s gestem nejvyššího rozrušení:

Amfortas! Ta rána! Ta rána!

Hoří v mém srdci.

Ó běda, běda!

Děsivá žalost!

Z nejhlubšího srdce na mě křičí:

Ubožáku! Nešťastníku!

Tu ránu já viděl krvácet,

teď krvácí ve mně![53]

Kundřino políbení otevřelo v mladém muži starou bolest. Vzpomenul na krále Amfortase, jehož nekonečné strádání kdysi vnímal bez účasti a pohnutí. Nyní je z něj jiný člověk.

Kdo ti odolá, ten tě osvobodí. Kundry a Parsifal jsou hezkým obrazem Lucifera a lidské duše. Lucifer také rafinovaně svádí člověka, přičemž, podobně jako Kundry, jde proti svému vlastnímu programu spásy. On pokouší člověka, tahá ho do svých osidel vášní a polarity, sám však potřebuje jediné: Aby mu člověk odolal a neuhnul ze svého středu, aby přestal s ním hrát hru plnou protivenství a napětí.

Probuzený Parsifal takto promlouvá ke Kundry:

Navěky bys byla se mnou zatracena,

pro jedinou hodinu zapomnění na mé poslání v objetí tvých paží.

I tobě jsem poslán ku spáse, zůstaneš-li odvrácena od falešné touhy.[54]

Lidská duše je zakleta k věčnému bloudění spolu s Luciferem. Zároveň však spolu s ním má možnost se z tohoto zatracení vyprostit. Tím klíčem k osvobození je láska. Ta jediná má moc překonávat veškerou dualitu a svár. Naučit se lásce, otevřít srdce a mysl – to je koneckonců ten hlavní a nejvyšší úkol, který si máme osvojit v této pozemské škole života.[55]

Spása Lucifera se děje skrze lásku, skrze vyšší lásku, která je prosta egoismu.[56]

Lucifer však nepokouší člověka jen v tělesné oblasti. Rudolf Steiner poukazuje na jednu zvláštní chvíli před návratem do fyzického světa, kdy Lucifer svádí duši na tom nejcitlivějším místě. Předestírá jí možnost setrvání v astrálním světě, což je mimořádně lákavé. Naznačuje jí, že existuje cesta nenavrácení se do těla, že lze zůstat v duchovní oblasti a tam pokračovat v dalším vývoji. Takový průběh událostí by ovšem pro duši znamenal zřeknutí se jejího úsilí po docílení určitého ideálu lidství, k němuž směřuje, a který je pro každou lidskou bytost dosažitelný.

Pokaždé, než se vydáme k pozemské inkarnaci, nastupuje pokušení zůstat v duchovním světě, vstoupit do ducha a rozvíjet se kupředu s tím, čím už člověk je, co nyní je zcela prostoupeno božstvím, a vzdát se možnosti být něčím více na dráze směřující ke vzdálenému religióznímu ideálu božsky-duchovního světa. Vzniká pokušení stát se nereligiózním v duchovním světě.

Toto pokušení nastupuje tím více, neboť v žádném jiném okamžiku lidského vývoje nemá Lucifer větší moc nad člověkem než právě v tomto okamžiku, kdy mu našeptává: Chop se teď příležitosti, můžeš zůstat v duchu, můžeš všechno to, co jsi rozvinul, převést do duchovního světla.

Vzhledem k tomu, jak na tom nyní lidstvo je, by člověk nebyl schopen odolat v tomto bodu Luciferově pokušení, pokud by duchové, kteří jsou jeho protivníci, nepřevzali teď záležitosti člověka do svých rukou.[57]

Duch z ducha, tělo z těla

1 Byl pak člověk z farizeů, jménem Nikodém, kníže Židovské.

2 Ten přišel k Ježíšovi v noci, a řekl jemu: Mistře, víme, že jsi od Boha přišel Mistr; nebo žádný nemůže těch divů činiti, kteréž ty činíš, leč by Bůh byl s ním.

3 Odpověděl Ježíš a řekl jemu: Amen, amen pravím tobě: Nenarodí-li se kdo znovu, nemůž viděti království Božího.

4 Řekl jemu Nikodém: Kterak můž člověk naroditi se, starý jsa? Zdali může opět v život matky své vjíti a naroditi se?

5 Odpověděl Ježíš: Amen, amen pravím tobě: Nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha svatého, nemůž vjíti do království Božího.

6 Což se narodilo z těla, tělo jest, a což se narodilo z Ducha, duch jest.[58]

V lůně saturnské noci se rodí duch z ducha, nikoli tělo z těla. Naše vlastní kristovské vědomí nás dovedlo až sem, umožnilo duši nezapomenout na sebe sama. Přichází také naše stará vnější osobnost, vědomí vázané na pozemskou sféru, ona Moudrost-Sofia, kterou přivádí síly Luciferovy. Nyní však přebírá moc nad nejposvátnější chvílí v životě duše samo Božské vědomí, Duch svatý. Je to Duch svatý, kdo vloží vhled a pochopení do probouzející se duše. Díky tomuto impulsu je člověk schopen nahlížet vlastní minulost naprosto nestrannou optikou, nezatíženou břemenem soudu. Vidí své silné stránky i místa, na nichž je třeba zapracovat. Láska a Moudrost Božího vědomí v něm probudí touhu po novém životě, touhu utišit staré karmické rozbouřené vlny, touhu postoupit o krok dál směrem k ideálu lidství. Impuls Ducha poskytne duši novou oživující dávku lásky, víry a naděje. Nový život začíná světlem prohlédnutí, nikoli tmou zapomnění. Čistá cudnost a nevinnost prostoupí duši, tady na začátku cesty je opět bílá jak padlý sníh. Je krásným, ryzím, znovuzrozeným světlem, které se napilo z křišťálových vod Božího vědomí.

Dříve než se událo mystérium na Golgotě, bylo možné skrze síly, díky nimž byl člověk spojen s pradávnými časy, mít pevnou já-soudržnost, neztratit tuto já-soudržnost, tj., udržet si jasně v paměti jednu věc ze svého minulého pozemského žití: měl jsem své já na zemi v tomto životě. Toto vědomí se muselo rozšířit do časů duchovního osamění a duchovní pospolitosti. V dobách před mystériem na Golgotě se o to postaraly dědičné síly. Nyní může být o to postaráno jen tak, že s tím, co se od nás uvolnilo jako pozemský plod života, co jsme pociťovali jako vzdalující se hned při opuštění fyzického těla, že s tím zůstává ve spojení jakési duševní naplnění, které můžeme mít díky tomu, že se Kristus stal součástí zemské aury. Toto prostoupení Kristovou substancí je tím, co nám v přítomnosti při přechodu z tělesného života do smrti dává možnost uchovat si vzpomínku na naše já až do kosmické půlnoci, i přes všechno rozšíření se v duchovní oblasti, i přes veškeré stažení se do osamělosti. Až tam dosahuje impuls, který vychází z Kristovy síly, takže sami sebe neztratíme. Poté však musí nová duchovní síla vycházející z touhy zažehnout naši vlastní touhu po novém světle. Tato síla je pouze v Duchu, existuje jen v duchovním životě.

Moji milí přátelé, ve fyzickém světě existuje příroda a tuto přírodu prostupující božství, z něhož se o tohoto fyzického světa rodíme. Existuje Kristův impuls, který působí v zemské auře, tedy v auře tělesné přírody. Ale síla, která k nám přistupuje o kosmické půlnoci, aby rozzářila naši touhu přes celou naši minulost, ta je pouze v duchovním světě, ta je jen tam, kde nemohou žít žádná těla. A dovedl-li nás Kristův impuls až do kosmické půlnoci, a prožila-li duše kosmickou půlnoc v duchovní osamělosti, protože duševní světlo nemůže zářit z nás samotných, nastoupí kosmická temnota. Dovedl-li nás Kristus až sem, tak z kosmické půlnoci, z naší touhy, vystoupí duchovní síla, jež stvoří nové kosmické světlo, rozestře toto světlo přes celou naši bytost, čímž se znovu uchopíme v kosmickém bytí, díky němuž nově procitneme v bytí vesmíru. Poznáme Ducha duchovního světa, který nás probudil tak, že z kosmické půlnoci zasvítí nové světlo a ozáří naše zašlé lidství. V Kristu jsme zemřeli, skrze Ducha, skrze netělesného Ducha, který se technickým výrazem nazývá Duch svatý, tj. žijící bez těla, neboť to je míněno tím „svatý“, beze slabin ducha žijícího v těle, tak tímto Duchem jsme znovuprobuzeni v naší podstatě z kosmické půlnoci.

Skrze Ducha svatého jsme tedy probuzeni z kosmické půlnoci.

Per spiritum sanctum reviviscimus.[59]

Ganganda greida

Tajemství znovuzrození si lze meditativně připomínat i tady v tělesném vědomí. Zejména ve dnech okolo zimního slunovratu, kdy síly noci a uzavírání dominují. Severní polokoule prožívá v těchto dnech svou mystickou půlnoc, své znovuzrození. Světlo všech světel přichází na svět, aby obrátilo temnotu zapomnění v jas poznání.

Nebe nám však nepřipomíná naši vlastní kosmickou půlnoc jen v období Vánočních svátků. Jemně nám ji staví před oči také prostřednictvím pohybu měsíce. Každé novoluní je kosmickým znamením odkazujícím na mystérium znovuzrození. To je okamžik, který připomíná situaci tam nahoře, kdy zhasnou všechna světla. V následujících dnech se pak znovuzrozené světlo ukáže v podobě měsíčního srpku, v němž Rudolf Steiner odhalil kosmický symbol svatého grálu.

Podle grálské tradice se na svaté misce ukáže ohnivým písmem jméno příštího krále.[60] Kde ale hledat tuto nádobu, jak se přiblížit tomuto tajemství? S otázkou po významu Parsifala se Rudolf Steiner obrátil na nordického národního ducha, jenž mu dal takovouto odpověď: Snaž se pochopit slovo, které díky mé síle vstoupilo do nordické Ságy o Parsifalovi: Ganganda greida – putující pokrm.[61]

Rudolf Steiner si nejprve s touto informací nevěděl rady. Pak ale přišlo osvícení:

Kde tedy je grál, který má být dnes nalezen, na němž je jméno Parsifalovo, kde ho nalézt? A vida, v průběhu mého bádání se ukázalo, že je třeba hledat ho ve hvězdném písmu, alespoň pokud jde o to jméno. A pak mi došlo jednoho dne, jenž musím pro sebe vnímat jako mimořádně významný, kde lze nalézt zlatem zářící nádobu v její realitě; zprvu tak, že jsme skrze ni – tam, kde se projevuje jako symbol hvězdného písma – vedeni k tajemství grálu. A tehdy jsem zahlédl ve hvězdném písmu to, co může každý vidět – jen zprvu nenahlédne tajemství té věci. Jednoho dne, když jsem sledoval vnitřním zrakem zlatem zářící srpek měsíce, v době, kdy temný měsíc je v něm slabě viditelný jako velký kotouč, takže zevní tělesný zrak vnímá zlatem zářící měsíc, tehdy na mě zazářila ganganda greida, putující pokrm, a v ní veliká hostie, onen temný kotouč, to, co není vidět, pokud se díváme jen povrchně, to, co je vidět pouze tehdy, podíváme-li se pozorněji. Neboť pak vidíme temný kotouč, a zázračnými písmeny okultního písma napsáno na měsíčním srpku – jméno Parsifal! To, moji milí přátelé, bylo zprvu hvězdné písmo. Neboť ve skutečnosti, nahlíženo v pravém světle, poskytuje takové čtení hvězdného písma našemu srdci a naší mysli něco, byť zřejmě ne vše, z tajemství Parsifala, z tajemství svatého grálu.[62]

Kromě grálské tradice francouzské (Chrétien de Troyes) a německé (Wolfram von Eschenbach) existuje také tradice severská, spojená se Ságou o Parsifalovi okolo roku 1400.[63] V této tradici je grál nazýván ganganda greida. Line se z něj světlo, které přezáří všechna ostatní světla. To je důležitý kristovský motiv Světla všech světel.

Luna jako imaginativní projev grálu je hezká symbolika. Ganganda greida. Putující pokrm. Motiv grálu jako pokrmu duše je dobře znám a táhne se již od staré keltské tradice kotlíku hojnosti. Nyní k tomu přistupuje ještě motiv pohybu, putování. Měsíc nejenže putuje po obloze, ale mění i svou formu, takže podléhá proměně ve smyslu vnějšího pohybu i vnitřní metamorfózy podobně jako člověk. Každých 28 dní prožívá svou kosmickou půlnoc znovuzrození.[64]

Rudolf Steiner vnímá měsíční srpek jako projev grálu, posvátné nádoby, do níž je pohroužen stěží postřehnutelný kotouč zbytku měsíce, který symbolizuje hostii vysokých slunečních sil.

Když sluneční paprsky dopadají na jednu stranu měsíce, a ve zlatisté záři jsou odráženy zpět, přesto něco projde skrze fyzickou matérii měsíce. To, co prochází dovnitř, je duch žijící ve slunečních paprscích. Duchovní síla slunce není vyzařována zpět na zemi jako fyzická síla slunce, ale je zadržena měsícem. Ona prochází dovnitř, je zachycena silou měsíce, a tak vidíme právě v tom, co spočívá v této zlaté misce, ve skutečnosti duchovní sílu slunce. Takže můžeme říci: Ve tmavé části měsíce nahlížíme duchovní sílu slunce. Ve zlatem zářícím dílu, v oné misce, vidíme fyzickou sílu slunce, která je odrážena v paprscích směřujících k zemi. Duch slunce spočívá v misce fyzické síly slunce, díváme-li se na slunce tímto způsobem. Takže sluneční duch ve skutečnosti spočívá v měsíčním kalichu.[65]

Temný kotouč usazený v náruči měsíčního grálu vidíme díky slunečnímu světlu odraženému ze země. To znamená, že v té sluneční hostii působí i síly země, síly lidství. Také člověk má své nezastupitelné místo v duchovní moci svatého grálu. R. Steiner nám prozrazuje, že okultní pohled vidí v oné zářící misce tvář Luciferovu. Tento vhled je fascinující, vzpomeňme, že stejně tak se tato tvář ukazuje znovuzrozené lidské duši. Světelný bůh spolupůsobí na počátku nového cyklu lidské duše, projevuje se i na začátku cyklu lunárního. Měsíční imaginace je tedy vskutku obrazným připomenutím saturnského znovuzrození. Ba co víc, můžeme usuzovat, že tajemství grálu obsahuje rozměr duchovního znovunarození člověka. To mystérium má zřejmě tuto podobu: Člověk je povolán vědomě prožít v rámci tělesného vědomí to, co opakovaně prožívá v lůně kosmického bytí. Tam nahoře nás vesmírné duchovní bytosti provázejí procesem, jehož svébytné a vědomé opakování se po člověku žádá i dole v oblasti času a prostoru. Duchovní zrození a osvícení je zřejmě emancipovaný prožitek vlastního minulého, prostřednictvím bohů vedeného děje.

Pokud se podíváme okultním pohledem nahoru na měsíc, pak zmizí to, co vidí tělesný zrak, pak zmizí svítící srpek měsíce, neboť ten je zde jen pro tělesné oči; ale na místě, kde je měsíční srpek, se ukáže okultnímu pohledu reálná bytost, která je základem proudění světla v kosmu, projeví se obraz Luciferův, nicméně pouze jako zrcadlová podoba. Představíte-li si tedy obraz Lucifera na místě měsíčního srpku, tak jak to vnímá okultní zrak, pak musíte říci: Tento měsíc děkuje za svůj vznik okolnosti, že se normální duchové moudrosti vzdali možnosti pobývat na slunci, utvořili si bydliště na této kolonii, a zde poutají vyzařování luciferských duchů. Proto se okultnímu zření ukazuje duch moudrosti nad měsíčním srpkem, jak poutá luciferský princip. Jako dobrý duch moudrosti, jenž svazuje luciferský princip pod sebou, tak se imaginaci symbolicky projevuje okultní stav věci.

Okultisté sem proto umístili postavu, již obvykle pojímáme jako archanděla vyššího ducha moudrosti, jenž krotí Lucifera, a na místě měsíčního srpku je Lucifer, který je poután, svazován.[66]

Kdy slavit Velikonoce?

Rudolf Steiner si všímá niterného propojení grálské myšlenky a Velikonoc. Ukazuje, jak zasvěcená tradice určila konkrétní dny slavení velikonočních svátků.

Nyní si připomeňme, že v souladu s jednou starou tradicí, jednou z těch tradic, které patří k tomu, co jsem včera naznačil: k působení Kristova impulsu v prazákladech duše, že v souladu s touto tradicí jsou stanoveny velikonoční svátky. Na které dny tedy připadají Velikonoce? Když jarní slunce, tedy na síle nabývající slunce, náš symbol Krista, má svůj sluneční den (Sonntag, neděli) po jarním úplňku. Jak se tedy má jarní úplněk na nebi vůči Velikonocím? Jak se musí na nebi jevit během Velikonoc? Nu, musí se začít stávat, přinejmenším trochu, srpkem, pokud byl předtím úplňkem. Musí být viditelné něco z té temné části, něco ze slunečního ducha, který získal svou jarní sílu, něco z toho musí být přítomno. To znamená, že podle staré tradice se musí na nebi o velikonočních svátcích objevit obraz svatého grálu. Tak to musí být. Každý tedy může vidět obraz svatého grálu o Velikonocích. K tomu jsou Velikonoce ustanoveny příslušným způsobem prastarou tradicí.[67]

Velikonoce jako svátky Kristova vzkříšení jsou rozhodně prodchnuty duchem grálu. Avšak jejich stanovení na první neděli po jarním úplňku může být problematické, a to ze dvou důvodů. Rudolf Steiner nalézá srpek – grál v měsíci, jenž byl před několika dny ještě úplňkem. To ale odporuje přirozenému pocitu, jenž vnímá misku teprve tehdy, překročí-li hranici dolní polokoule.[68] A pak je tu ještě jedna věc. Tajemství znovuzrození je vždy spojeno s novým počátkem, avšak v tomto případě by se nejednalo o počátek, nýbrž o zahájení cesty od úplňku ke konci (počátku), k novoluní. Toto je cesta dolů, k zániku, couvající měsíc ztrácí světlo na své pouti ke znovuzrození, jako člověk pozbývá sil ke stáru.

Symbolicky tu něco nehraje. R. Steiner říká: To znamená, že podle staré tradice se musí na nebi o velikonočních svátcích objevit obraz svatého grálu. Tak to musí být. Ano! Ale má-li se na nebi objevit obraz svatého grálu, tak to nemůže být ve dnech po úplňku, ale mělo by to být ve dnech po novoluní, neboť svatý grál souvisí s počátkem a koncem, se znovuzrozením, a ne s vrcholnou plností sil úplňkového měsíce.

Můj pocit v této věci je takový, že skutečné grálské Velikonoce bychom měli prožívat ve dnech po prvním jarním novoluní,[69] kdy luciferské síly vytvářejí lunární grál zevních slunečních sil. Do této svaté nádoby je vnořena hostie duchovních sil Krista, jenž prožívá v našich srdcích své znovuzrození. Vzkříšení Syna Božího je nebeským světlem, jež nám svítí na naší vlastní cestě k uzdravující transformaci.

Spása Spasiteli

A nyní si vzpomeňme, že ve vyprávění o Parsifalovi[70] se zdůrazňuje, že každý Velký pátek, tedy o Velikonocích, z nebes přichází hostie, vnoří se do grálu, obnovuje jej, jako omlazující pokrm se pohrouží do grálu o Velikonocích; také poustevník poskytne Parsifalovi nové grálské zasvěcení o velikonočních svátcích, jejichž význam pro grál byl opětovně lidstvu ukázán skrze Wagnerova Parsifala.[71]

Každý Velký pátek se snáší z nebe sněhobílá holubice, obraz Ducha svatého, aby poskytla grálu novou oživující dávku božské síly.[72] Jak to může být? Vždyť energie grálu, v němž je přítomna síla Kristova, je přece sama svrchovanou plností a nekonečným zdrojem všeho života. Máme tomu rozumět tak, že i grál podléhá mystériu znovuzrození? Je i samotnému Slunečnímu králi zapotřebí obnovující impuls Ducha svatého? Znamená to, že i náš Pán dýchá v universálním vesmírnému rytmu znovuzrození?

V novozákonní knize Zjevení[73] je pozoruhodné věta, která v doslovném překladu zní: I volali hlasem velikým říkajíce: spása Bohu našemu, jenž sedí na trůnu, a Beránkovi.

To zní podivně, spásy je třeba člověku, ne Bohu, to nedává smysl. Spása jde vždy od Boha k člověku, nikdy naopak. Ale ono jde skutečně o spásu samotného Krista. I Jemu je třeba spásy, vždyť je vesmírnou Milostí, jež se staví proti absolutizaci působení přísného karmického řádu, vždyť je Beránkem, jenž snímá hříchy světa. Kristus je spojen se světem, je součástí aury země, bolest člověka je také Jeho bolestí.

Spásou jdoucí od člověka k Bohu je otevřená lidská duše, která pochopí, že Kristus obývá její vlastní hvězdu jádra, že žije v Něm a On v ní. Duše, která se zasnoubí svému vlastnímu Mikrologu – Slovu v jejích hlubinách, ta přinese spásu nejen sobě, ale také tomu, kdo je Spásou samou.

Principu znovuzrození podléhá i Skutečnost jako celek. Každé nové zrození kosmu je dáno Božím výdechem, a naopak nádech je spojen s opětovným návratem do singularity. Vzpomeňme na lidskou duši, jak tam nahoře v oblasti Saturnu se před svým znovunarozením stáhne do podoby hvězdného bodu.

Poslední umělecká slova, jež Richard Wagner věnoval tomuto světu, zazní ve finále jeho opery Parsifal:

Höchsten Heiles Wunder! Erlösung dem Erlöser!

Nejvyšší svátosti zázrak! Spása Spasiteli!

[1] „Die grosse Weltenmitternachtsstunde des geistigen Daseins zwischen dem Tod und einer neuen Geburt“

R. Steiner, Inneres Wesen des Menschen und Leben zwischen Tod und neuer Geburt, 6. přednáška, Vídeň 14. 4. 1914.

Obrázek: https://www.thoughtco.com/the-largest-star-in-the-universe-3073629

[2] Die Geheimnisse der Schwelle, přednáškový cyklus, Mnichov 24. až 31. srpna 1913, GA: 147.

[3] Inneres Wesen des Menschen und Leben zwischen Tod und neuer Geburt, přednáškový cyklus, Vídeň 9. až 14. dubna 1914, GA: 153.

[4] R. Steiner zde používá starý theosofický termín H. P. Blawatské devachan. Devachan je dočasný, střední stav bytí předcházející eventuálnímu znovuzrození duše do fyzického světa. H.P. Blavatsky, The Theosophical Glossary. Theosophical Publishing Society, 1892, s. 98. Později bude R. Steiner mluvit spíše o duševním nebo astrálním světě (Seelenwelt, Astralwelt).

[5] R. Steiner, Tajemství prahu, 1. přednáška, Mnichov 24. srpna 1913.

[6] R. Steiner, Tajemství prahu, 8. přednáška, Mnichov 31. srpna 1913.

[7] Hérakleitos, zl. B 89, u Plútarcha, De Superstitione 166 C, překlad Z. Kratochvíl, Š. Kosík.

[8] R. Steiner, Tajemství prahu, 1. přednáška, Mnichov 24. srpna 1913.

[9] R. Steiner, Was hat die Geisteswissenschaft über Leben, Tod und Unsterblichkeit

der Menschenseele zu sagen? Veřejná přednáška Vídeň, 8. 4. 1914.

[10] Rudolf Steiner je nazývá proud nicoty (Strom des Nichts), mysterijní drama Der Seelen Erwachen, 5. obraz.

… Mrákota je život náš a pravda hvězdou vodící. Setřásáme temnotu jako prach pozemský a toužíme po světle oné hvězdy, ku kteréž nás srdce pudí; ale cesta k chrámu svatého světla pravdy je cesta daleká a plná propastí… I já jsem byl poutníkem s krvavýma nohama, raněnýma ostřím trnů klopotné pouti, zbloudil jsem a pláč mé duše pálil jako oheň na tváři, když jsem se octnul v noci prohlubně. A ruce moje tápaly po tmě a hledal jsem východu z bludiště. Tu nalezl jsem chodbu táhnoucí se šerem mátožným a spěchal jsem jí nepozoruje, že dolů vede a ne vzhůru, neboť mysl mou jímaly basaltové sfingy, kteréž na mne záhadným okem a s tajným úsměvem hleděly, rozestaveny po obou stranách chodby. Tázal jsem se jich, co jsem, kam jdu, a ony zůstaly němy, a pozoroval jsem teprve, jaká jde hrůza z nich a letěl jsem rychlostí větru; až na konci chodby teprv zastavil se můj krok, na břehu to moře chmurných, černých vln… A moře to bylo bez konce a beze dna a byl to jícen, který hrozil pohltiti svět a šum mrazných jeho přívalů hučel jednotvárně slova tajemná a když ucho moje pochytilo jejich huk – zněla tryzna jejich: „Já, to velké NIC, z kterého vše vzniklo, v které vše klesne nazpět… NIC TO VŠE.“

Julius Zeyer, Spisy sv. 8, Fantastické povídky, Praha 1927, str. 245

[11] Anaximandros se proslavil svým výrokem, jenž bývá považován za nejstarší doložený filosofický text:

Z čeho věci povstávají,

do toho také zanikají,

podle nutnosti;

neboť si navzájem platí pokutu a trest za svou nespravedlnost,

podle určení času.

A9 Simplicios Phys. 24, 13 jako zlomek Theofrasta Phys. Opin fr. 2 Doxai 476, překlad autor.

Samotné APEIRON náleží k nejhlubší rovině lidského bytí, je součástí božského jádra naší bytosti, je temnou původní přírodou v nás.Americká léčitelka Barbara Ann Brennan ve své knize Core light healing říká: Nejhlubší dimenzí naší bytosti je úroveň jádra, ve které existuje hvězda jádra. Dimenze hvězdy jádra je náš přirozený božský zdroj života; je to zdroj života uvnitř nás. Jak ve středu hvězdy jádra, tak i na jejím obvodu, jenž se táhne do nekonečna, je to, co nazývám černá sametová nicota. Černá sametová nicota překypuje neprojeveným životem. Je plná nepředstavitelné síly; jde o zdroj veškeré manifestace. Tento nediferencovaný život existuje v nás, i všude okolo nás. B. A. Brennan, Core light healing, Hay House 2017, kap. 1.

Black velvet void, černá sametová prázdnota či nicota; slovo nicota je v pořádku, neboť vyjdeme-li z toho, že existence je něco, pak zdroj této existence lze nazvat komplementárním slovem nic; Anaximandrovo APEIRON je postavené podobně, existence je peras – mez, hranice, konec, zatímco a-peiron je něčím, co žádnou mez nemá, čili prázdnotou, nicotou ve smyslu jakéhokoli projevu.

[12] R. Steiner, Was hat die Geisteswissenschaft über Leben, Tod und Unsterblichkeit

der Menschenseele zu sagen? Veřejná přednáška Vídeň, 8. 4. 1914.

[13] Jiří se řekne řecky Géorgios, což znamená zemědělec, gé + ergon, země a dílo. Určitě jsem nebyl sám, kdo si položil otázku, proč pro obraz hrdiny, který zabíjí draka nižších vášní, byl vybrán archetyp mírumilovného zemědělce. Odpověď jsem nalezl, jak jinak, ve světě mythu. Bájný Kadmos, syn Agénórův, když zakládal Théby podle pokynů věštírny v Delfách, zabil obrovského hada, jenž předtím rozsápal jeho druhy. Poté se mu zjevila bojovnice Pallas Athéna a přikázala, aby vyrval zuby hada a rozsel je jak semena po zoraném poli. Učiniv to, stal se veliký zázrak. Ze země vyrůstali bojovníci, kteří jen co se zrodili, začali bojovat mezi sebou a opět se vraceli do náruče země. Zůstalo jich jen pět. Tito bojovníci, zrození zemí z dračích zubů, stali se Kadmovými pomocníky při budování Kadmeie, pevnosti sedmibranných Théb. (N.A.Kun, Starořecké báje, Praha 1957).

Mocná bohyně mu tedy řekla, aby si počínal jako zemědělec, géorgios. Zemědělec Kadmos seje dračí zuby a sklízí pět bojovníků zemí zrozených.

Pět bojovníků zemí zrozených je našich pět zevních smyslů, jež jsou vázány na zemi a ze země vycházejí. Tyto smysly jsou základem, z něhož povstává město Théby našeho vnějšího já. Ale platí to i na vyšších úrovních. Chci-li zrodit vyšší formu vědomí, například na astrální úrovni, musím otevřít vnitřní smysly na astrální pláni, tj. otevřít a „zprovoznit“ čakry příslušné úrovně. Jinými slovy – draka je nutno „zabít“, tj. zharmonizovat psychické síly; luciferské síly výstřednosti a polarizace „zabíjí“ proces uklidnění, vyrovnání, harmonizace. Zkultivované síly koncentrace, emocí a imaginace je nutno zasít do země příslušného energetického těla, což znamená soustředit se na jednotlivé čakry, prodýchávat je, plnit příslušnou barvou, roztáčet je ve směru hodinových ručiček (při pohledu z venku) a tím je postupně uzdravovat. Nakonec člověk sklidí plody této duchovní práce, jimiž jsou otevřené vnitřní smysly, s jejichž pomocí se pak bude orientovat ve vyšším světě.

Nyní již chápu, proč Michael přijímá podobu „zemědělce“. Temnotu v nás nelze přemoci bojem, pouze klidnou silou, dílo se odehrává v „zemi“, člověk při překonávání stínu pracuje se „zemí“ svých energetických těl. Tam seje a sklízí, a když seje dobré zrno, sklízí bohatou úrodu.

[14] R. Steiner, Was hat die Geisteswissenschaft über Leben, Tod und Unsterblichkeit

der Menschenseele zu sagen? Veřejná přednáška Vídeň, 8. 4. 1914.

[15] R. Steiner, Tajemství prahu, 1. přednáška, Mnichov 24. srpna 1913.

[16] Existuje dvojí božská moc slunečního Krista, Kristus král a Kristus beránek Boží. Tyto dva bytostné rozměry vytvářejí prostor pro život člověka na zemi. Lidský osud je ovládán na jedné straně nesmlouvavou mocí Řádu a Spravedlnosti (Díké, princip karmy) na straně druhé je zde rozměr nebeské Lásky a Milosti.

Kabalisté znají jedno významné, řekněme, energetické pole. Je jím střed světa stvoření, odkud je vyzařována životodárná síla směrem do dolních světů, sefira Tiferet Berija, jak ji nazývají. Krása světa stvoření souvisí s duchovní mocí vnitřního slunce. Podle kabalistické tradice zde sídlí Adonai, Můj Pán, ale též archanděl Michael a Mesiáš. V tomto bytostném ohnisku se snoubí milostné síly archanděla Cadkiela /Chesed Berija/ a temné, přísné a nesmlouvavé proudy archanděla Samaela /Gevura Berija/.

[17] Ovšem nikoli v tom smyslu, že by se z lůna Apeironu rodily přímo tělesné věci. Nejprve povstávají energetické praobrazy, ideje, které postupně putují přes mnohé energetické úrovně směrem k tělesné manifestaci. Stejně tak lidskou duši, projde-li znovuzrozením v oblasti Saturnu, čeká postupný sestup po bytostných schodech dolů do tělesnosti.

[18] Myšlenku o tom, že projevená existence je v určitém smyslu problematická, lze nalézt v okruhu starobylého mythopoietického diskursu:

Je stará pověst, že král Midas dlouho v lese honil moudrého Siléna, Dionýsova průvodce, a nemohl ho chytit. Konečně mu padl do rukou, i ptá se král, co že je pro člověka nejlepší a nejvýbornější. Nepohnut a zatvrzele démon mlčí; posléze, králem donucen, vydá za pronikavého smíchu tato slova: „Bídný jepicovitý rode, zplozený náhodou a bolem, co mne nutíš, abych ti řekl, co slyšet ti není na prospěch? Co je ze všeho nejlepší, je ti nadobro nedostižné: nejlepší je nebýti zrozen, nebýti, ničím nebýti. Druhé pak nejlepší je ti – abys brzo umřel.“

F. Nietzsche, Zrození tragédie z ducha hudby, str. 30, přel. Otokar Fischer, Praha 1923.

[19] R. Steiner, Geheimniss der Schwelle, Tajemství prahu, 1. přednáška, Mnichov 24. srpna 1913.

[20] Tyto herakleitovské zlomky máme od Hippolyta, Refutatio Omnium Haerresium IX, 10, 7:

Ty všechny věci kormidluje Blesk (B 64), tj. řídí je. Blesk je mu věčným ohněm. Říká, že tento oheň je nadám rozumem, a že je příčinou správy všech věcí. Nazývá jej žádostivostí a nasycením (B 65). Žádostivost chápe jako stvoření světa, ohnivý zážeh světa jako nasycení. Všechno, říká, oheň, který přichází, tříbí (odděluje, soudí) a zachycuje (dává smysl, přináší porozumění) (B 66). (Překlad autor).

B 64 τάδε πάντα οἰακιζει Κεραυνός.

Β 66 πάντα τὸ πῦρ ἐπελθὸν κρινεῖ καὶ καταλήψεται.

Β 65 χρησμοσύνη καὶ κόρος.

[21] F. Schelling, Ueber die Gottheiten von Samothrace, Stuttgart 1815.

[22] Americká léčitelka Barbara Ann Brennan dokázala otevřít své vnitřní smysly (čakry) na všech sedmi úrovních aurického pole. Nejen to, naučila se na všech těchto vnitřních úrovních terapeuticky působit (rozplétat zapletená vlákna čaker; vyjímat staré předměty a zbraně, jež zůstaly po věky vězet v astrálním těle; být prostředníkem během tzv. spirituální chirurgie, jež se děje na vyšší éterné rovině, a mnohé jiné). Její impuls lidstvu je na počátku 21. století stejně významný, jako byl impuls Rudolfa Steinera na počátku století dvacátého.

Barbara Ann Brennan říká: Čtvrtá, astrální úroveň lidského energetického pole, se běžně nazývá astrálním tělem. Naše astrální tělo je tělem, jež máme, když jsme vědomě v astrálním světě. Astrální svět je podoben látce našich snů. Naše astrální tělo je tím tělem, v němž prožíváme sny. Astrální tělo nám poskytuje zkušenost astrální reality.

Cestování v astrálním světě je ve skutečnosti dost odlišné od stavu smrti, ale může nám pomoci k navyknutí si na stav bytí mimo fyzické tělo, a naučí nás fungovat na čtvrté úrovni reality lidského energetického pole bez fyzického těla. Stříbrná šňůra, jak se jí říká, spojuje čtvrtou úroveň reality lidského energetického pole a vyšší spirituální úrovně s fyzickým tělem. Během cestování do čtvrté úrovně zůstávají tři nižší roviny lidského energetického pole na svém normálním místě jako součást každého aspektu buněčné struktury fyzického těla, zatímco astrální tělo cestuje realitou astrálního světa. Člověk si to může představovat jako pupeční šňůru mezi fyzickým tělem a realitou těla čtvrté úrovně lidského energetického pole i vyššími těly. Vzhledem k tomu, že stříbrná šňůra neexistuje ve fyzické dimenzi, nemusíte se obávat toho, že by se napjala příliš během dalekého cestování ve vyšších světech lidského energetického pole.

Když jsem poprvé uviděla stříbrnou šňůru, byla jsem překvapena tím, že se rozbíhá do dvou vláken asi stopu nad tělem. Jedno vlákno rozdvojeného konce je ukotveno v mozku (v centru, kde se sbíhají špičky sedmých a šestých čaker v třetí mozkové komoře) a druhé v centru srdeční čakry. B. A. Brennan, Core light healing, s. 149

V této souvislosti bych rád podotkl, že není ideální číst anthroposofické myšlenky jako zjevenou pravdu, jako Slovo Kristovo, neboť vše se vyvíjí, i duchovní věda. Jakkoli R. Steiner poskytl lidstvu bezpříkladný duchovní impuls, jakkoli je jeho mohutný význam nezpochybnitelný, neznamená to, že vše, co řekl nebo napsal je nutno brát jako hotovou věc a více nad tím nepřemýšlet. Pak by hrozilo nebezpečí duchovního ustrnutí a určitého zkamenění myšlení, jak to až příliš dobře známe z případu zevní katolické theologie a jejím lpění na překonaných postulátech. A hlavně, na základě přístupu, který by odmítl vstřebávat a zpracovávat nové duchovní impulsy, bychom Steinerovi dříve nebo později přestali rozumět. Rudolf Steiner je veliký mistr s otevřeným srdcem, kterému vděčíme za mnohé. On nás učí, že kritické myšlení je v duchovní oblasti stejně důležité, jako kdekoli jinde.

Na druhé straně přísluší člověku, který správně vnímá skutkovou podstatu, aby také nepropadl strnulému autoritativnímu principu, jenž je přítomen v písemných památkách, neboť tím propadá, ať už písemnost obsahuje to nejposvátnější nebo to nejprofánnější, Ahrimanovi. R. Steiner, Tajemství prahu, 5. přednáška, Mnichov 24. srpna 1913, GA: 147, s. 96.

Namísto duchovně vědeckého porozumění přijde ještě zcela jiný typ porozumění, o němž si člověk dnes může nechat jenom zdát. Neboť jakkoli je něco pravdivé v určité epoše, je-li to prodchnuté duchem pravdy, stejně tak je pravdivé, že stále nové a nové impulsy budou přicházet do vývoje lidstva. Je veskrze pravdou, že to, co má přinést anthroposofie, platí jen pro určitou epochu, aby lidstvo, když přijme anthroposofii, ji pak vneslo jako zpracované impulsy do příštích časů, aby s těmito zpracovanými silami mohlo přijmout i pozdější síly. R. Steiner, Das Leben zwischen dem Tode und der neuen Geburt im Verhältnis zu den kosmischen Tatsachen, cyklus přednášek, 2. přednáška, Berlín, 20. 11. 1912, GA: 141, s. 52.

[23] R. Steiner, Initiations-Erkenntnis, cyklus přednášek, 1. přednáška, Penmaenmawr, 19. 8. 1923, GA: 227, s. 45.

To charakteristické, o čem budu muset mluvit blíže ještě zítra, je, že člověk ještě má jakýsi pocit prostoru, neboť je zde určitá obrazová podobnost, ale vskutku se jedná jen o pocit. Neboť tomuto prostoru, který teď prožíváme, chybí třetí rozměr. Člověk nezažívá nyní žádnou třetí dimenzi, nýbrž všude jen prostor o dvou rozměrech; takže poznáváme skrze obrazy. Proto nazývám toto poznání také imaginativním poznáním; poznáním, které, podobně jako malířství, pracuje ve dvou dimenzích).

[24] Nemyslím, že samotné éterné tělo může být nositelem paměti. Toto rostlinné tělo zodpovídá za růst a stárnutí, řídí fyziologické funkce, je nositelem vůle a životní síly. Vůle je přítomna i v rostlinné říši (květiny se otáčejí za sluncem apod.), emoce a myšlení nikoli. Nicméně, naše paměť zahrnuje i emoce, a hlavně myšlenky a obrazy. Tyto věci není s to éterné tělo pojmout, neboť jsou to skutečnosti z vyšších světů, na to vibrační povaha éterné roviny nestačí. Obecně platí, že každá energeticky nižší úroveň může nést jen ty energie, s nimiž je bytostně kompatibilní, nikdy ne vyšší. Ale opačně to neplatí, jakákoli vyšší úroveň obsahuje veškeré světy nižší. Jinými slovy, bytost éterné roviny, třeba rusalka, jejíž tělo je utkáno z éterných proudů duchovní vody, a která nemá žádná jiná vlastní vyšší těla, nikdy nemůže vystoupat a podívat se do vyšších rovin bytí, emocionální, mentální, astrální atd. Naopak ale mohou být v éterné sféře vtěleny i vysoké duchovní bytosti (lunární božstva), jejichž éterné tělo je ovšem nejnižší ze všech jejich aurických těl, a slouží jim jen k inkarnaci na této úrovni. Pozemská paměť musí být uložena v mentálním těle člověka, jehož vědomí jednotlivé zkušenosti prožilo a uložilo. Ale vzhledem k tomu, že mentální úroveň objímá, obsahuje a prostupuje všechny ostatní světy pozemského plánu, tj. rovinu emocionální, éternou i fyzickou, můžeme předpokládat, že paměť je v určitém smyslu uložena ve všech tělech pozemského plánu. Je možné, že každá rovina si pamatuje to, co odpovídá její energetické konfiguraci, co zažila jako vlastní zkušenost.

[25] To, že se nám minulý život ukazuje ne sukcesivně v časové posloupnosti, ale jaksi naráz, současně (gleichzeitig), je pozoruhodné. Myslet se to dá jedině tak, že vidíme před sebou množství jakýchsi obrazovek, na nichž se synchronně odehrává prožitá zkušenost. Ve světle tohoto předpokladu se jeví výrazy R. Steinera vzpomínkové tablo (mnoho různých obrazů vedle sebe) i životní panorama (z řečtiny, doslova vidím vše) jako naprosto skvěle volené. Znamená to také, že vyšší astrální vědomí, které tyto obrazy nahlíží, musí mít na rozdíl od našeho pozemského vědomí schopnost vnímat více věcí najednou.

[26] Zum Raum wird hier die Zeit. R. Steiner se tímto výrokem hlásí k mystické tradici svatého grálu. Autorem této věty je Richard Wagner.

Na grálském hradě se chystá slavnost odhalení a přijímání energie grálu. Nejistý a zmatený Parsifal se ptá moudrého Gurnemanze: Kdo je grál?

Gurnemanz: To se neříká; však jsi-li k němu sám vyvolen, nezůstane ti ta zvěst skryta. A hle! Mně zdá se, že jsem tě dobře odhadl: vždyť žádná cesta k němu nevede zemí, a nikdo by po ní nemohl kráčet, koho by nevedl sám grál.

Parsifal: Vlastně nekráčím, a přece se mi zdá, že jsem již daleko.

Gurnemanz: Vidíš, můj synu, čas se tu stává prostorem. (Du siehst, mein Sohn, zum Raum wird hier die Zeit.)

R. Wagner, Parsifal, 1. dějství opery.

Intuice mi šeptá v této souvislosti jedno tajemství, kterému věřím. Rudolf Steiner je „Lohengrin“. Je jedním z oněch rytířů svatého grálu, které občas vysílá Velká bílá lóže do vtělení, aby v pravý čas na pravém místě poskytli umdlévajícímu lidstvu mocný duchovní impuls. Co vypráví Lohengrinův příběh? On přichází s moudrostí a láskou, aby přinesl poznání a harmonii určitému prostředí. Má ale jednu podmínku. Nikdo se nesmí ptát na jeho jméno a původ. Všimněme si, že Rudolf Steiner poskytl lidem tisíce nových inspirujících myšlenek, o sobě však toho příliš neřekl, a to ani ve své autobiografii, máme-li na mysli ty skutečně důležité věci: kým je, odkud přišel a kdo jej poslal. I ve svých přednáškách zachovával určitý odstup od vlastních emocí a obvykle se přísně držel podstaty věci. Až na výjimky nedával nahlédnout do svého nitra. To vše jej podle mého charakterizuje jako lohengrinovskou bytost, bytost, která přichází, aby se rozdala, která ale zároveň nese v sobě mocné tajemství, jímž se v určitém smyslu uzavírá před světem.

V kraji dálném, kam váš krok nedosáhne,

leží hrad, jenž sluje Monsalvat,

chrám světelný se v jeho středu táhne,

drahocennější nelze dohledat;

tam nádoba zázraků a žehnání

chována jako svátost nejvyšší:

ji střeží ryzosti lidské vyznání,

kdys‘ přinesli ji andělé tišší;

rok co rok hrdlička se z nebes blíží,

by nové síly vlila v její div:

má jméno grál a víry moc nahlíží

rytíři, jimž v srdce klade svůj vliv.

Kdo vyvolen je sloužit světlu grálu,

tomu dá svoji nadpozemskou moc,

tu ztroskotává osten všeho kalu,

a když jej zří, odstoupí smrti noc.

Kdo vyslán je pak do vzdálené země,

aby zasadil se o práva ctnost,

odejmout mu nelze sílu jeho temně,

nepoznán je co rytíř jako host.

Jak vznešené je grálu požehnání,

odkryto-li, strženo na kusy,

bez pochyb buďte o rytíři klání,

poznáte-li jej, odejít musí.

Richard Wagner, Lohengrin, 3. akt (překlad autor).

[27] R. Steiner, Das Hereinwirken geistiger Wesenheiten in den Menschen, přednáškový cyklus, 8. přednáška, Berlín, 20. 4. 1908, GA: 102, s. 140.

[28] Sanskrt काम kama „žádost“ und लोक loka „místo“; doslova tedy „místo žádostí“.

Zdroj: https://anthrowiki.at/Kamaloka

[29] Tak trpí duše palčivě nad ztrátou rozkoše, neboť odložila tělesný orgán, prostřednictvím něhož by danou rozkoš mohla uspokojit. Tak je to se vším, po čem duše prahne, a co může být uspokojeno jen tělesným orgánem. Tento stav palčivého postrádání trvá tak dlouho, než se duše naučí netoužit po tom, co lze uspokojit pouze tělesně. A dobu, kterou člověk stráví v tomto stavu, lze nazvat místem žádostí, ačkoli to samozřejmě s „místem“ nemá co do činění. R. Steiner, Theosophie, s. 50, GA: 9, s. 111.

[30] Člověk s morálním duševním naladěním a rozpoložením, s morálním výsledkem svého života, je v oblasti Merkura tím, co by se dalo nazvat duchovně společenskou bytostí; má možnost přicházet v kontakt s ostatními bytostmi, buď s lidmi dříve zesnulými, nebo také s bytostmi merkurské sféry, vyměňovat si s nimi životní vztahy. Nemorální člověk se stává poustevníkem, vyloučen ze společenství ostatních obyvatel této sféry. R. Steiner, Das Leben zwischen dem Tode und der neuen Geburt im Verhältnis zu den kosmischen Tatsachen, cyklus přednášek, 2. přednáška, Berlín, 20. 11. 1912, GA: 141, s. 39.

V okultní literatuře je často zaměněna v planetární posloupnosti sféra Venuše (emocionální rovina) se sférou Merkura (Thota, Herma, mentální rovina). Bezpochyby nejde o to, že by staří nevěděli, že Merkur je blíže slunci než Venuše. R. Steiner v souladu s tradicí praví, že duše při svém posmrtném vzestupu z éterné oblasti nepřechází do následující nejbližší emocionální oblasti Venuše, ale rovnou do myšlenkového světa Merkura a z něho se poté vrací zpátky do Venuše. Proč však zde dochází k této smyčce, proč duše nepostupuje přirozeně po energetických schodech nahoru (Luna, Venuše, Merkur, slunce), proč přeskočí jednu oblast, aby se do ní následně vrátila? Je to celé záhada.

Můj pocit z toho je následující. Buď je to skutečně tak, jak předpokládá tradice, lidská duše po absolvování zkušeností v éterné oblasti vystoupí nejprve do světa mentálního (Merkura), pak se vrátí do energeticky nižší roviny emocionální (Venuše) a poté „přeskočí“ mentální svět a vystoupí rovnou do astrální oblasti. Je to krkolomné, ale ne nemožné.

Druhá možnost, kterou považuji za pravděpodobnější, je, že latinský novoplatonik Macrobius, který na počátku 5. století napsal knihu „Komentář ke Scipionovu snu“, ve které popisuje naopak sestup duše z oblasti Saturnu dolů do těla, tyto dvě sféry přehodil a celá okultně filosofická tradice tuto věc převzala, a po něm opakovala. Jistě bylo takových případů v dějinách více. Macrobius říká, že ve sféře Venuše získává duše pohyb touhy zvaný epithymetikon, ve sféře Merkura schopnost vyjadřovat a tlumočit (hermeneutikon) a konečně při průchodu sférou luny nabývá duše schopnost rozmnožování a zvětšování těla (fytikon). (Zdeněk Neubauer, Jakub Hlaváček, Slabikář hermetické symboliky a čítanka tarotu, s. 129.)

[31] Religiózní pocity hinduisty, Číňana, muslima, křesťana, připravují jeho duši tak, že tato duše ve sféře Venuše má porozumění, náklonnost a sympatie především pro takové bytosti, které mají tytéž pocity, jež jejich duše vytvořili na základě stejných vzorců vyznání. R. Steiner, Das Leben zwischen dem Tode und der neuen Geburt im Verhältnis zu den kosmischen Tatsachen, cyklus přednášek, 2. přednáška, Berlín, 20. 11. 1912, GA: 141, s. 40.

[32] Pro sluneční sféru je zapotřebí ještě něco jiného než pro sféru Venuše. V rámci sluneční sféry existuje zřetelná, eminentní nutnost, pokud v ní chceme prospívat v době mezi smrtí a novým zrozením, rozumět ne pouze určité skupině lidí, nýbrž rozumět všem lidským duším, mít do jisté míry schopnost navázání kontaktu se všemi dušemi. A ve sluneční sféře se cítíme jako poustevník, osaměle, jestliže jsme svázáni předsudky nějakého náboženského vyznání, a nejsme-li ve stavu, rozumět tomu, kdo prolnul svou duši jiným přesvědčením. (ibid. s. 42).

[33] Aby nedošlo k utlumení vědomí po sluneční sféře, aby je člověk vnesl do sféry Marsu, Jupiteru, které má také vědomě prožít, je v našem cyklu evoluce lidstva zapotřebí, aby se v lidských duších otevřel prostor pro spirituální pochopení toho, co žije v našich náboženských systémech a světových názorech. (ibid. s. 52)

[34] Zesnulý člověk, který měl během pozemského života běžné (nezasvěcené) vědomí, vidí to, co má před sebou jako svůj pozemský život, v rámci mocného panoramatu; to vidí takříkajíc zepředu. Se zasvěceným pohledem to lze nahlížet také z druhé strany, zezadu, pak se vynoří síť karmických souvislostí, jež jsou zprvu ještě získány z myšlenek, které žily ve vůli během pozemského života, odtud se vynoří ona síť. Myšlenky, jež jsme prožili vědomě během pozemského žití, jsou mrtvé; ty myšlenky ale, jež jsou vetkány do karmy, a jež tu vyrůstají, jsou živoucí. Takže při pohledu zezadu na životní panorama vzcházejí živé myšlenky. Nyní přicházejí bytosti třetí hierarchie a přijímají to, co tady povstává, a jakoby to vdechují. To se děje v době, během níž se člověk blíží konci měsíční sféry. R. Steiner, Esoterische Betrachtungen karmischer Zusammenhänge, cyklus přednášek mezi 1.červencem a 8. srpnem 1924, 2. přednáška, Dornach, 4. července 1924.

[35] Neboť to, co má člověk v prožitku tohoto tabla, co má v těchto obrazech, ve kterých se mu před duši staví jeho zkušenosti, to je i pro věci, jež byly bolestné v době, kdy byly skutečně v minulosti prožity, subjektivní pocit štěstí. To, co je spojeno s tímto imaginativním poznáním, je mimořádně silný subjektivní pocit štěstí. R. Steiner, Initiations-Erkenntnis, cyklus přednášek, 1. přednáška, Penmaenmawr, 19. 8. 1923, GA: 227, s. 47.

[36] R. Steiner, Inneres Wesen des Menschen und Leben zwischen Tod und neuer Geburt, 5. přednáška, Vídeň 13. 4. 1914.

[37] Sféry vnitřních přesvědčení nemusí nutně existovat v prostorových dimenzích, neboť jsou vytvořeny a jejich existence je udržována vnitřními přesvědčeními bytostí, které je obývají. Sféry vnitřních přesvědčení neexistují až do chvíle, než jsou k sobě přitáhnuty a přivedeny bytosti s podobným záměrem a soustavou vnitřních přesvědčení. Aby se tyto sféry vnitřních přesvědčení mohly stát prostorovým územím, jejich obyvatelé musí věřit tomu, že tyto sféry jsou prostorovým územím. Prostorová sféra – dimenze, ve kterou tyto bytosti věří, je vytvářena na základě jejich vnitřních přesvědčení! Prostorová sféra vzniká na základě víry bytostí, které ji utvářejí, v prostorovou sféru. To je jedním ze základních zákonů fungování světa reality čtvrté úrovně.

Zákon „podobné přitahuje podobné“ v astrálním světě: Světy a „podsvěty“ reality čtvrté úrovně přitahují bytosti s podobnými vnitřními přesvědčeními a záměry. Tyto bytosti jsou tam přitahovány bez ohledu na to, zda si jsou či nejsou vědomy svých vlastních vnitřních přesvědčení. To je pravděpodobně nejvíce matoucí aspekt astrálních světů, neboť vnitřní přesvědčení a záměry, které je tvoří, mohou být zcela nevědomé!

Barbara Ann Brennan, Léčení světlem, s. 99, Fontána 2018.

[38] Benedictus: Tak zní z věčně prázdných ledových polí volání mystického přítele v dálavách kosmu.

Benedictus: So tönt aus ewig leeren Eisgefilden des Mystenfreundes Ruf in Weltenfernen (5. obraz „Der Seelen Erwachen“).

[39] R. Steiner, Geheimniss der Schwelle, Tajemství prahu, 6. přednáška, Mnichov 29. srpna 1913.

[40] Toto prostoupení Kristovou substancí je tím, co nám v současnosti při přechodu z fyzického života do smrti dává možnost uchovat si až do kosmické půlnoci vzpomínku na naše já, přes všechno rozšíření se do duchovního světa, přes všechno stažení se do osamělosti.

Inneres Wesen des Menschen und Leben zwischen Tod und neuer Geburt, 5. přednáška, Vídeň, 13. dubna 1914, GA: 153.

[41] R. Steiner, Der Seelen Erwachen, 6. obraz.

[42] R. Steiner, Geheimniss der Schwelle, Tajemství prahu, 6. přednáška, Mnichov 29. srpna 1913, GA:147/112.

[43] Jak bylo řečeno, slisováno jako do hvězdy je to, co nám dříve dalo obsah našeho vědomí, avšak to, co se z oné hvězdy šíří, lze nazvat: zářící kosmická moudrost. GA: 153/146

[44] Jakob Böhme, Irrtum der Sekten, § 253.

[45] Kniha přísloví, 8/22, 23. Bible kralická.

[46] 6. obraz „Der Seelen Erwachen“

[47] R. Steiner, Geheimniss der Schwelle, Tajemství prahu, 6. přednáška, Mnichov 29. srpna 1913, GA: 147/112.

[48]10. obraz „Der Seelen Erwachen“

Luzifer: Ich werde kämpfen.

Benedictus: Und kämpfend Göttern dienen.

[49] R. Steiner, Veröffentlichungen zur Geschichte und aus den Inhalten der esoterischen Lehrtätigkeit, Aus den Inhalten der esoterischen Stunden, GA: 266 c, s. 167.

[50] R. Steiner, Geheimniss der Schwelle, Tajemství prahu, 6. přednáška, Mnichov 29. srpna 1913, GA: 147/112.

[51] R. Wagner, Parsifal, opera o třech dějstvích, 1. akt.

[52] R. Wagner, Parsifal, opera o třech dějstvích, 2. akt.

[53] R. Wagner, Parsifal, opera o třech dějstvích, 2. akt.

[54] ibid.

[55] Mnoho let jsem přemýšlel nad touto věcí: Co je skryto za erotickou krásou Kundry, co je tím klíčovým svodem, co je vlastně jakýmsi pramenem všech pokušení světa? Co je onou nejmocnější překážkou na mystické stezce? Jasné mi bylo jen to, že onen zvolený obraz sexuálního svádění není tím principiálním svodem, že jde pouze o dobře zvolený symbol zahalující nejhlubší kořen všech lidských inklinací. Co je tím skrytým Klingsorovým ostnem, na němž ztroskotávají i pokročilí rytíři jako král Amfortas?

Nakonec jsem díky vnuknutí kosmu pochopil, že je to právě ona potřeba boje, ona iluze, že se musím za všech okolností něčemu bránit nebo něco překonávat. Dualita a rozpolcenost duše je tou jedovatou růží, jejíž vůně nás omamuje znovu a zas. Vždyť koho by napadlo, že může být něco nezdravého na tom, když bojuje se svými slabostmi? Když s nimi zápolí jak správný rytíř, pěkně utíná jednu dračí hlavu po druhé. Asi nikoho. A to je dobře, neboť tak je postaráno o to, aby si každý hledající prošel svou bolestí zápasu, vším tím, co je spojeno s bojem s vlastním strachem a nejistotou. Pak uvidí a pocítí limity své zevní vůle, když stín z něj vysaje veškerou sílu. Boj bez lásky vedený silou pozemské vůle přináší vyprahlost a narůstající frustraci ze vzdalujícího se cíle. Nakonec mu však zápas, je-li veden poctivě a v duchu pravdy, otevře oči. Nahlédne, že je na to třeba jít jinak. Nevytvářet rozpolcenost duše tím, že akcentuji to, s čím bojuji, co chci překonat, na straně jedné, a sebe samého na straně druhé. Tak se rodí dualita a rozštěpení vědomí. Ne, stačí vzít to „druhé“ do náruče a odnést do středu srdce. Tam se to rozpustí silou nejvyšší moci, jíž neodolá ani strach. Cesta ke spáse nevede přes boj, nýbrž postupným snižováním excentricity, výstřednosti vědomí. Tím, že věci, jež jsem pod tlakem strachu vytlačil ze sebe pryč, a navrch postavil pevnou zeď mezi nimi a vlastním já, opět přijmu do svého středu, znovu se jim otevřu s důvěrou a odvahou. Skutečný boj spočívá v odevzdání se do vůle Boží a ve vytvoření jakéhosi spirituálního víru, prostřednictvím něhož budeme nasávat do vlastního nitra všechno, co jsme z jakéhokoli důvodu projektovali mimo sebe. Chce to hodně víry a dost odvahy.

[56] R. Steiner, Veröffentlichungen zur Geschichte und aus den Inhalten der esoterischen Lehrtätigkeit, Aus den Inhalten der esoterischen Stunden, GA: 266 c, s. 167.

[57] Tohle je poněkud zvláštní. Steiner říká jinde, že pouze v tělesném světě lze vyvážit staré karmické dluhy. Znamená to, že je možný vývoj na duchovní rovině bez dosažení určitého vysokého stupně pozemské zralosti? Nabízí Lucifer reálnou možnost, anebo jde o další luciferský přelud, jehož účelem je opět rozdmýchávání vnitřního napětí? Skutečně lze myslet pokračování evoluce duše bez dostatečné pozemské zralosti? Zřejmě by spíše hrozilo, že se duše ocitne v oné Klingsorově zahradě, kde vládne pouze a jedině Luciferova vůle.

Zajímavá je poznámka o tom, že člověk by bez pomoci v této konfrontaci neobstál, neboť tato vějička je příliš silná. Tomu rozumíme, jít sám s plným vědomím vstříc tělesnému zrození by bylo nad síly současného člověka.

Duchovní člověk se postupně zbavuje strachu ze smrti, to ano. Ale zbavit se strachu ze smrti není zdaleka totéž, jako zbavit se strachu z nového zrození. Vědomě se ponořit do temnoty zapomnění a nevědění vyžaduje nejen obrovskou dávku víry, lásky a naděje, ale zajisté též pomoc ostatních spirituálních bytostí, jež duši provázejí.

[58] Bible kralická, Jan, 3/1-6

[59] Inneres Wesen des Menschen und Leben zwischen Tod und neuer Geburt, 6. přednáška, Vídeň, 14. dubna 1914, GA: 153/s. 160.

[60] Wolfram von Eschenbach, Parzival, 470,21.

Ti, již jsou povoláni ke grálu,

poslechněte, jak je lze poznat,

na kraji kamene zahoří kol dokola epitaf,

zvěstuje jméno i rod těch,

jimž určena je spásná jízda,

ať už jde o dívky či chlapce.

[61] R. Steiner, Christus und die geistige Welt, cyklus přednášek, 5. přednáška Lipsko 1. 1. 1914, GA:149/s. 83.

[62] ibid. s. 91.

[63] Sága se dochovala ve čtyřech rukopisech (jeden pergamen, tři papírové). Vychází z Chrétienova Percevala.

Pak přišli dovnitř dva hezcí chlapci, kteří nesli v rukou svícny z čistého zlata, a za nimi krásná panna, která měla v rukou něco, þvi likast sem textus vœri, seversky gangandi greiði, z čeho vycházelo tak zářivé světlo, že přezářilo vše ostatní.

Eugen Kölbing: Die nordische Parzivalsaga und ihre Quelle, Wien 1869, s. 9.

[64] Holandský filosof Harrie Salman ve svém článku Cesta grálu Evropou k tomu dodává: V severní Evropě žil obraz Grálu jako putující chléb a jako mlýn. Rudolf Steiner nabízí ještě jiný obraz. Poukazuje na srpek Měsíce, jenž je někdy doplněn slabě svítící a většinou neviditelnou částí měsíčního kotouče. Je-li Sluncem přímo neozářená část měsíčního kotouče přesto viditelná, pak je to tím, že je Měsíc ozářen slunečním světlem odraženým Zemí. Měsíční srpek tak přijímá sluneční kotouč jako hostii – to je pro Rudolfa Steinera kosmický obraz Grálu. Stejným způsobem může být Grál prožit jako čistá lidská duše přijímající Ducha, jako lidská pospolitost (obraz města Kitěže), v níž mohou žít zesnulí služebníci Grálu, protože se lidé s jejich inspiracemi spojují, nebo jako samotná Země, která přijímá do sebe Krista, a tím se stává Kristovou planetou.

Překlad Marek Růžička, zdroj: https://adoc.pub/cesta-gralu-evropou-harrie-salman.html

[65] R. Steiner, Christus und die geistige Welt, cyklus přednášek, 5. přednáška Lipsko 1. 1. 1914, GA:149/s. 94.

[66] R. Steiner, Die Geistigen Wesenheiten in den Himmelskörpern und Naturreichen, cyklus přednášek, 10. přednáška Helsinki 14. 4. 1912, GA: 136/s. 196.

[67] R. Steiner, Christus und die geistige Welt, cyklus přednášek, 5. přednáška Lipsko 1. 1. 1914, GA:149/s. 95.

[68] Nejblíže je měsíc misce podoben, připadá-li první jarní úplněk na palmovou neděli, pak má luna týden na to, aby se stala (aspoň) polokoulí. Naopak připadne-li úplněk na sobotu, je Velikonoční neděle hned druhý den, a tady lze o vnímání srpku mluvit těžko.

[69] Ve starém Egyptě byl starobylý bůh jménem Chnubis, Chnum, později Kneph. Zobrazován byl jako člověk s beraní hlavou, z níž na temeni vyrůstaly další rohy (nikoli tak zatočené jako beraní, ale široce rozložité), které nesly sluneční kotouč.

Církevní historik Eusebios z Kaisareie vyložil tuto symboliku jako konjunkci slunce a měsíce v beranu, tedy jako první jarní novoluní.

Bůh Chnum má své jméno od slovesa chnum, s významem sjednocovat, spojovat.

Ve městě Esne, kde byl Chnum doma, byl slaven Svátek narození Ra v době prvního jarního novu.

Zdroj: Heinrich Brugsch, Religion und Mythologie der alten Aegypter, Leipzig 1891, s. 290.

Vidíme, že již staří Egypťané byli zasvěceni do tajemství tohoto prvního jarního novoluní.

[70] Wolfram von Eschenbach, Parzival, 470 ff.

Dnes máme Velký pátek,

to očekávejme novou zvěst,

holubice z nebe přiletí,

a malou bílou oplatku na kámen přiloží,

pak se sněhobílá holubice vznese zpátky do nebes.

[71] R. Steiner, Christus und die geistige Welt, cyklus přednášek, 5. přednáška Lipsko 1. 1. 1914, GA:149/s. 95.

[72] Holubice s hostií v zobáčku snášející se na grál je také připomenutím Kristovy síly, která se u Jordánu snesla do těla Ježíše Nazaretského.

[73] Kniha zjevení, 7/10. καὶ κράζουσιν φωνῇ μεγάλῃ λέγοντες, Ἡ σωτηρία τῷ θεῷ ἡμῶν τῷ καθημένῳ ἐπὶ τῷ θρόνῳ καὶ τῷ ἀρνίῳ.

 Obrázek: https://anthrowiki.at/Ganganda_greida

Obrázek: https://www.thoughtco.com/the-largest-star-in-the-universe-3073629