Obrázek: https://cs.wikipedia.org/wiki/Vega
Byla jednou jedna hvězdička. Jmenovala se Vega. Byla krásná a zářila modrým světlem. Ale bylo jí moc smutno, protože na nočním nebi svítila úplně sama. Tak si jednoho dne řekla, že půjde za slunečním králem a poprosí ho, aby jí vyčaroval nějaké kamarádky a kamarády.
A to také udělala. Přišla do slunečního zámku, hluboce se před králem poklonila a povídá: „Dobrý den pane králi, já se jmenuju Vega a jsem moc smutná, protože si nemám s kým hrát. V noci na obloze svítím sama a je mi smutno. Nemohl bys mi nějak pomoci?“ Když to sluneční král uslyšel, pokýval hlavou, usmál se a povídá: „Vítám tě, Vego, dávno už tě znám, to víš, že ti pomohu.“ „Přineste mi nebeské kladivo!“ rozkázal, a když mu ho podali, vzal kladivo a vší silou udeřil do nebeské kovadliny. V tom okamžiku vylétlo z kovadliny množství překrásných jisker. „Z těch jisker se stanou nové hvězdy, teď už nebudeš, milá Vego, zářit na nebi sama, ale spolu s tebou budou noční oblohu osvětlovat i další hvězdy zrozené z těchto jisker.“
A tak se také stalo. Od těch dob svítí na noční obloze tisíce hvězd a všechny jsou nádherné a zářivé. A hvězdička Vega už není vůbec smutná. Naopak. Září spolu s ostatními hvězdami a je moc šťastná. A její modré světlo je snad ještě krásnější než dřív.