Balder
Příběh jednoho boha
Romantická hra o třech dějstvích
s hudbou Richarda Wagnera
Osoby:
Ódin, Frigg, Balder, Nanna, Forseti, Módgud, Hödur, Hermód, Hel, Loki, Vídar, Fenrir, panoš
Dějství I.
1. obraz
Síň hradu Gladsheim v Ásgardu
Hudba: předehra Parsifala (0 až 4:50).
Balder:
Matko, trudné sny svírají mou duši. Několik dní po sobě zdál se mi týž sen: Můj život bude přerván v rozpuku mládí. Bojím se skrytých zákoutí nevyzpytatelného osudu.
Frigg:
Ach dítě, co pravíš? Ne každý sen je proroctvím věcí příštích. Však zasáhla mne tvá úzkost, myslím, že vím, co uděláme. Pošleme otce našeho, velikého Ódina, zeptat se do Helheimu, jaký že úděl je přichystán pro našeho syna. A hle, tamhle přichází.
Ódin:
Buďte pozdraveni! Ale co to? Ač mám jediné oko vidoucí, přece zřím neklid ve vašich tvářích. Co se děje? Proč neplanou tvoje líce, má paní, radostí života?
Frigg:
Vznešený můj choti, náš milý syn prožívá chvíle nejistoty a tápání. Zdají se mu podivné sny o násilném přetrhání vlákna života. Dokážeš rozptýlit jeho strach? Znám sílu a moc tvého vnitřního zření, řekni, je důvod k obavám?
Ódin:
Vím mnohé, nikoli všechno. Cesty osudu bývají zahaleny rouškou bohyně Spravedlnosti. Její moc na všechny doléhá, na nás, stejně tak i na smrtelníky. Lidé na severu mne nazývají otcem všech rodů. Netuší, že i já sám jsem součástí jediné vesmírné řeky, jedním z jejích proudů, potokem silným a průbojným. Jsou však mocnější toky, než je ten můj. I já jsem na cestě k Jedinému, ani má pouť není prosta překážek a bloudění, znám chvíle, kdy soumrak pokryje mé božské vědomí, a moudrost, jež mne obvykle provází, se zakalí. Nevidím ostře příští dny našeho drahého Baldera, mohu se však poradit s Mímiho hlavou, nejednou mi byla dobrým rádcem.
Frigg:
Myslela jsem… Nemohl bys zajít… tam dolů… zeptat se věštkyně…
Ódin:
Nerad tam chodím, dobře to víš. Vždy, kdy se pohroužím do těch míst, otevírají se mi staré rány. Je mi, jako kdybych znovu visel na stromě života, rozjitřená paměť mne opět začne drásat napětím těch roztažených paží. Atmosféra ostrého plamene není nic pro mě. Jsem poutník, však ne všechny stezky lahodí mému kroku.
Balder:
Otče prosím, pomoz. Vím, že to nebyl jen prchavý sen. Mám-li opustit milovanou ženu a dítě, chci být připraven. Vzpomeň, že ty sám se nikdy nevydáváš na cesty bez rozmyslu a skrytého cíle.
Ódin:
Ach, no dobře, zajedu tam dolů, probudím vědmu, byť mrtvolný spánek tíží její skráně. Jistě mi vyjeví, co mocný Osud přichystal pro mého syna. Nuže budiž.
Balder:
Jsem ti vděčný, otče. Pověz mi ještě, překonává moc Osudu tvou vůli?
Ódin:
Na moc Osudu dohlíží bohyně Spravedlnosti Wara a její sbory. Není to však její vůle, kdo řídí běh věcí. Ona pouze tká goblén světa z vláken, jež jsou jí dány všemi bytostmi. Každý tvor spřádá vlastní nit života, a tím je strůjcem svého osudu. I ty chlapče máš svůj úděl ve svých rukou. Wara vytváří síť pravdy. Ta síť je pevná a odolná. Zachytí tě před pádem do propasti, ale může tě i spoutat, podle potřeby. Osud je dílo nás všech. Jsou nevědomí ti, již hledají působení pravdy mimo svou duši.
Ale dost řečí, vydám se na cestu, ustrojte Sleipnira!
Frigg:
Děkuji drahý! Věřila jsem, že vyslyšíš naše prosby. Buď opatrný, spodní proudy světa skrývají bytosti, jimž světlo nesvědčí. Tvé oko planoucí však projasní i nejhlubší tůně. Dej na sebe pozor a brzy na shledanou.
Ódin:
Každá cesta je obohacením duše, ať příjemná či trnitá. Uvidíme, co na mne čeká tam v údolí světa.
2. obraz
Příšeří Helheimu
Hudba: předehra k 2. aktu Parsifala (0-2:00)
Ódin:
Čím dále jedu, tím více se smráká. Nelíbí se mi tu, ale co naplat, tudy vede cesta. Podívej, Sleipni, tamhle se vynořuje silueta zlatého mostu přes řeku Gjöll, a tady je jeskyně, takže co nevidět se ukáže strážce podsvětí Garm. No tak, Garme, kde jsi?
Ozve se zuřivý štěkot strážce Heliny říše
Divoký jako vždy. Oči ti planou prudkou vášní, tlama dokořán, dobře odvádíš svou práci. Ale já z cesty nesejdu. Ani tvá zkrvavená hruď mne nezastaví, byť, přiznávám, není to libý pohled. Vím, co ta krev znamená. Dostávám se do míst, kde napětí a svár otevírají staré rány. Tady dole vyhřezávají veškeré slabiny. Jako bych měl všechny svaly těla napnuté k prasknutí.
Protáhne a protřepe paže, pak se obrátí na Garma
A teď alou zpátky do jeskyně, sic naučím tě poslušnosti, psisko nevzhledné!
V dálce jej něco zaujme, prstem ukáže tím směrem
Sleipni, podívej, musíme přejít přes zlatý most Gjallarbru, příteli, ty víš, co nás čeká. Strážkyně Módgud je jistě na svém místě.
Módgud:
Kdopak se to blíží k mostu přes Gjöll? Á, opět ty slavný poutníku? Zdali jdeš jako obvykle vyvádět nešťastné duše z bažiny bolesti?
Ódin:
Buď pozdravena, Módgud, rád tě vidím, což se ovšem nedá říci o všem ostatním, co na mě tady číhá. Ne, tentokrát nebudu pomáhat lidem z bahnivého jezera, hledám spící vědmu Walu, chci se jí zeptat na úděl mého syna. Prozradíš mi, kde ji hledat?
Módgud:
Přejdi zlatý most, a dej se dolů k severu. Kolem strastí bažiny, přes zemi věčného ledu až Helině zámku. Mrtvolná vědma spí v mohyle na východě Helina okrsku. Pokus se ji probudit, libý úsměv však neočekávej.
Ódin:
Děkuji ti Módgud. Vždy nerad vstupuji na tvůj most. Vím, co mě tam čeká. Ostrý roh býka, jedovatý had i vlčí zuby. Není snadný vstup do vaší říše. A pak to trní na mostě. Vždy, když přicházím, abych podal pomocnou ruku duši topící se v temném bahně, drásá mne trní do krve, než mě pustí dál. Možná tak platím za narušení vesmírné rovnováhy, ale vděčnost v očích těch nešťastníků za to stojí.
Odjíždí
Slyšíš Sleipni, ten nářek vycházející ze strastí bažiny? Pokaždé mi to rve srdce. Dnes však musíme jet dál. Před námi jsou ledová pole, oblasti, kde zamrzl čas. Nic tam neproudí, řeky jsou uvězněny v náruči ledu a sněhu. Vždycky tu mám pocit, jako by i má krev zamrzla.
No konečně, tamhle vidím cíl naší cesty, navršená mohyla na východě Helina okrsku. To bude místo Walina spočinutí. Pojďme tam.
Když přijdou na místo, Ódin zahájí evokační rituál, jehož smyslem je vzbudit starou vědmu. Jakési červené světlo vysílá z rukou směrem k mohyle.
Vstaň Walo, volám tě, volám, odhoď šedivý příkrov spánku, prober se z mrákoty smrti! Vyjdi z chladné mohyly, povstaň z hrobu zapomnění, Walo, Walo, ukaž se ve jménu mocných bohů!
Wala:
Kdo opovažuje se budit vědmu z náruče černého spánku? Mým chrámem je studený kámen, skrápěný deštěm i rosou, sněhový baldachýn chrání mé snění. Nyní však jakási horkost proniká mým tělem, jako by celá mohyla plála žárem ohnivé vůle. Co se to děje, to je tvoje práce, cizí muži? Je to tvá vůle, neznámý poutníku, jež rozpustila strnulost mé duše i mrazivý dech tohoto místa? Kdo jsi? Proč rušíš můj posvátný klid?
Ódin:
Jsem Wegtam, syn Waltamův. Přicházím z horního světa načerpat vědění. V Helině síni chystají slavnost, stoly prohýbají se pod tíhou pokrmů, do vyprahlých pohárů medovina proudí. Pro koho to vše?
Wala:
Silní Ásové ztratí hvězdu svého rodu. Plný pohár čeká na Baldera, Ódinova syna. On přijde k nám dolů v rozpuku svého mládí. Zřím Baldera, Ódinova syna, v plameni krvavé oběti.
Ódin:
Řekni mi, ženo, kdo pozvedne ruku proti Balderovi, by seslal jej na cestu podsvětní?
Wala:
Jeho bratr Hödur bude příčinou Balderovy zkázy. On pozvedne ruku proti krvi své krve, rozetne tak vedví Ódinovu duši.
Ódin:
Hödur je slepý a dobrý. Zvláštní proroctví.
Wala:
Hödurovu ruku povede úkladná lstivost temného ohně. To je vše, co ti mohu říci.
Ódin:
Děkuji ti Walo za prorocká slova. A odpusť poutníkovi prudkost jeho počínání.
Wala:
Nejsi Wegtam, syn Waltamův. Jsi Ódin, otec rodů. Věz, že Balderův pád spustí lavinu, jež smete váš nebeský svět. Však netřeba truchlit, to tajemství v duši svou vetkni, vždyť na konci časů zrodí se nová pláň světa, svěží a zelená, a tvoji synové Balder i Hödur budou ruku v ruce spravovat to dílo mladistvé.
3. obraz
Síň hradu Breidablik v Ásgardu
Nanna:
Zažíváme neklidné dny. Nedokáži se soustředit už ani na předení. Zdalipak se již vrátil Ódin z cesty do podsvětí? Co myslíš, můj nejdražší, bude úspěšná jeho mise?
Balder:
Nevím, stále cítím černá mračna, jak obestírají mou duši. Musíme čekat. Snad se brzy dovíme víc.
Forseti:
Tatínku, ty umřeš?
Balder:
Každý jednou umře, můj malý hrdino. Ale něco ti povím. Žádná smrt není.
Forseti:
Jak to myslíš? Dobře jsem tě slyšel, jak říkáš mamince, že možná umřeš.
Balder:
Možná budu muset někam odejít, to ano. A myšlenka, že vás tu nechám samotné, svírá mé srdce. Chci tě vidět vyrůstat, hrát si s tebou, učit tě střílet z luku, číst ti pohádky. Lidé i bohové jsou jako motýli, létají z květu na květ, sají nektar života, jednou tady, jindy onde, a tak se pozvolna vrací k tomu, kdo nás poslal na tuto úžasnou pouť. Jediné, co skutečně umírá, je naše nevědomost.
Forseti:
Tomu nerozumím. Já nechci, abys umřel.
Balder:
Ať se stane cokoli, vždy budu s tebou, můj maličký. Možná mne neuvidíš, ale vždy budu stát na stráži, abys byl v bezpečí. Nikdy tě neopustím, slibuji.
Forseti:
Ne, já tě chci pořád vidět.
Nanna:
To víš, že tatínka uvidíš, broučku. Ničeho se neboj.
Forseti:
Já se ničeho nebojím! Až budu velký, budu slavný válečník jako strýček Thór! Akorát nevím, jestli unesu to jeho kladivo.
Nanna:
No, to bys musel pořádně papat, protože to kladivo je vskutku těžké. Dáš si polévku?
Forseti:
Ne, polévku nechci, nešlo by to bez ní?
Balder:
Bez polévky kladivo nezvedneš. Leda by ses naučil čarovat, to umí dobře teta Freia, můžeš ji poprosit, ať tě něčemu přiučí. Ale pozor na ty její kočky, když se jim něco nelíbí, vzteky škrábou jak pominuté.
Forseti:
To by šlo. Taky by mě mohl něco naučit děda Ódin. Babička říká, že pořád někde lítá a čaruje. Takhle to udělám, půjdu do učení k dědovi a nemusím jíst polévku.
Balder:
Řeknu ti tajemství, chceš?
Forseti:
Jo, já miluju tajemství.
Balder:
Znáš mého ušlechtilého koně, říkáme mu Horar. Prozradím ti o něm něco, co ještě nevíš. Není to obyčejný kůň, je kouzelný. Kdysi na něm jezdil tvůj dědeček Ódin. Jednou vjel do hlubokého lesa, kde si Horar poranil kotník. Zranění bylo vážné. Tehdy s Ódinem byla babička Frigg a její sestra Fulla. Všichni tři společně dokázali kouzelnými zpěvy zvanými galdrar vyléčit Horarovu nohu. Bylo to úžasné. Od těch dob, kdekoli se Horar zastaví a kopytem zaťuká na zem, tam vyrazí ze země pramen čisté vody. On otevírá studánky. Stále v něm přetrvává to staré kouzlo božského zpěvu. Je dobrý a věrný. Pokud by se mi něco přihodilo, je tvůj. Musíš se o něj dobře starat.
Forseti:
Děkuju tatínku, to je nádhera! Ale stejně bych byl radši, kdybys neumřel. … Podívejte, babička přijela!
Přichází Frigg
Frigg:
Zdravím vás, děti. Ódin se vrátil, však přináším zvěsti neblahé!
Nanna:
Forseti, zlatíčko, běž si hrát do svého pokoje.
Forseti odbíhá
Balder:
Sedni si matko a vyprávěj, výraz tvé tváře nevěstí nic dobrého.
Frigg:
Ach, jak ráda bych zklidnila vaše rozjitřené duše, však obávám se, že toho nejsem schopna. Ódin probudil starou vědmu, ta prozradila mu věci příští. V Helině říši se už připravují na Balderův příchod. Dolů ke stínům tě prý pošle tvůj bratr Hödur, který by neublížil ani mouše! Kdo tomuhle má rozumět? Co je to za zvláštní hrátky osudu? Jsem z toho zmatena, snad předlouhý spánek Waly zastřel její jasnozřivé oko. Nevidím žádnou smysluplnost v takovém průběhu událostí. Pravda, věci se občas dějí jakoby smyslu zbavené, nicméně nakonec se vždy ukáže, že jakási neviditelná síla byla skrytým hybatelem vnějších dějů. Tady jsem však bezradná. Aby jeden z mých synů pozvedl ruku proti vlastnímu bratrovi, to je věru mimo veškeré chápání. Napadá vás snad něco, moji drazí?
Delší mlčení
Nanna:
Přinášíš zlé zvěsti, Friggo, mé srdce krvácí. Můj manžel je mlád a plný sil, nedokážu snést myšlenku na jeho smrt. Pomoz nám, prosím, tvůj Ódin je otec všech bohů, přece musí být možnost, jak se vzepřít krutému osudu.
Balder (temně):
Bojovat s osudem je obtížné, i ta nejvyšší chrabrost se stává vánkem, jenž je smeten prudkostí zimní bouře.
Nanna:
Ne, proboha to ne! Všechno se se mnou točí, ztrácím vládu nad svým tělem, co může být na světě mocnější než moje láska? Friggo, bohyně, matko! Zapřísahám tě, pomoz nám, nenech předčasně zemřít své dítě! Musí být nějaká možnost!
Frigg:
Napadá mne jedna věc. To by šlo… Obejdu všechny bytosti i věci světa, a nechám je přísahat, aby nijak neubližovaly Balderovi. Oheň, voda, led, kovy, kameny, stromy, zvířata, jedovatý hmyz… uvidíme, zda síla osudu je vskutku nepřemožitelná, jak se říkává. Jsem matka, pro svého syna učiním vše, slibuji. Půjdu hned. (Vstává)
Nanna:
Friggo, máš v rukou celý můj život, budu se modlit, aby se vše povedlo. Děkujeme za tvou návštěvu, i za světýlko naděje, jež jsi rozžala v mé duši. A děkujeme také tvému muži za cestu do podsvětí.
Balder:
Děkuji matko za vše, a hodně štěstí!
II. dějství
1. obraz
Síň hradu Gladsheim v Ásgardu
Ódin sedí na trůnu, přichází Frigg
Ódin:
Friggo, má paní, jak rád tě vidím, zdali byla úspěšná tvá mise?
Frigg:
Obešla jsem celý svět, všechny nebezpečné věci mi přísahaly, že neublíží Balderovi. Všude jsem se setkala s pochopením a účastí. Myslím, že můžeme klidně spát.
Ódin:
To je dobře, to rád slyším. Přesto mám neblahé tušení. A nemyslím teď pouze na našeho syna. Zdá se mi, jako by se nad námi začal uzavírat jakýsi temný příkrov, který přinese zánik našemu pokolení. V duši mi cosi zažehává mocný požár. Všechno se vyvíjí, vždyť víš. Vše prochází cyklem zrození a zániku. Věci, lidé, i my bohové. Cítím, že přichází bod zlomu. Vidím řeku, již bude třeba přejít, mohutnou řeku, jejíž vlny jsou ostré jako plameny. Budeme vystaveni bytostné výzvě: Přejít přes práh vědomí do vyšších světů.
Frigg:
Třeba tě svírá jen neklid v souvislosti s Balderovým údělem. Jsi vládce, ale také milující otec.
Ódin:
Víš, prozradím ti něco, o čem jsem nikdy nemluvil. Je to podivné, Mímir to kdysi vyčetl z vesmírné paměti. Pamatuji si, že když mne zasvěcoval do těchto tajemství, byl jsem velmi překvapen, a to jsem zvyklý na ledacos. Jde o to, že starší bohové mohou být ve vztahu k mladší božské generaci něčím jako rodiče vůči svým dětem. Náš rod tu není od věčnosti. Celé pokolení Ásů je důsledkem tvůrčí imaginace vyšších bohů. Starší bohové vytvářejí ve svém vědomí nejen světy nižší, ale i bohy podle vlastní podoby. Nyní ve mně začíná sílit přesvědčení, že současný cyklus naší existence se chýlí ke konci. Myslím, že se blíží plamen znovuzrození.
Frigg:
Nevím, jestli ti dobře rozumím, drahý. Chceš říci, že jsem pouhá myšlenka někoho jiného? To nezní příliš povzbudivě.
Ódin:
No… vlastně ano, vše je pouhá myšlenka. Ale ty nejsi myšlenkou někoho jiného, nýbrž jen myšlenkou sebe sama.
Frigg:
Teď už se v tom ztrácím úplně. Chceš snad zpochybnit samotnou naši existenci? Naše životy? Naše děti?
Ódin:
To rozhodně ne. Otázka tvůrčí imaginace souvisí s počátkem našeho života. Dále se již každá bytost rozvíjí podle vlastního tvůrčího plánu, všichni máme tendenci vrátit se do jezera zrození obohaceni o úžasnou zkušenost života. Zakončit celý vesmírný cyklus putování tam, kde vše začalo.
Frigg:
Řekl jsi, že jsem představou jiného boha. Umřu snad jednou tak, že se vrátím do jeho hlavy?
Ódin:
Ano…, možná…, zdá se, že každý konec skutečně souvisí s návratem a znovusjednocením.
Frigg:
Jaký je náš tvůrčí plán?
Ódin:
Součástí tvůrčího plánu všech bytostí se svobodnou vůlí je mystérium znovuzrození. Čas od času musí každý překročit určitý vnitřní práh za účelem celkové obnovy. Ale než nastane tento přechod přes řeku božského vědomí, bytost se stahuje do svého středu, umlká, je podobna umírající hvězdě. Pak ji prostoupí mohutné světlo blesku znovuzrození. Nadechne se mocí nového života. Získá novou dávku vnitřní síly a nevinnosti. Myslím, že tento princip znovuzrození se týká nejen bytostí, ale i celých generací bohů a s nimi spojených světů.
Odmlčí se
Klíčí ve mně přesvědčení, že rod Ásů stojí právě před touto zkušeností, že hledíme k počátku zásadní bytostné proměny.
Frigg:
Ale toto znovuzrození, to ještě zdaleka není konec, že?
Ódin:
Přesně tak…, je to jen další krok na cestě zpátky domů.
Frigg:
Ale pokud by umlkly naše hlasy, co by se stalo s lidmi tam dole?
Ódin:
Ano… lidé… Dobře víš, že my a lidé jsme jako spojené nádoby. My jim pomáháme ve správě věcí pozemských, oni k nám vysílají proud modliteb a kultovních praktik. To nás velmi posiluje. Pokud by umlkl náš hlas, znamenalo by to, že i lidské vědomí musí projít hlubokou metamorfózou. I ono se musí pozvednout spolu s námi. Když odcházejí staří bohové, jejich místo v lidském vědomí zaujmou nové obrazy, člověk se otevře vyšší formě porozumění skutečnosti. Znovuzrození není konec, je to nový počátek. Mou duši naplňuje světlem naděje tušení, že v této proměně lidského ducha bude hrát významnou úlohu náš syn Balder. On převede lidství přes práh k budoucnosti…jeho význam pro člověka bude nedocenitelný.
Odmlčí se, mluví nyní tiše spíše k sobě než k Frikce
Teď mi to začíná dávat smysl… proto bude muset Balder odejít jako první…neboť on je tím kamenem úhelným příštích dějů…on se musí připravit… na budoucnost…
Zaklepání na dveře, přichází panoš
Panoš:
Dobrý den, je tu nějaká žena, přeje si mluvit s naší paní.
Frigg:
Dobře chlapče, ať jde dál.
Ódin vstává a odchází
Ódin:
Nechám vás o samotě, jdu si trochu odpočinout.
Přichází Loki převlečený za ženu
Dobrý den, vznešená paní, věnujete mi prosím několik minut vašeho drahocenného času?
Frigg:
Jen pojďte dál, posaďte se a řekněte, co máte na srdci.
Loki:
Byla jsem dole na thinglatzu a dějí se tam hodně zvláštní věci. Vůbec se mi to nelíbilo, tak jsem si řekla, že za vámi zajdu si trochu postěžovat. Víte, co tam právě teď bohové provádějí?
Frigg:
Ano vím, co se tam děje. Ti mladí si počínají jako malé děti. Vymysleli si vskutku nemístnou hru – házejí vším možným na mého syna Baldera a baví se tím, že mu žádná zbraň nemůže ublížit. Také se mi to nelíbí, ale znáte mládež, jen co jsou z dohledu nás starších, už tropí hlouposti.
Loki:
Jak je možné, že mu nic neublíží?
Frigg:
Měli jsme určité obavy o našeho syna, tak jsem obešla všechny věci se žádostí, aby odpřisáhly, že mu neublíží. Oheň, voda, kov, kámen ani dřevo jej nezraní. No a teď, jak vidíte, to ti mladí obrátili v žert a nevkusnou zábavu. Ale nechme je být, ať se vyřádí!
Loki:
Zdalipak přísahaly všechny věci, že ochrání Baldera?
Frigg:
Všechny až na jednu. Na západě Valhaly roste zvláštní rostlina z dávných dob. Ke svému životu potřebuje strom, jenž ji nese. Neustále roní stříbřité měsíční slzy, jako by vzpomínala na svou zašlou slávu. Je tak prostá a nevinná ve svém zármutku, že se mi jí zželelo, a ani jsem ji o přísahu nežádala. Říká se jí jmelí.
Loki:
Hm, tomu rozumím. Znám dobře jmelí, je opravdu neškodné, nicotné, uplakané. No tak já už půjdu, bylo mi velkou ctí, děkuji mnohokrát za přijetí.
Frigg:
Není zač, milá paní, ráda jsem vás poznala. Sbohem.
2. obraz
Thingplatz v Ásgardu, místo lidového shromáždění pod širým nebem
Několik mladých bohů a bohyň se baví házením předmětů na Baldera, v pozadí stojí slepý Hödur, Loki k němu přistoupí
Loki:
Proč také neházíš na Baldera?
Hödur:
Jsem slepý, vždyť víš, a kromě toho nemám čím.
Loki:
Zkus tenhle oštěp, hoď ho na Baldera, navedu tě.
Podá mu haluz ze jmelí a udá směr jeho ruce, Hödur hodí oštěpem
Zasažený Hödur se skácí k zemi, v kleče se drží za prsa, náhlé ticho, všichni jsou šokováni
Balder:
Hödure, bratře, cos to …? Ach, ta bolest… Tak přece… ten sen… osud vždy vítězí… těžko se mi dýchá…
Hermod:
Hödure, cos to učinil?
Hödur:
Co se děje? Nic nechápu, tady Loki mne navedl, abych také hodil prutem na Baldera!
Všichni se obrátí na Lokiho
Loki:
Co koukáte? Jen jsem mu podal prut jmelí, taky si chtěl hrát. Vždycky ho necháváte stranou!
Bohové udělají několik kroků směrem k Lokimu
Chcete mě snad roztrhat? Jsme na posvátné půdě, tady se rozhodují soudní spory. Nemůžete na mne vztáhnout ruku, vaše zraky planou… raději odejdu…
Než se kdokoli naděje, co se vlastně stalo, Loki chvatně mizí
Balder:
Nanno, lásko… zavolejte mou ženu a mého syna… ať přijdou hned… dokud je čas.
Hermod odchází vyplnit Balderovu vůli
Myslel jsem, že lze uniknout mocnému osudu… jak bláhové! Drazí přátelé, bohyně Hel mne volá, jaké má se mnou asi plány? Připravte mou loď Hringhorni, srovnejte hranici, nechť je mi lůžkem posledním, ohnivý šíp zažehne požár, který mi bude svítit na cestu do podsvětí. Přiveďte mého koně, chci, aby mne doprovázel, ale … vždyť jsem jej slíbil Forsetimu…, no, dobře, sliby se mají plnit, však stejně ho přiveďte, milého přítele, ať se s ním mohu rozloučit, dával mi tolik radosti.
Přichází k němu Hödur, bere jej za ruku
Hödur:
Bratře, krvácí mi srdce, má ruka tě poslala na cestu poslední, lze v takové chvíli vůbec žádat o milost odpuštění? Již dlouho žiji v temnotách, nyní bude vše ještě mnohem černější. Jsem proklet, odvrhnut všemi, bohyně Spravedlnosti mne nenávidí, namísto útěchy mi připravila lektvar trpkého blínu. Milovaný bratře, odpusť prosím, nechci dál žít, nemohu…, chci jít s tebou!
Balder:
Není co odpouštět, Hödure. Nikoli tvá, ale Lokiho ruka mne posílá pryč z tohoto světa. Vlastně… i Loki je pouhým nástrojem osudu, všichni jsme figury na jedné velké šachovnici světa. Odejdu v míru, netrap se, bratře. Mám tě rád, jen zůstaň tady, než se naplní tvůj čas, pak se zase sejdeme.
Přichází Nanna s Forsetim, přivádějí s sebou Balderova koně
Nanna se vrhá na zem k Balderovi
Nanna:
To ne! Lásko moje, co se stalo? Všude samá krev! Nesmíš mi odejít, bez tebe neumím žít. Jsi tak mlád… máme malé dítě, ne, to nemůže být pravda! Nenechávej mne tu samotnou, prosím, jsem tvoje žena, patříme k sobě, nikam tě nepustím! Tak tě miluji…
Balder:
Nanno… má luzná paní … bolest mi drásá duši, když vidím tvé zoufalství. Nás nic nerozdělí… jsme jako jedno tělo. Žiju v tobě a ty ve mně. Nic se nezmění. Musíš se postarat o našeho syna, potřebuje matku, potřebuje lásku. Nanno…
Forseti se skloní a hladí Baldera po hlavě
Forseti:
Tatínku, tak ty přece jen umřeš?
Balder:
Už to tak vypadá, můj malý princi. Musíš být moc statečný a starat se o maminku. Zvládneš to?
Forseti:
Postarám se o maminku, babičku i dědu, ale říkal jsem ti, že nechci, abys umřel.
Balder:
Já vím, zlatíčko, promiň, taky jsem nechtěl. Někdy se dějí věci, které si nepřejeme. Jsem na tebe moc pyšný, za pár let z tebe bude mladý muž, který se v životě neztratí. Dávám ti svého koně, jak jsem slíbil, buď na něj hodný. Přiveď ho sem, ať ho naposled pohladím.
Forseti odběhne a přivádí Horara, kůň si klekne u Baldera, ten se ho snaží pohladit
Tak, můj věrný příteli, budeme se muset rozloučit, děkuji ti za všechny ty chvíle, kdy jsme společně objevovali nové světy. Myslel jsem, že tě vezmu s sebou na Hringhorni, abychom i na této cestě byli spolu, ale nechám tě tady. Budeš oporou pro mého syna… a …
Dochází mu síly
Nanno, musím už jít … má hvězdo jitřní … miluji tě…
Balder vydechne naposledy, Nanna vykřikne hrůzou, pak naprosté ticho
Hudba: Götterdämmerung, Trauermarsch, 8:20
3. obraz
Mořský břeh, na jevišti je loď s naskládanou hranicí dřeva, před lodí leží tělo Balderovo na nosítkách
Ódin:
Bohové a bohyně, slovutní obři, vznešení elfové, duchové lesa, vod i země! Sešli jsme se dnes, abychom se rozloučili s mým milovaným synem Balderem. Byl poslán do země stínů, aby se tam připravoval na věci příští. Věřím, že jednou zasedne na nebeský trůn světla a záře. Branou k této výsosti je dolní trůn utkaný z temných vláken bohyně Hel. K nejvyššímu světlu nevede jiná cesta než skrze nejhlubší noc. Známe to dobře – nikdo nenalezne sílu odvahy bez prožitku bojácnosti, žádné srdce se neprohřeje světlem lásky, neprošlo-li údolím stínů strachu. Den se rodí z hluboké noci.
Stojím tu dnes před vámi a mé nitro je rozerváno. Jsem váš král, ale jsem také otec, jenž ztratil syna. Spolu s Balderem odešla tam dolů část mé duše. Možná je jeho odchod předznamenáním velikých změn, které před námi leží. Žádný strom neroste až do nebes, i náš svět se jednou zhroutí do temnot zapomnění. Ale než se tak stane, jsme tady, žijeme a tkáme látku skutečnosti, jež má zásadní význam pro lidské bytosti. Dobře víte, že bez nás by žádný tělesný svět nebyl. A dokud bude člověk kráčet trnitou stezkou pozemské zkušenosti, do té doby budeme stát na stráži pro jeho současné i budoucí dobro.
Můj syn Balder byl jiný než ostatní naše děti. Nevynikal v umění boje, nepřitahovala jej krásná zbroj a lesklé zbraně. Byl mírný a vstřícný ke všemu živému. Miloval nade vše svou rodinu, a taky slunce, čistou vodu, dovádění v přírodě. Se svým koněm Horarem procestoval nespočet zemí, v tom byl jako jeho otec, rád poznával neznámá místa a navazoval nová přátelství. Všichni jste ho znali, tak mi dáte jistě za pravdu, že hádka a svár byly cizí jeho vroucímu srdci.
A zejména v jedné věci se odlišoval od svých mladých vrstevníků. Neustále měl na paměti zdravý vývoj lidského rodu. Často vstupoval do lidského vědomí, aby je konejšil mocí své harmonie. Otupoval hrany, vyrovnával krajnosti, měl dar uklidňovat burácení lidského nitra, stejně jako urovnával naše vlastní napětí a šarvátky. Jeho duše jako by nebyla z tohoto světa. Je nesmírně široká, a jsem si jist, že ať se ocitne na jakémkoli místě vesmíru, prozáří toto místo jako pochodeň. Třeba se už teď v Helheimu podivují, jaká že to zářivá kometa zavítala do jejich podzemní říše.
Náš Balder od nás odešel, vlastně ještě ne, cítím, že je tady s námi.
Obrátí se přímo k Balderovi
Můj synu, vím, že mě slyšíš, chci, abys věděl, že tvůj otec je na tebe nesmírně hrdý, celá Ódinova říše tě bude v myšlenkách provázet, ať tvé kroky povedou kamkoli. Na cestu dolů ti dám svůj prsten Draupnir, a na rozloučenou ti pošeptám tajemství, jež je určeno jen tvému sluchu.
Přikročí k Balderovi a pošeptá mu něco do ucha, pak položí prsten Draupnir na Balderovu hruď, nakonec se vrátí na své místo
Spusťte loď na vodu!
Několik mužů se pokouší uvolnit loď, ale práce se jim nedaří. Gesty dávají najevo, že je to nad jejich síly.
Zavolejte Hyrrokin! Pokud s lodí nepohne ona, pak už nikdo.
Přichází mohutná obryně Hyrrokin, opře se do lodi takovou silou, že loď sebou prudce trhne, a zpod válců, na nichž leží, vyšlehne plamen.
Děkuji Hyrrokin! Věděl jsem, že to dokážeš. Na sílu Riesenheimu je vždy spolehnutí. Pozvedněte Baldera na loď!
Tento pohled neunese Nanna, její srdce puká žalem, zhroutí se s bolestným výkřikem, kolem stojící se nad ní skloní a pokoušejí se ji oživit, marně.
Ódin:
Nanna, manželka našeho syna, odchází spolu se svým mužem. Vždy byli jako jedna duše, ani smrt je nedokázala odloučit. Nechť je láska kosmu provází na všech jejich příštích cestách.
Malý Forseti se vrhne na ležící tělo Nanny a snaží se s ní zacloumat
Forseti:
Maminko, co je s tebou? Proč nic neříkáš? Já nechci být úplně sám!
Frigg:
Ne, na tohle se nedá dívat, pojď sem chlapče, zkusím ti maminku a tatínka přivést zpátky, slibuji, něco s tím musíme udělat, nebo se aspoň pokusit.
Ódin:
Položte bohyni Nannu na loď k jejímu manželovi!
Několik mužů odnese Nannu na loď a položí ji vedle Baldera
Vypusťte Hringhorni na moře! Ohnivé šípy nechť zažehnou požár, v jehož náruči spočinou Balder a Nanna.
Všichni s dojetím pozorují hořící loď, bůh Thór žehná tomuto obrazu svým mocným kladivem
Ódin promlouvá sám k sobě
Tento oheň je předznamenáním velkého požáru Valhaly. Tak jako odchází nyní Balder do země stínů, odejdeme jednou také my ostatní, začínám vnímat vnitřní vyčerpání…
Frigg:
Hermóde, můj synu, pojď sem!
Hermód:
Ano matko?
Hermóde, chtěla bych, aby ses vypravil do Helheimu k bohyni Hel a zjistil, za jakých podmínek by byla ochotna propustit Baldera a jeho ženu zpátky nahoru. Jakékoli výkupné je předem splaceno, já i můj muž jsme připraveni ke každé oběti, aby se světlo našeho syna opět vrátilo na Ásgard. Uděláš to pro svého bratra? Uděláš to pro nás?
Hermód:
Není nic, co bych pro bratra nepodnikl. Ihned se vydám na cestu, jen požádám otce, aby mi půjčil Sleipnira, dobře zná cestu a je na něho spolehnutí.
III. dějství
1. obraz
Příšeří Helheimu
Hudba: předehra k 2. aktu Parsifala (0-2:00)
Hermód:
Již devět dní a nocí jsem na cestě. Co to dím? Vždyť já už skoro zapomněl, jak vypadá den. Všude je černočerná noc, ještěže Sleipnir mne vede bezpečně a s jistotou. Ale je to divný svět. Jako by tu nebyla jiná možnost než nořit se do vlastního nitra. A jako plamen mě pálí má stará zranění, i ta, na která jsem už dávno zapomněl. To je zvláštní. Vidím všechny bitvy, ve kterých jsem kdy bojoval, zbraně, jež pronikly do mého těla, ty počátky mých dlouhodobých bolestí. Proč to vidím zrovna teď? Proč jitří tohle místo staré rány? Vůbec se nedivím, že sem otec nerad chodívá.
Ale podívejme, tamhle v dálce se něco leskne. Aha, zlatý most přes řeku Gjöll, alespoň nějaký záchytný bod v těchto temnotách … Nu, tudy vede má cesta.
Přijede k mostu, který střeží panna Módgud
Módgud:
Zdravím tě, poutníku, kam vedou tvé kroky? Řekni mi své jméno a původ.
Hermód:
Jsem Hermód, syn Ódinův, jedu k bohyni Hel. Necháš mne projet na druhou stranu?
Módgud:
Nemáš barvu nebožtíka, tak proč tak spěcháš do Heliny říše?
Hermód:
Slavní Ásové mne vyslali do vaší země s žádostí o uvolnění mého bratra Baldera z Heliny moci. Viděla jsi ho? Jel tudy přes tvůj most?
Módgud:
Ano, mladý Balder s chotí přejeli včera přes řeku Gjöll. Byli velmi rozrušeni, ale také šťastni, že jsou spolu.
Hermód:
Ukážeš mi cestu k Helinu zámku?
Módgud:
Jeď severním směrem dolů do údolí, kolem temné bažiny, přes říši ledu a sněhu, pak nalezneš to, co hledáš.
Hermód:
Děkuji ti, zítra se uvidíme, až se budu vracet.
· 2. obraz
Přejede most a dojede k zámku bohyně Hel, v sále sedí Hel i Balder s Nannou, před Hel klekne na koleno a osloví ji
Hermód:
Vznešená vládkyně říše zemřelých, přicházím jako posel boha Ódina, snažně tě prosí, pusť Baldera ze své moci, všichni jej milují, truchlí kvůli jeho předčasnému odchodu, prosíme i za jeho ženu Nannu, uvolni také ji, mají tam nahoře malého syna, dopřej jim ještě světlo vyšších světů.
Hel:
Pozoruhodná žádost, mladý muži. Z našeho světa sice bytosti odcházejí směrem nahoru, ovšem obvykle po zvládnutí určitých vnitřních úkolů, které vytvářejí podstatu očistné moci mé říše. Tady neplatí jednoduché přišel a odešel. Jak jistě víš, každá bytostná rovina hraje důležitou roli při tkaní goblénu skutečnosti. Náš dolní svět není jen strach a temnota. Bytosti, které k nám přicházejí, jsou nuceny u nás podstoupit cestu do svého nitra, pohlédnout do tváře vlastního strachu. To jim umožní porozumět omylům a vazbám, jež svírají jejich duše. Naše říše jim umožní zbavit se některých prastarých pout a závislostí. Nebývá to příjemné, nicméně vše se děje pro dobro každého příchozího. My nikoho netrestáme, jen nastavujeme zrcadlo. Ale to zrcadlo někdy bolí. My nikoho netrestáme, jen vytváříme každému podmínky pro navrácení vlastní harmonie. Dochází-li u nás k něčemu, co vy nahoře byste mohli nazvat trestem, pak se vždy jedná jen o jakési prozření – o nově zrozený pohled někoho, kdo dosud žil v klamné iluzi své dokonalosti.
Odmlčí se
Naše práce je důležitá … a ty nyní přijdeš, a jen tak mě požádáš, abych Baldera a Nannu pustila zpátky nahoru … No, dejme tomu, že to udělám… Ale mám podmínku. Tvrdíš, že všichni Baldera milují, dobře, tak si to ověříme. Slyš mé rozhodnutí: Budou-li všechny věci a všechny bytosti oplakávat Baldera, pak jej i jeho ženu pustím zpátky k Ásům. Najde-li se však někdo, stačí jeden jediný, kdo odmítne truchlit, zůstane Balder i jeho paní tady.
Hel gestem naznačí, že slyšení je u konce, Hermod odchází, Balder jej doprovází
Balder:
Děkuji ti bratře, vím, jak náročná je cesta sem dolů. Nikdy ti nezapomenu, co jsi pro nás vykonal.
Hermód:
Neděkuj, jsem rád, že jsem mohl být k užitku. Těším se na shledání v Ásgardu, tak ať všechno dobře dopadne!
Balder:
Musíme doufat, že Helina podmínka nás tu neuvězní navždy.
Sundavá si prsten Draupnir a podává ho Hermodovi
Vrať otci jeho prsten, … i když… asi tuším, proč mi jej dal na cestu. Když jsem ležel v náručí smrti tam na lodi, pošeptal mi otec: Jednou budeš král nové země, prsten vhoď zpátky do Sindriho výhně! Tady dole je všechno sevřenější, semknutější, méně svobodné. Prsten je silou poutání, proto je doma v údolí světa … vždyť jej ukoval trpaslík Sindri v říši černých skřetů. Myslím, že tomu rozumím, otec posílá prsten tam, kde se zrodil, a po mně chtěl, abych jej zničil. Ale já nemohu, něco mi říká, že čas zkázy prstenu ještě nenastal. Jistě, jednou zakončí svůj život v ohni zrození, bezpochyby … nyní však slyším jasný hlas, který mi říká: Příští svět ještě nebude prost sváru a napětí, tvým úkolem bude přemáhat moc prstenu! Díky prstenu moci může člověk růst a překonávat sebe sama. Nevím, odkud se ten hlas bere, ale poslechnu ho. Posílám prsten zpátky nahoru.
Tak šťastnou cestu!
Hermód se naposledy ohlédne, zamává a odjíždí
3. obraz
Síň hradu Gladsheim v Ásgardu, Ódin a Frigg sedí na trůnu
Frigg:
Hermód je již několik dní pryč, nemůžu myslet na nic jiného, už by tu dávno měl být.
Ódin:
Brzy přijde, uvidíš, již cítím jeho kroky…
Hermód přichází, Frigg s úlevou vyskočí z trůnu a jde mu naproti
Frigg:
No konečně! Jsi v pořádku?! Tolik jsem se bála. Pojď, posaď se a povídej, hoříme nedočkavostí!
Hermód:
Drazí rodiče, jsem tak rád, že už jsem doma. Už chápu, proč otec tam dolů tak nerad chodívá. Není to snadná cesta. Všechno je tam jakoby hustší, všude temnota, slabiny těla ožívají, skryté bolesti se derou na povrch. Tam dole nelze zametat saze pod koberec. Chvílemi jsem měl pocit, jako kdyby na mě tlačil mrak jakéhosi obrovského lisu. Na mostě přes řeku Gjöll mne ohrožoval býkův roh, pes či vlk se mě snažil pokousat, viděl jsem též velkého hada s planoucíma očima. Řekneš mi, otče, co to znamená?
Ódin:
Kdo ví? Každá lidská duše odcházející ze Země tudy musí projít. Třeba se v tom býčím rohu zračí lidská neústupnost a tvrdošíjnost, v očích vlka nalézá duše vlastní krvelačnost a bojechtivost, planoucí hadí zrak připomíná sílu moudrosti, která však musí být nesena srdcem, v opačném případě může být zničující.
Hermód:
Teď teprve dokážu ocenit práci těch, kdo přinášejí světlo do dolních světů, aby vyvedli tápající duše do vyšších pater světa.
Ódin:
Našel jsi Baldera, mluvil jsi s Hel?
Hermód:
Ano, přejel jsem zlatý most Gjallarbru, okolo bahnivého jezera, ze kterého vycházel tak strašný nářek, že se chvěji ještě teď. Otče, pověz, co je to podivné místo?
Ódin:
Je to trýznivý pás okolo země, kde je koncentrována veškerá bolest lidstva. Každý člověk, který prožívá silné negativní emoce, dodává sílu tomuto temnému poli. Jezero je zrozeno z lidské nevědomosti a nedostatku soucitu. Dokud budou lidé prosazovat svou vůli bez ohledu na potřeby druhých, do té doby bude bažina bolesti plnit svou kosmickou funkci. Obraz bahna vede vědomí k pochopení vlastní vnitřní nečistoty, a to mu umožní změnit svůj ustálený postoj. Co bylo dál?
Hermód:
Dál jsem jel přes ledová pole, až jsem dorazil do paláce Eljudnir. Tam na trůnu uprostřed byla bohyně Hel, po stranách seděli Balder a Nanna. Požádal jsem Hel, aby uvolnila Baldera a Nannu ze své moci, a ona …
Frigg:
No tak řekni, máme naději?
Hermód:
Ano, Hel je ochotná oba propustit, ale má podmínku.
Ódin:
Nenapínej nás, čeho si Hel žádá?
Hermód:
Řekla, že si chce ověřit, zda skutečně všichni milují Baldera tak, jak jsem tvrdil. Pokud prý všechny bytosti budou oplakávat bratrovu smrt, pak propustí Baldera i Nannu zpět na světlo denní. Dodala však, že stačí, aby jediná bytost neprojevila soucit, a oba manželé zůstanou v podzemní říši.
Frigg:
No dobře! To zvládneme! Hermóde, rozešli po celém světě posly, ať obejdou každou bytost, všichni ať svým pláčem vykoupí Baldera z Heliny moci. Věřím, že se to podaří, musí se to podařit!
Hermód:
Ano matko, to je dobrý nápad. Běžím hned, brzo se vrátím se zprávou, jak mise dopadla. … Abych nezapomněl … (Jde k otci a podává mu prsten) Tohle ti posílá Balder, prý čas na jeho zkázu ještě nenastal.
Ódin (spíše pro sebe, prsten drží v ruce):
Ach to mládí … nic nepochopil … pošeptal jsem mu, co má dělat. Nebo snad … že by viděl dál než já?
Hermód odchází, chvíle ticha, pak se ujme slova Ódin, mluví pomalu a rozvážně
Friggo, něco ti musím říct. Když jsem byl dole v Helheimu, Wala mi v jasnozřivém transu odhalila Balderův osud …, to už víš, … ale nejde jen o Baldera. Prozradila mi věci, které se týkají celého našeho rodu. Nechtěl jsem o tom mluvit, ale vše zašlo již příliš daleko. Wala mi doslova řekla, že Balderův pád spustí lavinu, jež smete celý náš nebeský svět.
Frigg:
Jak to myslíš … smete náš svět. Jsme bohové, nemůžeme jen tak zmizet z jeviště dějin.
Ódin:
Ne, to nemůžeme. Ale můžeme se přesunout na jiné jeviště.
Frigg:
To jako že budeme muset opustit Ásgard, hrad Gladsheim, náš domov?
Ódin:
Obávám se, že ano. Přijde veliká bitva, která ukončí náš pobyt na této úrovni bytí.
Frigg:
Děsíš mě. To nedává smysl. Náš svět přeci není pouhý hrad z písku, který lze kdykoli rozšlapat a potom postavit znovu. Co by to pro nás znamenalo?
Ódin:
Netuším, kam nás vesmír zavede. Ale dobře vím, co to bude znamenat pro lidské vědomí. Bude to konec našeho působení v lidské duši. Přijdou jiní bohové, kteří zaujmou naše místo.
Frigg:
Ne, to nemůže být pravda! Je to jako zlý sen! Přiznej se, ty jen zkoušíš, kam až sahá má představivost.
Ódin:
Naše vláda nad lidským vědomím je časově omezena, vše nyní spěje neochvějným krokem k sebedestrukci, k požáru Valhaly. Ragnarök, tak budou jednou nazývat tuto bitvu všech bitev, se stane pro člověka prahem k vyšší formě vnímání skutečnosti. Ty víš, že naše příběhy žijí v lidské mysli. Tyto obrazy připomínají bobule vinného hroznu – aby mohl dát to nejlepší ze sebe, musí být rozdrcen, rozšlapán, šťávy jednotlivých bobulí se musejí spojit v jediný tok lahodného nápoje, jenž se zrodí z bouřlivého kvasu starého světa.
Frigg:
Už ani slovo! Ty jsi zešílel! O jakém kvasu to mluvíš? My jsme tady a teď, lidé nás uctívají, přinášejí nám oběti, vyprávějí si naše příběhy. A tak to taky bude navždy!
Ódin:
Mluvil jsem s Mímirem.
Frigg:
Tak odtud vítr vane! Vždycky jsem si říkala, co na té staré plešaté hlavě vidíš. A teď je to jasné, dočista ti pomátl rozum. Mímir byl vždycky podivín, a to už tehdy, když měl nějaké tělo. Jakmile pak přišel o všecko od krku dolů, pozbyl taky rozum. To jen ty, starý blázen, popřáváš sluchu mluvící hlavě, která to fakt nemá v hlavě v pořádku!
Ódin:
No tak, Friggo, uklidni se …
Frigg:
Ne! Tohle je naprosto šílený rozhovor. Ještě chvíli, a nebudu potřebovat žádný Ragnarök, nebo jak tomu říkáš, a trefí mne šlak i bez tvého „bouřlivého kvasu starého světa“!
Trochu se uklidňuje, měří Ódina nevraživým pohledem, pak zatřese hlavou a již klidněji pokračuje
No dobře, přiznávám, že kromě toho, že jsi mě vyděsil k smrti, dokázal jsi také vzbudit mou zvědavost. Tak ven s tím, co všechno ti ta plesnivá hlava napovídala.
Ódin:
Mímir je jasnozřivý, dobře čte z vesmírné kroniky. Chápe význam zašlých dějů a ty budoucí vidí jako na dlani. Potvrdil mi Walina slova. Blíží se konec našeho řádu světa.
Frigg (nepřítomně zírajíc do ztracena):
Co se tedy bude dít?
Ódin:
Na počátku zazní Heimdallův roh Gjallarhorn. Vesmírný strom Yggdrasil se zachvěje v samotných základech. Viděl jsem, jak se celá země třese, skály pukají, stromy se vyvracejí z kořenů, všechna pouta a okovy praskají a uvolňují se. Tato mocná osvobozující síla se přenese až do lidského vědomí.
Frigg:
Ty stále mluvíš o člověku, pro lidi se může jednat o osvobozující sílu, ale jde přece také o nás, my budeme vrženi do záhuby, copak ti to nedochází? Já při tom pomyšlení umírám hrůzou a ty tu sedíš a tváříš se, jako by šlo o šachovou partii …
Ódin:
Kdo ví, možná se jedná skutečně o šachovou partii. Jen neznám toho, kdo vede kameny na šachovnici.
Frigg:
Co bude pak?
Ódin:
Vlk Fenrir se osvobodí, moře se vzedme vířením Midgardského hada a vyleje se z břehů, do pohybu se dá loď mrtvých Naglfar. Za kormidlem bude stát Loki. V této vřavě pukne nebe a synové ohnivého Múspellheimu vyjedou na koních. Povede je sám vládce Surt s plamenným mečem, z něhož sálá slunce bohů. Když přejedou přes Bifröst, most se zřítí, a Múspellští vniknou na planinu zvanou Vígríd. Tam se rozhodne o příštím osudu světa. Surt se střetne s Freyem a přemůže ho. Po tomto souboji rozvrhne mečem Surtalogim oheň do všech směrů a způsobí tak požár světa. To bude konec.
Frigg (zjevně otřesena, takřka neschopna řeči):
Řekni Ódine, co bude s tebou?
Ódin:
Se mnou …? (Jemně a trpce se usměje) Na hřbetě Sleipnira ve zlaté přilbě a s oštěpem Gungnim povedu Ásy do války. Čeká mne střet s temným Fenrirem. Ta vlčí síla mne zadáví … tak si to žádá moc osudu … vlk se však dlouho radovat nebude, silný Vídar pomstí svého otce, probodne vlkovo srdce.
Frigg (v očích slzy, něžně):
Nikdy bych nevěřila, že po tom všem, co jsme spolu prožili, mě dokážeš ještě něčím překvapit. Tolik životů … a přece mám nyní pocit, jako kdybych tě viděla poprvé. Znám tě, jako nikdo jiný. Znám tvé zálety, tvou válečnou krutost, často jsem obdivovala sílu tvého čarování. Ale také vím, jak umíš být něžný a mírný jako vánek, jakým kouzlem oplývá tvá poetická práce se slovem a rýmem. Až do této chvíle jsem byla přesvědčena, že o tvé široké duši vím vše. Najednou se mi ale zdá, jako by přede mnou stál cizí muž … kterého však nekonečně miluji. Nikdy nebudu mít v srdci nikoho jiného, vždy budu jen tvá, ať se bude dít cokoli …
Ódin:
Má lásko … Prošli jsme spolu dlouhou cestu a ani sám Osud nás nerozdělí. Co bych byl bez tebe? Poušť, která nezná déšť, svíce, která nikdy nepoznala plamen. Ty jsi má duše, mé vědomí. Tato část příběhu možná končí, ale naše pouto přetrvá. Miluji tě stejně jako na počátku časů.
Ódin vstane, přijde k Frikce, klekne si u ní a položí jí hlavu na klín, začne hrát hudba, konec Götterdämmerung, poslední 3 minuty, když hudba dohraje, ozve se zaklepání
Frigg:
Ano?
Přichází Hermód
Hermód:
Zdravím vás, tak jsem tady.
Ódin:
To vidíme, pospíšil sis, tak co hlásí poslové?
Hermód:
Poslové obešli všechny bytosti, všichni vyjádřili pláčem soucit s Balderem. Když se vraceli domů, objevili v jedné jeskyni sedící obryni. Říkala, že se jmenuje Thökk. Také ji požádali, aby pláčem vykoupila Baldera z Helheimu. Ona jim však pravila, že nebude prolévat slzy nad skonem Baldera, ať si ponechá Hel, co jí patří!
Ódin:
Myslel jsem si to. Ta obryně je převlečený Loki. Tohle je způsob jeho práce, ostrý plamen jeho mysli se snaží škodit, jak to jen jde, nicméně … možná tím jen nevědomky urychluje sled událostí. Třeba to tak má být, Balder má prožít veliký střet tam na druhé straně, bez přímé účasti v bitevní vřavě. Jeho čas teprve nastane. Nu dobře, každý máme určitý part, který je nám dán. Ale kdo dokáže nahlédnout význam Lokiho role? Intuice mi říká, že on je tou mocí, jež akceleruje celý proces vedoucí k požáru světa. Netuší, že všechna jeho lstivost a faleš vedou k jedinému: On urychluje příchod Toho, jenž zaujme naše místo. Jako by jakási neviditelná síla vedla Lokiho kroky. Vypadá to jako scénář velkolepé vesmírné hry: kosmos využívá Lokiho odpůrčí síly, využívá ohnivého boha, aby prostřednictvím jeho intrik uskutečnil tu nejzásadnější změnu v povaze světa. Loki a jeho děti nás zahubí, zničí starý svět, tím ale umožní zrození toho nového. Takhle to vnímám v tuto hodinu pravdy.
Nyní však je nutno odložit slova a chopit se meče. Čas se naplnil!
4. obraz
Ragnarök, blesky šlehají, hrom duní
Hudba: předehra k 1. aktu Valkýry, 0 – 2:20
Ódin:
Tak pojď, ty šedivá stvůro! Kde jsi Fenrire? Zdali tě Loki dobře připravil? Ukaž se, vlčí tlamo, Ódin, otec rodů, tě očekává!
Fenrir:
Jsem tady, Ódine! Konečně nadešla chvíle odplaty za všechno příkoří, které se mi od Ásů dostalo. Ten skřetí řetěz Gleipni po léta ničil mou důstojnost. Myslel sis, že budu spoután navěky? Ty, jehož moudrost nebes se dotýká? Pamatuješ, jak jsem ukousl ruku Týrovi? To bylo dobré sousto! Ale dnes bude mnohem sladší! Nejmocnější Fenrir pozře velikého Ódina! Ještě za tisíc let se o tom bude vyprávět v příbězích o konci světa. Jsi připraven, ukrutný bože? Třese se strachy tvá duše i tvé údy? Hodina zkázy nastala!
Ódin:
Vím, co mě čeká, Fenrire, synu Lokiho. Nemusíš se chvástat. Nejsi ničím, jen nástrojem vyšší moci. Můj příběh tady končí, ale rudočerný plamen tvých očí nebude plát o mnoho déle. Můj syn Vídar pohrouží svůj meč do tvého srdce, pohasne žár tvého zraku, zardousí tvůj pocit vítězný!
Fenrir:
Hrůza ti zatemnila rozum, nevíš, co mluvíš. Vlčí moc, která zničí Ódina, bude vládnout navěky! Nic jsi nepochopil! Tvá smrt bude jako balzám pro mou duši, balzám, který nikdo nevymaže. Je úžasné, že bohové osudu vložili tvůj život do mých rukou. Je to mohutné zadostiučinění, které si vychutnám právě teď!
Fenrir se vrhne na Ódina, ten poklesne pod jeho tlakem, vítězný Fenrir jednou nohou stoupne na tělo Ódina
Tak vidíš, ty nepřemožitelný, otče všech rodů! Plazíš se tu přede mnou jako nicotný červ. Kde je všechna tvá moc? Kam se poděla síla tvého čarování? Nejsi nic! Pouhá vzpomínka na zašlé časy, která brzy vybledne. Sbohem veliký Ódine, věk meče a sekyry nastal!
Přichází Vídar
Vídar:
Mlč, ty zrůdo!
Fenrir:
Kdo jsi, zelený bojovníku? Chceš snad být dalším soustem u mého hodovního stolu?
Vídar:
Jsem Vídar, tvůj osud. Roztrhnu tvou tlamu nenasytnou, vetknu svůj meč do tvého zatvrdlého srdce. Připrav se, vlku, tvůj čas se právě naplnil!
Vídar probodne vlka
Po věky jsem mlčel, nyní za mě promluvil můj meč. Když jsem jej pohroužil do tvého srdce, Fenrire, nasál jsem do sebe žár tvého plamenného zraku. Nyní v mé krvi proudí nejen síla otce Ódina, ale i tvá starobylá jasnozřivá moc. Tento dar vnitřního zření se ve mně promění na jasnovidný pohled zralého vědomí, díky němuž bude lidstvo jednou nahlížet Toho, kdo převezme správu nad tělem a duší Země. Vrať se do stínu, Fenrire, tvá sestra Hel tě již očekává.
Přijde k Ódinovu tělu, poklekne a políbí jeho hlavu
Šťastnou cestu, otče, ať už tvé kroky směřují kamkoli, láska tvého rodu tě bude doprovázet. Děkujeme za všechny dary, slavný poutníku. Sbohem Ódine, napsal jsi velký příběh, jenž bude žít navěky.
Epilog
Nový zelený svět, scéna nasvícena světle zelenou a růžovou barvou, Balder a Nanna s těhotenským bříškem na louce plné květin
Hudba: předehra k Lohengrinovi
Nanna, dcera norského krále:
Jsem tak šťastná, lásko moje. Už když jsem tě viděla poprvé, zdálo se mi, že se známe odnepaměti. Ale i kdybychom spolu prožili tisíc životů, co na tom záleží? Vše minulé je jako pouhý sen. Já si užívám tuto chvíli, tady a teď, a jsem vděčná celému vesmíru, že mne dovedl až sem, na tohle místo, kde všechno kvete, voní, tady má člověk pocit, jako by na světě byla jen radost a štěstí.
Balder:
Je tady nádherně, a tím nejkrásnějším květem jsi ty, má milá. Také si pamatuji naše první setkání. Bylo to na dvoře tvého otce, krále Gewara. Je to tak živé, jako by to bylo včera. Když jsem tě spatřil, jako by nějaká zvláštní síla ve mně zabila všechny mé touhy, krom jediné – být stále s tebou. Jsi pro mou duši nektarem, jenž přináší všechno štěstí světa.
Nanna:
Ještě nemáme jméno pro našeho syna.
Balder:
Jak víš, že to bude syn?
Nanna:
Protože kope jako splašený kůň, holčička by byla určitě jemnější, nebo ne?
Balder:
No já nevím, když myslíš … Ale pro jistotu vymyslíme jméno pro syna i dceru.
Nanna:
Dobře, tak co třeba Michael a Michaela?
Balder:
Michael … Quis ut Deus, kdo je jako Bůh? Často jsem si kladl tuto otázku slavného archanděla, ty na ni dokážeš odpovědět?
Nanna:
Myslím, že ano. Jako bůh je ten, kdo miluje.
Balder:
Tak v tom případě nejsme lidé z masa a kostí, ale bohové, kteří zavítali na tuto zemi.
Nanna:
To zní hezky.
Balder:
Třeba je to pravda, má krásná bohyně. Michael je dobré jméno, možná ti ho vdechnul sám jeho veliký nositel. … Jak rád bych teď zastavil čas…
Nanna:
Tak to udělejme, zapečetíme tuto výjimečnou chvíli našeho života navždy.
Vkleče se políbí, opona padá
Hudba: Tristan Liebestod, Celibidache Prelude und Liebestod, 12:30 – 21:40, https://www.youtube.com/watch?v=dtDNKBvZjOU
Obrázek: https://nordicwiccan.blogspot.com/2014/05/balder.html