Tajemství adventního věnce
Prožíváme dobu adventní, čas ztišení, zklidnění, rozjímání. Chvíle jakéhosi zpomalení, zvnitřnění, narůstajícího očekávání. Čekání na Příchod Syna Božího. Adventus znamená příchod. Zbožná duše cítí v tuto dobu zvláštní lehké chvění, jež je předzvěstí blížícího se mystéria – narození slunečního dítěte z panenské matky. Blíží se okamžik Vtělení.
Vtělení je centrálním pojmem křesťanství.[1] Celé předkřesťanské dějiny směřovaly k tomuto bodu jako ke svému úběžníku a horizontu pravdy. Starozákonní prorok Izajáš věděl své, tušil věci budoucí, včetně poznání toho, že příští mesiáš nebude přijat národem, z něhož vzejde.
V čase adventním je na stole adventní věnec. Kruh, který v sobě skrývá tajemství čtverce – vtělení. Postupné zapalování svící symbolizuje pozvolné vzcházení prostorového tvaru, zrození kosmu i všeho tělesného. To vše je připomenutím narozeného dítěte. Během první neděle adventní září jediná svíčka jako odkaz svátosti Počátku a nejstaršího světla. Božské oko se otevřelo, aby pohlédlo na svět, jenž teprve přijde. Druhá neděle přichází s poselstvím prvního paprsku, jenž vychází z Oka stvoření. Dvě světla přinášejí možnost propojení, přímky. Z Oka se začíná linout záře zrození. Třetí neděle je ve znamení povstání plochy, k níž vedou tři body zářícího trojúhelníku. Nakonec z adventního kruhu vystoupí v plné kráse čtverec, ačkoli sám plošný, symbolizuje tělesnost a prostorovost. Konečnost těla vystoupila z nekonečnosti kruhu, čtyři světla se rozzářila, dítě přišlo na svět.
Kruh je znamením Otce, božství a věčnosti. Z něho vycházející čtverec připomíná narození Syna. Postupně se probouzející světla svící jsou symbolem Ducha svatého. Tvar se rodí z beztvarého. Forma se probouzí z vnitřní formy, z informace. Všechna tělesnost má svůj počátek v netělesném. Čtverec zazářil z lůna jednoty. Božský Syn přišel na svět, aby mu daroval ten nejmocnější impuls lásky a poznání.
Díky vtělení Krista zažila planeta Země svůj mocný den vzkříšení. Nikdy už nebude taková jako dřív. Po všechny věky již ponese ve svém srdci i aurickém poli pečeť božského Syna, jemuž otevřela svou náruč. Od dob Vtělení je naše země nositelkou kosmického Slova, neboť Ono samo po ní kdysi kráčelo jako prostý poutník. Tato země je svatá a díky Němu je posvátné vše, co ji obývá. I člověk.
Symbolika adventního věnce má universální charakter. Týká se veškeré skutečnosti směřující k manifestaci. Vždy je třeba čtyř kroků na cestě od božské ideje k projevu ve hmotě. Proto nejen kabalisté říkají, že existují čtyři roviny vědomí a bytí. Vše je ovládáno principem čtyřrozměrného živlového klíče.
Rudolf Steiner nám vypráví příběh o slunečním králi, jenž pro dobro člověka rozžal čtyři svíce svého vlastního světla.
První prostoupení andělské bytosti energií Krista
Když vstoupil Ježíš v Bethanii do řeky Jordán, aby přijal křest z rukou Jana Křtitele, prostoupila tělesného Ježíše nebeská energie slunečního Krista, pána všech Elohim. Nebylo to však poprvé. Rudolf Steiner v přednášce pronesené 30. prosince 1913[2] v Lipsku zasvětil své posluchače do mystéria tří předchozích prostoupení této andělské bytosti silou Krista. Tato bytost se později vtělila jako nathanský Ježíš. Všechna tato tři spirituální proniknutí v dávných dobách měla zásadní význam pro evoluci člověka. Jednalo se o milostné děje, jež umožnily řádný vývoj tělesnosti a vědomí.
Pro andělskou bytost, jež nalezla svou pozemskou existenci v těle Ježíše Nazaretského, byl příchod na Zemi novou, dosud nepoznanou zkušeností. Neznamená to ovšem, že by již dříve nepracovala ve prospěch člověka. Na vyšších úrovních se odehrávaly procesy, bez nichž by lidská evoluce tápala po křivolakých stezkách extrémní duality. První z těchto čtyř milostných aktů Krista se odehrál již v dávných časech Lemurie. V té době byly lidské duše vystaveny útokům Lucifera a později Ahrimana. Cílem prvního prostoupení andělské bytosti silou Krista byla harmonizace smyslového vnímání. O co šlo?
Při vstupu duší do lidských těl by například oko nebylo ovlivněno, afikováno určitou barvou v tom smyslu, že by ji vnímalo tak, jak tuto barvu vidělo později, nýbrž na jednu stranu by oko planulo blažeností, prudkým pocitem rozkoše, žhnulo by radostí u jedné barvy, zatímco při vnímání jiné by bylo prodchnuto intenzivní antipatií vůči této barvě, bylo by bolestně zasaženo. Takže v důsledku působení luciferských a ahrimanských vlivů nebyla těla (resp. jejich smysly) schopna poskytnout duším přicházejícím dolů z planet vhodné útočiště. Lidé by byli mučeni antipatií a sympatií svých smyslů.
… Jakékoli nahlížení světa v moudrosti, v jakési klidné moudrosti, by bylo nemožné.
… Byla nutná změna kosmických sil, jež proudily z vesmírného okolí země, a jež budovaly, vytvářely smysly lidských těl. V duchovním světě se muselo odehrát něco, co způsobí, že přicházející síly nevytvoří z lidských smyslů orgány pouhé antipatie a sympatie, neboť těmi by se staly pod vlivem Lucifera a Ahrimana. Z tohoto důvodu se událo následující: Ona bytost, o níž jsme řekli, že nezvolila zprvu cestu dolů z planet směrem k zemi, nýbrž zůstala ve vyšších světech, ona bytost, jež se později vtělila jako nathanský chlapec Ježíš, se rozhodla … uskutečnit takový vývoj, který by jí umožnil nechat se po určitou dobu prostoupit v duchovním světě bytostí Kristovou … a tím proměnila kosmické síly, jež proudily dolů k výstavbě smyslů, tím způsobem, že tyto smysly se staly z pouhých nástrojů sympatie a antipatie orgány, které mohlo lidstvo poté využívat.
… Bylo to tak, že bytost, jež se později vtělila jako nathanský Ježíš, tehdy ještě obývala slunce, zaslechla určitý bolestný nářek přicházející ze země, a prožila v sobě cosi, co jí umožnilo, aby mohla být prostoupena slunečním duchem, tak prostoupena, že sluneční působení bylo ztlumeno do té míry, že lidské smyslové orgány, jež jsou zásadním důsledkem tohoto slunečního působení, se nestaly pouhými orgány sympatie a antipatie. Tím se, milí přátelé, dotýkáme skutečně významného kosmického tajemství, jež nám ozřejmuje mnohé z toho, co se událo později. Nyní mohl do určité míry nastat řád a harmonie, moudré utváření ve světě lidských smyslů, a vývoj mohl nějakou dobu dále pokračovat. V určitém smyslu bylo shůry odraženo to nejhorší působení Lucifera a Ahrimana na lidské smysly.
Zdá se, že luciferská síla se v nás snaží vyostřit vnitřní dualitu, jak to jen jde. A to na všech úrovních, nikoli pouze ve světě mravního vědomí. Na rovině smyslového vnímání bychom byli zmítáni pocity výrazné libosti a nelibosti. Takový vnitřní svár by vedl k akceleraci smyslových tužeb na straně jedné, a ke strachu a odmítání na straně druhé. Podobný vývoj by vedl člověka do slepé uličky naprostého duševního rozpolcení a závislosti.
Sluneční král vykonal tehdy svůj mocný akt milosti. Prostřednictvím andělské bytosti vstoupil do lidských duší, aby otupil osten luciferské polarity na úrovni smyslového vnímání.
Prvá svíce byla zažehnuta.
Druhé prostoupení andělské bytosti energií Krista
Později přišla doba – ta spadá již do časů Atlantidy – ve které se ukázalo, že lidská tělesnost by opětovně nemohla být vhodným nástrojem, pokud by vývoj postupoval dál příslušným způsobem. To, co se po nějakou dobu rozvíjelo v použitelném modelu, totiž lidské životní orgány a jejich základní síly, éterné tělo, se dostalo do nepořádku. Neboť kosmické síly, jež působily do lidského nitra z okolí země, a jimž náleží úkol uvádět do pořádku právě tyto životní orgány člověka, orgány dechu, oběhové orgány, a tak dále, tak tyto síly se rozvíjely pod luciferským a ahrimanským vlivem tím způsobem, že by tyto orgány nebyly použitelné pro lidské bytosti na zemi. Získaly by velice zvláštní podobu. Ony síly totiž, jež mají za úkol starat se o tyto orgány, nevycházejí přímo ze slunce, nýbrž z toho, čemu se v dřívějších dobách říkalo sedm planet. Planetární síly působily do nitra člověka z kosmu. A bylo nutné zmírnit působení těchto kosmických sil, jež ovlivňují lidské životní orgány. Pokud by vývoj pokračoval dál tím směrem, jakým by jej mohly vést tyto síly pod vlivem Ahrimana a Lucifera, pak by došlo k tomu, že člověk by měl v těchto životních orgánech pouze orgány lačnosti nebo odporu. Člověk by například nemohl prostě jen jíst, nýbrž u jednoho pokrmu by se nedokázal ovládnout, aby se na něj nevrhl pod tlakem žádostivosti, zatímco u jiného by byl odvržen s pocitem nepřekonatelného odporu. To vše jsou věci, jež se nám odhalují jako tajemství skutečnosti, zprvu jako kosmické tajemství, jestliže se pokoušíme jasnozřivě proniknout do tajemství světů.
Opět se muselo něco stát v duchovních světech, aby nenastalo toto pro lidstvo pustošivé působení. A hle, tatáž bytost, která se později vtělila v nathanském chlapci Ježíši, která, jak jsme si právě řekli, bydlela ve starších dobách na slunci, a tam byla produchovněna Kristovou bytostí, oním vysokým duchem slunce, tak tato bytost postupovala nyní od planety k planetě, ve svém nitru silně zasažena možností dalšího neblahého vývoje lidstva. A to, co tehdy prožila, na ni zapůsobilo tak silně během postupného vtělování na různých planetách, že ji v určitém okamžiku opět prostoupil duch Kristův. A tím, co nyní nastalo na základě prostoupení této bytosti Kristovým duchem, se otevřela možnost, aby životní orgány lidí získaly určitou uměřenost.
Opět zde tedy máme Kristovu odpověď na nebezpečí vyhrocené duality. Můžeme si všimnout, že Rudolf Steiner zde nemluví o překonání luciferského působení, ale naznačuje, že ono působení bylo Kristovým zásahem potlačeno, utlumeno, zeslabeno. Jistě nikoli náhodou používá slovo uměřenost – Mäßigkeit, které nám vyvolává asociace se starořeckou sófrosyné, stavem duše, pro nějž je typická určitá vnitřní vyrovnanost, zdrženlivost a harmonie. Vidíme, že cílem není Lucifera přemoci, pouze jeho činnost regulovat, aby byla prospěšná pro zdravý vývoj člověka. Vždyť je-li Světlonoš pánem vší duality, pak to zároveň znamená, že jen díky němu jsme schopni vnímat rozdíl a rozlišení – krásu na podloží ošklivosti, dobro na pozadí strachu a nevědomosti. Lucifer není v tomto smyslu nepřítelem lidstva, nýbrž učitelem, který, vezmeme-li to za správný konec, nás vede k samostatnosti a svobodě. I jemu byl Stvořitelem svěřen významný kosmogonický part, jenž je zásadní součástí lidské evoluce. Bez jeho přispění by byl náš svět ošklivou a šedivou koulí, v níž by nebyl prostor pro vnitřní růst a sebezdokonalení. Ba co víc, tento bůh je v určitém smyslu branou pro tu nejcennější zkušenost, kvůli níž se stále znovu a znovu vracíme na tuto zemi. Tou zkušeností je láska. On nám dává příležitost k překonávání vší duality, k nalézání ztracené jednoty. Odoláváním jeho svodům se učíme moudrosti a lásce, a tak se ocitáme na té jediné pravé cestě vedoucí ke zdraví duše. Skrze lásku – a to je úžasné – lidská duše nepřináší spásu jen sama sobě, ale i této mocné bytosti.
Spása Lucifera se děje skrze lásku, skrze vyšší lásku, která je prosta egoismu.[3]
Sluneční král vykonal tehdy podruhé svůj mocný akt milosti. Prostřednictvím andělské bytosti vstoupil do lidských duší, aby otupil osten luciferské polarity na úrovni životních orgánů a jejich funkcí.
Druhá svíce byla zažehnuta.
Třetí prostoupení andělské bytosti energií Krista
Pak v dalším průběhu lidského vývoje nastala chvíle pro třetí zásah.
… Díky oběma předchozím činům Krista v nadpozemských světech byly lidské smyslové orgány upraveny tak, že člověk mohl na zemi používat tělo odpovídajícím způsobem. Také životní orgány byly tak uzpůsobeny, že člověk mohl na zemi používat tělo odpovídajícím způsobem. Orgány duše však nebyly upraveny. Člověk by se ocitl se svými duševními orgány v chaotickém stavu, pokud by se dále nic nestalo.
… Lidé by byli do určité míry odsouzeni k trvalému chaotickému používání svých duševních orgánů, myšlení, cítění a chtění. Stali by se buď zběsilými přemírou vůle, nebo apatickými na základě zadržených emocí, nebo lidmi s prchavými myšlenkami a hypertrofním myšlením, a tak dále. To bylo třetí velké nebezpečí, kterému bylo lidstvo do určité míry vystaveno. Také s ohledem na tyto síly bylo třeba pomoci shůry z duchovních světů.
… Pak opět zaslechl volání ze země k němu nahoru toho, co by se nutně stalo s myšlením, cítěním a chtěním lidské duše, a tento prozatím netělesný nathanský Ježíš hledal cesty ve svém nitru, jak procítit tento tragický aspekt lidského vývoje. Tím však přivolal na sebe opětovně vysokého slunečního ducha, jenž se na něj spustil a potřetí jej produchovnil. Takže zde
máme na kosmické, mimozemské rovině, třetí prostoupení tohoto nathanského chlapce Ježíše vysokým slunečním duchem, kterému říkáme Kristus.
… Tam nahoře v kosmu, co se tam vlastně stalo? Nu, muselo být vyhnáno něco, co chaoticky rylo v lidské duši; to muselo být překonáno. Kristem proniknutá andělská bytost musela vykonat mocný čin, přemoci, vyrazit[4] z lidské duše to, co musí duši opustit, aby v ní mohla zavládnout harmonie a řád v myšlení, cítění a chtění. Přemoženo muselo být v duši to, co v ní vyvolalo chaos a nepořádek, bylo nutné to vyrazit ven. A tak se nám ukazuje onen obraz – představme si jej živě před naším duševním zrakem – obraz andělské bytosti, oné bytosti, jež je ještě v duchovních světech, a jež se později stane nathanským chlapcem Ježíšem: Ta se nám ukazuje produševněna Kristovou bytostí, a tím uschopněna k vykonání mimořádných skutků, schopna vyrazit z myšlení, cítění a chtění to, co v něm běsní jakožto drak, a co by ho přivedlo do chaosu. Vzpomínka na to vládne ve všech těch obrazech, jež se uplatnily v lidských kulturách jako svatý Jiří vítězící nad drakem. Svatý Jiří (Sankt Georg) s drakem zrcadlí onu nadpozemskou událost, kdy Kristus produševnil Ježíše a uschopnil ho, vyrazit draka z lidské přirozenosti. Byl to významný čin, jenž byl možný jen pomocí Krista v Ježíši, v této tehdejší andělské bytosti. Neboť tato andělská bytost se musela skutečně propojit s dračí přirozeností, musela jakoby přijmout dračí formu, aby odvrátila draka od lidské duše, musela působit v drakovi tak, aby byl drak zušlechtěn, aby byl přiveden z chaosu do jakési harmonie. Výchova, zkrocení draka, to je dalším úkolem této bytosti. A tak došlo k tomu, že drak byl sice činný, nicméně tím, že byl prodchnut působením, jež vzešlo od oné bytosti, stal se tento drak nositelem mnoha projevů, jež se uplatnily v pozemských kulturách celého poatlantského vývoje. Místo toho, aby nastoupil chaos draka v běsnícím nebo naopak apatickém člověku, povstala pramoudrost poantlantské doby. Dračí krev použil Ježíš Kristus k tomu, aby s její pomocí prolnul lidskou krev tak, aby se člověk stal nositelem božské moudrosti.
Rudolf Steiner dále naznačuje, že toto třetí prostoupení Ježíše bylo projektováno do řecké mythologie, a nejen do ní, a to zejména v osobě Apollóna a jeho zápasu s hadem. Podobně obraz svatého Jiří přemáhajícího draka je imaginativním ztvárněním oné dávné kosmické události.[5]
Řekům bylo známo, že jejich hudební umění je jakýmsi pozemským odleskem onoho starého umění, které v nebeských výšinách konala pro harmonizaci myšlení, cítění a chtění andělská bytost, jež byla prostoupena Kristem. Takto to nevyslovili; pouze v jejich mystériích to bylo známo, i to, o co se při tom jednalo. V apollónských mystériích Řeků bylo řečeno: Vysoká božská bytost kdysi prostoupila postavu z hierarchie andělů. To přineslo harmonii do myšlení, cítění a chtění, a odleskem toho je hudební umění, zejména apollónské umění, ono múzické umění, jež se rozlévá do zvuku strunných nástrojů.
Samotný Apollón nebyl nikdy inkarnovanou bytostí, dodává R. Steiner.
Ovšem jedna vtělená bytost zasvětila celý svůj život harmonizaci a zjemnění lidské duše. Tou bytostí byl Orfeus. Věta o tom, že Orfeus byl knězem Apollóna, tak pro nás získává nový a mnohem hlubší význam. Bájný pěvec se pod touto novou optikou ukazuje jako nástroj nejen oné andělské bytosti, jež se později vtělila jako Ježíš, ale jako služebník samotného nebeského Krista.
Sluneční král vykonal tehdy potřetí svůj mocný akt milosti. Prostřednictvím andělské bytosti vstoupil do lidských duší, aby otupil osten luciferské polarity na úrovni orgánů duše.
Třetí svíce byla zažehnuta.
Čtvrté prostoupení andělské bytosti energií Krista
Pak nastal zmíněný křest v řece Jordán.
Toto se stalo v Betanii za Jordánem, kde Jan křtil.
Druhého dne Jan uviděl Ježíše, jak přichází k němu, a řekl: „Hle, Beránek Boží, který snímá hřích světa!
To je ten, o němž jsem řekl: Po mně přichází muž, který je přede mnou, neboť byl dříve než já.
Já jsem ho neznal, ale přišel jsem křtít vodou proto, aby byl zjeven Izraeli.“
Jan vydal svědectví: „Viděl jsem Ducha, jak sestoupil z nebe jako holubice a zůstal na něm.
Já jsem ho neznal, ale Ten, který mě poslal křtít vodou, mi řekl: ‚Na koho spatříš sestoupit Ducha a zůstat na něm, to je ten, který křtí Duchem svatým.‘
Já jsem to viděl a vydávám svědectví, že on je Boží Syn.“[6]
Rudolf Steiner k tomu dodává: Tak mohlo být Já Zarathustry, ono nejpokročilejší lidské Já, vyvoleno k tomu, bydlet během 18 let v těch schránkách, jež měly později přijmout Krista. Jeho Já opustilo schránky krátce před Janovým křtem v Jordánu. Takže nebyl ztělesněn v té době, kdy Kristus putoval po zemi. Zarathustra se brzy po opuštění oněch tří schrán Ježíše Nazaretského znovu inkarnoval; jeho Já se spojilo s éterným tělem šalamounského Ježíše.[7]
Rudolf Steiner zdůrazňuje, že tehdy u Jordánu došlo k onomu čtvrtému prostoupení andělské bytosti Kristem a že duch Kristův pak v ní byl přítomen až do mystéria na Golgotě. A právě skrze toto mystérium na Golgotě došlo ke čtvrté harmonizaci lidského bytí, nyní Kristova síla prostoupila samotnou esenci lidství, jeho hvězdu jádra, vnitřní Já.
Nyní máme čtyři stupně harmonizace: harmonizaci smyslového života, životních orgánů, myšlení, cítění a chtění, a harmonizaci v Já – to poslední skrze mystérium na Golgotě. Nyní máte, moji milí přátelé, vztah mezi onou bytostí, jež se narodila jako nathanský Ježíš, a Kristovou bytostí. Máte před sebou i způsob, jak byl připravován tento vztah. Nám je nyní umožněno tím, co lze dnes odhalit v pravé anthroposofii, porozumět této povaze spolupůsobení, sounáležitosti Kristovy bytosti s lidskou bytostí nathanského Ježíše. A na tom bude záviset zdravý duchovní život v budoucnosti, aby stále více lidem bylo umožněno pochopit to, co nedokázal pochopit myšlenkový a ideový život starověku, v němž se mystérium na Golgotě odehrálo.
Čtvrtá svíce byla zažehnuta. Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.
[1] Autorem myšlenky o postupném vzcházení vnějšího tvaru – symbolizovaného čtvercem čtyř svící na adventním věnci – z nekonečnosti kruhu, byl český filosof a biolog Zdeněk Neubauer.
[2] Rudolf Steiner – Christus und die geistige Welt, Von der Suche nach dem heiligen Gral, cyklus přednášek Lipsko 28. 12. 1913 – 2. 1. 1914, přednáška 3., GA: 149
[3] GA 266c, s. 167
[4] Pokud by někoho překvapilo, že nyní R.Steiner mluví o přemožení, vyražení (herausbesiegen, herausstossen) draka z lidské duše, a nikoli jen kultivaci jeho energie, je to dáno tím, že ve výše zmíněné pasáži používal jazyk filosofický, zatímco nyní se vyjadřuje do určité míry mythickou terminologií (drak namísto síly či energie). Řeč mythu mluví o zabití, přemožení draka, zatímco filosofický diskurs použije termíny zmírnění, kultivace určitého typu energie. Jde o totéž. Proto se v pohádkách říká, že jedna dračí hlava je nesmrtelná.
[5] Jiří se řekne řecky Geórgios, což znamená zemědělec, gé + ergon, země a dílo. Určitě jsem nebyl sám, kdo si položil otázku, proč pro obraz hrdiny, který zabíjí draka nižších vášní, byl vybrán archetyp mírumilovného zemědělce. Odpověď jsem nalezl, jak jinak, ve světě mythu. Bájný Kadmos, syn Agénórův, když zakládal Théby podle pokynů věštírny v Delfách, zabil obrovského hada, jenž předtím rozsápal jeho druhy. Poté se mu zjevila bojovnice Pallas Athéna a přikázala, aby vyrval zuby hada a rozsel je jak semena po zoraném poli. Učiniv to, stal se veliký zázrak. Ze země vyrůstali bojovníci, kteří jen co se zrodili, začali bojovat mezi sebou a opět se vraceli do náruče země. Zůstalo jich jen pět. Tito bojovníci, zrození zemí z dračích zubů, stali se Kadmovými pomocníky při budování Kadmeie, pevnosti sedmibranných Théb. (N.A.Kun, Starořecké báje, Praha 1957).
Mocná bohyně mu tedy řekla, aby si počínal jako zemědělec, géorgios. Zemědělec Kadmos seje dračí zuby a sklízí pět bojovníků zemí zrozených.
Pět bojovníků zemí zrozených je našich pět zevních smyslů, jež jsou vázány na zemi a ze země vycházejí. Tyto smysly jsou základem, z něhož povstává město Théby našeho vnějšího já. Ale platí to i na vyšších úrovních. Chci-li zrodit vyšší formu vědomí, například na astrální úrovni, musím otevřít pět vnitřních smyslů na astrální pláni, tj. otevřít a „zprovoznit“ čakry příslušné úrovně. Jinými slovy – draka je nutno „zabít“, tj. zharmonizovat psychické síly; zkultivované síly koncentrace, emocí a imaginace pak znovu zasít do země příslušného energetického těla, sklidit plody této duchovní práce, jimiž jsou otevřené vnitřní smysly, a pomocí nich se orientovat vy vyšším světě. Mythus nám říká, že bez otevření astrálních smyslů není možné probuzení vyšších forem vědomí.
[6] Jan 1, 28 – 34, Bible překlad 21. stol.
Hle, Beránek Boží, kterýž snímá hřích světa. Ἵδε άμνὸς τοῦ θεοῦ ὁ αἵρων τὴν ἁμαρτίαν τοῦ κόσμου. Doslova: Hle, Beránek Boží, který pozvedá hřích světa.
Když tehdy na Golgotě pozvedl svět Kristovo tělo tak, že Syn Člověka visel mezi nebem a zemí, zcela osamocen, jen On a dole pod ním svět, který Ho nepřijal, tehdy odpověděl mocí vesmírné lásky – poskytl lidem bezprecedentní spirituální impuls tím, že se propojil s aurickými vrstvami Země a stal se duchem a vládcem této planety.
Krátce před jordánskými událostmi prožil Ježíš nejvyšší formu zasvěcení ve Velké pyramidě v Gize.
Harvey Spencer Lewis /1883 – 1939/ zakladatel a první imperátor Starého mystického řádu Růže a Kříže /Antiquus mysticusque ordo Rosae Crucis/ vydal v roce 1929 knihu s názvem The mystical life of Jesus. V této knize zpřístupnil veřejnosti mnohé neznámé události ze života Ježíše tak, jak byly v době Ježíšově zaznamenány, a po staletí uchovávány v archivech tajného bratrstva.
Následující ukázka je z 12. kapitoly této knihy, ve které je popsán mimořádně působivý rituál, během něhož byl Ježíš pozvednut do vznešenosti Krista, Vtěleného Slova.
… V této souvislosti bych zde chtěl načrtnout další Josefovy /Ježíšovy/ zasvěcovací a přípravné ceremonie, kterými prošel během svého pobytu v Egyptě. Tyto rituály byly známy jen vysokým zasvěcencům bratrstva. Ježíš se o nich nikomu nezmínil během celé své mise. Pouze apoštoly, které pečlivě vybíral a sjednotil kolem sebe jako duchovní radu, uvedl do tajemství svého zasvěcení. Nemyslím, že by moji čtenáři očekávali uveřejnění těchto věcí v knize, jež je určena pro širokou veřejnost…
Nicméně je možné promluvit o posledním a rozhodujícím aktu Josefovy přípravy pro svůj duchovní úřad, který se konal ve Velké pyramidě, která je dnes známá pod jménem Cheopsova pyramida.
… Moji čtenáři budou překvapeni, když se dozvědí, že ve starých dobách byl přístup do nejvýznamnějších obřadních síní pyramidy možný nikoliv skrze bránu pyramidy samotné, nýbrž prostřednictvím tajné chodby, jež byla vystavěna mezi kolosálními tlapami Sfingy. Tyto tlapy spočívaly na vysokých základových zdech, které vytvářely postranní ohraničení jakéhosi Sfingou omezeného dvorce, v jehož středu se nacházel oltář. Za tímto oltářem byl, na základě ruin poznatelný ještě dnes, přímo pod hrudníkem Sfingy, dobře střežený vchod do tajné chodby, který se dal otevřít jen prostřednictvím určitých skrytých mechanismů, jež byly známy jen nemnoha lidem. Dlouhá podzemní chodba vedla pod Sfingou, pod písečnou pouští a pod základovými zdmi pyramidy směrem k velkému přijímajícímu sálu pyramidy. Pokud byli neofyté, poté co zvládli příslušné přípravné procesy, uznáni za hodné dozvědět se o tajemstvích přístupu k pyramidám, směli vstoupit na onen před Sfingou se nacházející vnější dvorec a dostalo se jim tam prvního uvedení do vyšších stupňů bratrstva. Tyto ceremonie se obvykle konaly okolo půlnoci. …Jen ti, kteří se již zúčastnili ceremonií uvnitř pyramidy, věděli o tajné chodbě a o existenci podzemních místností a chodeb.
Josef byl o půlnoci přiveden k přípravnému rituálu k tomuto vnějšímu dvorci Sfingy, oblečen byl do purpurového šatu. Po ukončení ceremonie byl prostřednictvím podzemní chodby přiveden do přijímacího sálu pod pyramidou. Po provedení určitých rituálních aktů v tomto prostoru následovala již samotná vznešená ceremonie nejvyššího stupně zasvěcení. Za tímto účelem by Josef veden přes několikeré schodiště do jednotlivých, nad sebou se nacházejících podlaží pyramidy. Na každém z těchto podlaží se nacházela malá místnost. Závěrečná iniciace se konala v nejvýše položené místnosti, přesně ve středu pyramidy.
Během zasvěcení byl na Josefovu hlavu položen královský diadém, který naznačoval, že již není neofytem nebo ostatním druhům v bratrstvu rovnocenným mistrem, nýbrž že je nejvýznamnějším ze všech. Vyvrcholením slavnostního velekněžského obřadu byla chvíle mlčení a meditace, kdy Josef klečel před oltářem. Místnost, která byla jinak osvětlena jen svíčkami a třemi pochodněmi, naplnilo náhle veliké světlo. Obklopena světelnou září snesla se bílá holubice a spočinula na hlavě Josefově. Ve chvíli, kdy se zvedl velekněz, zvěstovaly zvonky v níže se nacházejících místnostech pyramidy velikou událost světu. Za hierofantem se napřímila jakási světelná postava andělského vzezření a poručila Josefovi, aby povstal. To se stalo a hlas andělův zvěstoval:
„Toto jest Ježíš Kristus, povstaňte!“
Všichni přítomní promluvili jak jedním hlasem:
„Amen“.
To, co bylo právě řečeno, je jen krátkým nástinem průběhu oné poslední ceremonie. Podrobná zpráva o tomto rituálu představuje jedno z nejmalebnějších a nejdokonalejších zobrazení, které bylo kdy zachyceno v tajných archivech bratrstva, a je známo, že slavnost podobného významu se již od té do doby nekonala.
Po ukončení slavnostního obřadu se shromáždili zúčastnění členové Nejvyšší rady okolo Josefa, který nyní získal jméno Ježíš a byl uznán jako Kristus. Jemu vzdávali hold vidouce v něm „Vtělení Slova“ či „Živoucí Slovo (Logos)“. Slavnostní průvod pak sestoupil do nižších pater pyramidy, kde se konala první posvátná večeře jakožto symbolická slavnost.
Následujícího dne byli z Egypta vysláni poslové do všech zemí, kde se nacházely jednotky bratrstva. Tam zvěstovali blízký příchod Spasitele a počátek jeho působení. Mezi těmito posly byl také jistý Jan z palestinského bratrstva Esejců, jenž navštívil egyptské školy, aby se připravil na své životní dílo. Byl znám jako reinkarnace Eliáše a do Palestiny poslán proto, že v této zemi kdysi jako Eliáš sloužil a působil v klášteře na hoře Karmel. Stejně jako ostatní poslové měl také on za úkol zvěstovat příchod Kristův.
A tímto způsobem bylo všem lidem očekávajícím příchod Páně zvěstováno radostné poselství: veliké dílo Ježíše Krista právě začalo…
[7] GA 264, s. 231