… Mrákota je život náš a pravda hvězdou vodící. Setřásáme temnotu jako prach pozemský a toužíme po světle oné hvězdy, ku kteréž nás srdce pudí; ale cesta k chrámu svatého světla pravdy je cesta daleká a plná propastí… I já jsem byl poutníkem s krvavýma nohama, raněnýma ostřím trnů klopotné pouti, zbloudil jsem a pláč mé duše pálil jako oheň na tváři, když jsem se octnul v noci prohlubně. A ruce moje tápaly po tmě a hledal jsem východu z bludiště. Tu nalezl jsem chodbu táhnoucí se šerem mátožným a spěchal jsem jí nepozoruje, že dolů vede a ne vzhůru, neboť mysl mou jímaly basaltové sfingy, kteréž na mne záhadným okem a s tajným úsměvem hleděly, rozestaveny po obou stranách chodby. Tázal jsem se jich, co jsem, kam jdu – a ony zůstaly němy, a pozoroval jsem teprve, jaká jde hrůza z nich a letěl jsem rychlostí větru; až na konci chodby teprv zastavil se můj krok, na břehu to moře chmurných, černých vln… A moře to bylo bez konce a beze dna a byl to jícen, který hrozil pohltiti svět a šum mrazných jeho přívalů hučel jednotvárně slova tajemná a když ucho moje pochytilo jejich huk – zněla tryzna jejich: „Já, to velké NIC, z kterého vše vzniklo, v které vše klesne nazpět… NIC TO VŠE.“[1]
Mystická slova Julia Zeyera mluví o tajemném moři bez hranic, z něhož se rodí vše, co jest. Kdo je ono NIC -VŠE, kde ho hledat? Na tyto otázky se pokusí nalézt odpovědi následující mythopoietická esej.
… Po nich vešla princezna. Všichni si mysleli, že nastává nový den, tak zářila krása její tváře. Oděna byla panna v zelené sametové šaty z Arábie. Na hedvábném zeleném polštáři nesla rajské touhy kořen i výhonek. Ten předmět slul grál, silnější jakékoli touhy pozemské. Repanse de Schoye bylo jméno té, od níž jediné se grál nechal nést. S grálem se to mělo tak: panna, jíž svěřena péče tato, svou čistotu zachovat si musí, veškerá faleš jest jí cizí.[2]
Zelená panna přináší do sálu předmět zvaný grál. Jen ona je hodna, celé hříšné lidstvo by s ním nedokázalo pohnout,[3] neboť grál je kořenem i výhonkem, počátkem a koncem všech věcí. Grál je rajské touhy kořen i výhonek. Grál je počátkem i koncem všeho, alfou a omegou skutečnosti. Co je onou rajskou touhou, doslova přáním ráje – wunsch von pardis? Je to touha Boha po svém vlastním obrazu, touha po nahlédnutí sebe sama skrze stvoření, ale zároveň i touha po uskutečnění návratu do Boží náruče.
Grál je kořenem – počátkem projeveného bytí. Zelený smaragd, jenž kdysi vypadl z koruny mocného Světlonoše, symbolizuje duchovní matrici, tzv. horní duchovní vody, z nichž povstává vše tělesné. V tomto smyslu je grál obrazem éterné roviny.
Avšak grál symbolizuje také touhu skutečnosti po cestě vzhůru směrem k jednotě. Není jen kořenem, je také výhonkem, jenž směřuje vzhůru k nebesům. Krásně tuto symbolickou rovinu vystihuje onen obraz zeleného kamene a ptáka Fénixe.
Imaginace Wolframa z Eschenbachu představuje grál nikoli jako pohár, nýbrž jako kámen:
Jmenuje se lapsit exillis. Mocí kamene shoří pták Fénix na popel. Popel však mu poskytne [nový] život.[4]
Vše tělesné napodobuje úděl bájného Fénixe. Rodí se a umírá. Nabývá tělesnost a opět ji vrací matce Zemi.
Mystérium zrození a zániku (γένεσις καὶ φθορά) hrálo zřejmě při formování prótofilosofického myšlení nezastupitelnou úlohu. Mladší vrstevník Thaléta z Milétu Anaximandros (asi 610 – 546 př. n. l.) se proslavil svým výrokem, jenž bývá považován za nejstarší doložený filosofický text.
Anaximandros prohlásil APEIRON (neomezené) za počátek jsoucích věcí…[5]
Z čeho věci povstávají,
do toho také zanikají,
podle nutnosti;
neboť si navzájem platí pokutu a trest za svou nespravedlnost,
podle určení času.
Anaximandrovo APEIRON je pěkným obrazem nám nejbližší energetické roviny – éterné duchovní vody, z níž povstává vše tělesné,a do níž se také navrací. To vše se děje podle nutnosti, neboť proces úsvitu a západu věcí není ničím nahodilým, nýbrž je podmíněn působením Slova, Logu prostřednictvím vyšších nebeských hierarchií. Zrozením a zánikem není dotčena celistvost oceánu bytí, rovnováha zůstává, pouze pulsuje:čím výstřednější vlna, tím hlubší údolí vody ji provází. Jakoby šlo jen o jakýsi hravý rej na povrchu hladiny; harmonii a rovnováhu ve smyslu celku nelze narušit, to vymknutí se řádu se týká spíše vztahu jednotlivé věci vůči jednotě, a v určitém smyslu i vztahu k jiným manifestacím (platí si navzájem pokutu). Zdá se, že zjevnost je nucena snášet trest a vydávat počet (skládat účty) za svou nespravedlivost (a-dikia, doslova ne – řád, vymknutí se řádu). V čem spočívá tato nespravedlnost? V samotné existenci! Existence není samozřejmostí, je nějakým způsobem na dluh, projevená věc je svým vybočením z řádu nezjevnosti nucenavydávat účet vazbám svého vlastního bytí, splácí jakousi bytostnou daň, zároveň však troufalostí své exhibice zakládá prostor pro potřebu nového narovnání. Na povrchu je to jakési vytloukání klínu klínem, jakási marnost, jejíž opodstatnění musí být zapečetěno hlouběji ležícím klíčem smysluplnosti.
Ta první věta o povstávání a zacházení z téhož a do téhož, je jistě hluboká filosofická myšlenka. Nicméně tradice předpokládá, že autentický Anaximandrův výrok je až ona druhá část věty pojednávající o určitém dluhu vznikajícím jako důsledek samotné existence (tučná kurzíva ve zlomku níže). Tento předpoklad je rozumný, neboť představa narušení rovnováhy a následujícího trestu je spíše ještě mythický vzorec myšlení, a Anaximandros byl bezpochyby takřka 6 století před Kristem především mythickým myslitelem.
A skutečně lze tuto myšlenku nalézt v okruhu starobylého mythopoietického diskursu:
Je stará pověst, že král Midas dlouho v lese honil moudrého Siléna, Dionýsova průvodce, a nemohl ho chytit. Konečně mu padl do rukou, i ptá se král, co že je pro člověka nejlepší a nejvýbornější. Nepohnut a zatvrzele démon mlčí; posléze, králem donucen, vydá za pronikavého smíchu tato slova: „Bídný jepicovitý rode, zplozený náhodou a bolem, co mne nutíš, abych ti řekl, co slyšet ti není na prospěch? Co je ze všeho nejlepší, je ti nadobro nedostižné: nejlepší je nebýti zrozen, nebýti, ničím nebýti. Druhé pak nejlepší je ti – abys brzo umřel.“[6]
Friedrich Nietzsche vnímal tento příběh o králi Midasovi jako potvrzení svého přesvědčení, že apollinské vědomí je pouhý závoj, pod nímž se tají svět Dionýsův.[7] Svým příklonem k temným proudům dionýského opojení na úkor apollinského světla se ostře vymezil proti formě ve prospěch bytostné esence. Neviděl v obou božských postavách dva rozměry téže skutečnosti, dvě tváře téhož božství.[8] Jeho mladický zápal ho vedl silou entuziasmu k adoraci Dionýsa a k pohrdání Apollónem. Stejně jako Midas spatřoval Nietzsche v jedinečném jsoucnu určitý bytostný kolaps, ba dokonce pramen zla, jenž je třeba napravit cestou návratu k jednotě.[9]
Ten starodávný pocit, že jednotlivá věc je něčím nepatřičným, prosákla do filosofie prostřednictvím Platóna. Skutečné bytí náleží pouze světu idejí, tělesný svět je pouhým stínem, pravé vědění – epistémé se týká idejí, nikoli věcí. O vnímatelné věci můžeme vyslovit jen mínění – doxa. Veliký zasvěcenec Platón nemohl mluvit jinak. On přišel s poselstvím existence vyšších světů a tuto vazbu nahoře – dole byl nucen vyjádřit pomocí smyslových pojmů (obraz jeskyně), které ovšem vedou k určité schematizaci náhledu v tom smyslu, že to dole je ve vztahu k tomu nahoře v jakési méněcenné pozici. Přesně v těchto intencích vnímá Nietzsche Dionýsovo působení jako Rausch – opojení, zatímco Apollón se musí spokojit s pouhým Schein – zdáním.
Víme, jak tento motiv mocně zasáhl do křesťanství v jeho nedůvěře k tělesnosti a ženství. Do určité míry působí dodnes.
Připomeňme si nyní kontext, do něhož Simplikios[10] vetkal Anaximandrova slova:
Z těch, kteří mluvili o jednom jako o pohyblivém a neomezeném, Anaximandros Milétský, syn Praxiadův, Thalétův nástupce a žák, prohlásil počátkem a elementem jsoucích věcí apeiron (neomezeno); první užil toto jméno počátku.
Říká pak, že to není ani voda, ani žádný jiný ze známých živlů, ale jakási jiná neomezená přirozenost, ze které se rodí všechna nebesa a světy, jež jsou v nich.
Ze kterých věci povstávají, do nich také zanikají, podle nutnosti.
Neboť si navzájem platí pokutu a trest za svou nespravedlivost, podle určení času.
Takto mluví slovy dosti básnickými, dodává Simplikios, a tím jen potvrzuje výše zmíněnou tezi o Anaximandrově mythickém vědomí.
Ze kterých věcipovstávají, do nich také zanikají, říká doslova Anaximandros. Odkud se vzalo to podivné množné číslo? Ze Simplikiova kontextu lze snadno dovodit, že věci (zevní svět) se rodí z „nebes a ze světů, jež jsou v nich“, přičemž samotná nebesa jsou výrazem původního APEIRON. Takový přístup je zcela v souladu se starobylou mythopoietickou zkušeností: Manifestovaná jedinečná věc se rodí z vln šedého Ókeanu, a v těchto vlnách se opět ztrácí.[11]
Hvězdy spolu se sluncem jsou ale zažehávány z moře, říkával stoik Chrysippos.[12]S pochopením této slavné stoické věty to nebývalo zrovna valné. Pokud se někdo chtěl dobrat jejího významu pomocí hrubě materialistické představy moře, ze kterého vycházejí vzhůru jakési výpary, příliš daleko nedošel.[13] Cesta k pochopení nevede zdola nahoru, naopak shora dolů (energeticky, nikoli prostorově), z neviditelného duchovního moře se rodí tělesný vesmír, tedy slunce a hvězdy. Autor praví: Hvězdy a slunce jsou zažehávány (totiž ve smyslu bytí, čili rodí se) z duchovních vod. Hvězdy (a spolu s nimi vše tělesné) jsou projevem temného duchovního oceánu, jenž se dme a pulsuje, vytvářeje svými vlnami proces kosmického vzniku a zániku.
Athenagorás athénský, křesťanský filosof 2. století naší éry v díle nazvaném Supplicatio Pro Christianis píše:[14]
Nikoliv od počátku, jak říkají, byli bohové, ale každý z nich se zrodil tak, jako se rodíme my: a toto jim všem potvrzuje Homér, když říká: „Ókeanos, prapůvod bohů, i matka Téthys“.
Orfeus však jako prvý nahlédl jména i původ bohů a zvěstoval, co každý z nich činí. Jemu náleží důvěra ve věcech božských více nežli jiným, vždyť i sám Homér jej ponejvíce následuje, když prohlašuje, že z vody vše povstalo: „Ókeanos, jenž přece prapůvod je všeho“.
Podle Orfea je voda počátkem všech věcí, z vody povstalo bahno, a z obou se pak zrodil živok: drak s hlavami lva a býka, mezi nimiž byl božský obličej. Jeho jméno je Héraklés a Chronos. Tento Héraklés zplodil nedozírné vejce, které bylo naplněné silou svého tvůrce. Třením prasklo ve dvě poloviny: z horní povstal Úranos (nebe) a z dolní se zrodila Gé (země). Tak přišel na svět dvoumocný bůh.
Konečně i novozákonní tradice se hlásí k myšlence zrození světa z duchovních vod: Těm, kteří toto chtějí (sc. že popírají příchod Pána), je skryto, že nebesa jsou odpradávna a že země povstala z vody a skrze vodu logem božím.[15]
Vraťme se nyní k Simplikiovi a jeho pojetí Anaximandrovy nauky. APEIRON je podle Anaximandra jakási jiná neomezená přirozenost, ze které se rodí všechna nebesa a světy, jež jsou v nich.[16]Z této věty pro nás vyplývají významné skutečnosti. APEIRON je neomezená příroda (apeiros fysis), bytostný počátek, ze kterého vznikají vnitřní spirituální světy, a z těchto neviditelných bytostných úrovní se teprve rodí věci vnějšího světa. Co to znamená? Mimo jiné, že výše uvedená these o tom, že Anaximandrovo APEIRON je symbolem nám nejbližší energetické roviny – éterné duchovní vody, z níž povstává vše tělesné,a do níž se také navrací, nebyla zdaleka vyčerpávající. Vlastně je nepřesná. Ano, zevní svět vychází z éterné roviny, nicméně tato energetická úroveň vytváří spolu s mnoha dalšími jen ona nebesa a světy, jež jsou v nich. Nejedná se tedy v přísném smyslu slova o samotné APEIRON, nýbrž o energetické úrovně z něho vycházející. Jde o vnitřní dimenze pulsující mezi APEIRON a manifestovanou skutečností.
Hippolytos Římský k našemu tématu podotýká:
Anaximandros Milétský, syn Praxiadův, prohlásil za počátek všeho jakousi přírodu bezmezna (fysis tú apeirú), ze které se rodí nebesa a kosmos v nich. Tato příroda je věčná a nestárnoucí a zahrnuje všechny světy. Říká také, že čas je vymezením zrození, existence a zániku. Tento počátek a element jsoucích věcí nazval APEIRON, jako první použil toto jméno počátku. Je v něm věčný pohyb, a skrze tento pohyb povstávají nebesa.
Díky Hippolytově svědectví si uvědomujeme, že APEIRON obsahuje, objímá všechny světy, tedy nejen ty vnitřní, ale i vnější kosmos a naši tělesnost. I projevená skutečnost je APEIRON.
APEIRON a bytostné roviny z něj vycházející si lze představit pomocí obrazu cibule a jejích vrstev. Aby takový obraz nebyl zavádějící, je nutné vnímat vnitřním zrakem jednotlivé vrstvy nikoli dvourozměrně, ležící jedna na druhé, nýbrž trojrozměrně, a sice tak, že každá vyšší energetická rovina obsahuje v sobě veškeré nižší roviny, a zároveň jimi prochází. Bytostně nejstarší rovinu si představme ne v nitru, ale na povrchu, neboť kdysi na počátku se první vnitřní svět vydělil uvnitř APEIRON, podobně jako se dítě rodí v těle matky. Tím došlo k bytostnému posunu, původní vyšší energetická vrstva získala nové jádro s nižší energií, sama jej objala (APEIRON objímá všechny světy), toto své nově narozené dítě nicméně všude prostupovala. A tento proces se mnohokrát opakoval. Takto každý nově zrozený svět vytváří nižší energetické jádro v témže prostoru jako dimenze jej přesahující. Až se nakonec zrodil vnímatelný kosmos, jenž je ve středu všech nebes a veškeré energeticky vyšší úrovně jej prostupují a přesahují. APEIRON je slupka cibule, celá cibule, počátek i konec, vibruje nahoře i dole. Proniká všemi úrovněmi bytí až sem dolů do světa zevní zkušenosti. Jedná se o soustavu soustředných energetických koulí, jež se navzájem pronikají.
Zevní představa o bytí vesmíru má tedy tuto podobu: Hle matka, jež nosí dítě pod srdcem. To dítě je však již samo matkou a má další dítě pod srdcem, a toto dítě má v sobě další, atd. Kolik je těchto vnitřních vesmírů? Dvanáct? Nevím.
Vzhledem k tomu, že člověk je stvořen jako dokonalý obraz velkého kosmu, jeho vlastní bytí odpovídá struktuře a energetické povaze skutečnosti. I lidská energetická kompozice připomíná cibuli. Aurické pole vytváří sedm hlavních vrstev, pro něž platí totéž, co bylo výše zmíněné u makrokosmu. Samotné APEIRON však náleží hlubší rovině lidského bytí, je součástí božského jádra naší bytosti, je temnou původní přírodou v rámci toho, co bychom mohli nazvat světlem božského Slova. Americká léčitelka Barbara Ann Brennan dokázala nejen otevřít své vnitřní smysly na všech sedmi dimenzích aury, ale na jednotlivých úrovních těchto vnitřních světů i terapeuticky působit. Ve své knize Core light healing říká[17]: Nejhlubší dimenzí naší bytosti je úroveň jádra, ve které existuje hvězda jádra. Dimenze hvězdy jádra je náš přirozený božský zdroj života; je to zdroj života uvnitř nás. Jak ve středu hvězdy jádra, tak i na jejím obvodu, jenž se táhne do nekonečna, je to, co nazývám „černá sametová nicota.“[18] Černá sametová nicota překypuje neprojeveným životem. Je plná nepředstavitelné síly; jde o zdroj veškeré manifestace. Tento nediferencovaný život existuje v nás, i všude okolo nás.
Temná mateřská látka, materia prima, bezmezná příroda není absolutním počátkem, sama je součástí staršího světla. Způsob, jakým porodila vnitřní vesmír, popisuje dosti sugestivní formou I. spis tzv. Hermetického corpusu s názvem Poimandrés Herma Trismegista:[19]
….za chvíli se v jednom dílu světla objevila dolů tíhnoucí temnota, strašlivá a chmurná, zdálo se mi, že se kroutí jak nějaký had; poté se temnota proměnila v jakousi vlhkou látku, jež se zmítala tak, že stěží to vyslovit; kouř z ní vycházel jako z ohně, a vydávala jakési nepopsatelné zvuky, plné nářků a bolestí. Pak z ní vyšel neartikulovaný výkřik, který mi připadal jako hlas světla.
Právě narozené kosmické dítě se hlásí jakýmsi výkřikem, který je neartikulovaný, tedy nesouvislý, nespojitý, neboť je první a počáteční; je bez kontextu, veškerý jeho potencionální tok leží před ním, jeho vizí je uskutečnění budoucnosti kosmického Řádu a Krásy. Nebeské dítě hledí dopředu: jeho zásadním atributem je expanze, vůle šířit se a otevírat brány vznikajících světů. Neseno je na perutích ohnivé pronikající moci písmene R, jeho rozkmitaný jazyk volá radostné Ra. Světy však nevytváří samo, jeho matka kráčí s ním, konejší je a uklidňuje, zmírňuje jeho prudkost, chladí jeho náruživost svou mateřskou něhou vodního písmene M, a umožňuje tak rodící se skutečnosti nalézt prostor a tvar. Působením kruhového, do sebe se uzavírajícího ženského aspektu proměňuje se sám drak stvoření. Z mocného, prudkého a ohnivého Ra pohasíná do jakési vzdušné spirály, vytváří víry a učí se dýchat slabikou Ha, jeho dech se však brzo krátí, je stále hlubší a intenzivnější, jak se skutečnost blíží k údolí manifestace, na čele mu vyvstává bolestný pot…, dech se mění na kapky vody, sám začíná zpívat píseň své matky Ma, rodí se horní vody éterného světa. Nakonec jej bytostný stres sevře takovou silou, že doslova ochrne chladem, proudění jeho vod se zpomaluje a temná proměna na led a kámen je dokonána. Naštěstí všechny světy a hvězdy povstalé sebeproměnou tohoto věčného ohně si zachovaly svou tvář, a tak je božské dítě ve formě takřka inertní látky ozářeno tímtéž světlem, které samo zažehlo na své pouti směrem dolů. Pozvolna začíná tát, vnitřně se otepluje, rozpomíná se na svou ohnivou podstatu a znovu se učí vyslovovat dávné slabiky stvoření. Brzy se ztrácí v nekonečné poušti vtělených bytostí. Na vše je si třeba znovu vzpomenout,[20] prvním písmenem, kterým se Slovo Boží uvězněné v těle rozpomíná na své vlastní umění řeči, je písmeno S, ten prostý zvuk, pouhé vydechnutí přes špičku jazyka. Nyní je zemskou bytostí, padlým drakem, který ztratil svá křídla, je hadem, který však ovládl tajemství syčení. Jednoho dne si však řekne: Dost už bylo toho ponižujícího se plazení po břiše, toho naprostého spojení se zemí, toužím se opět postavit na vlastní nohy. Cesta nahoru začíná.
Simplikios mluvil o prameni všeho jako o přírodě bezmezna. Na závěr si poslechněme krásná a hluboká Orfeova slova[21] v hymnu na Přírodu – Fysis. Na základě třeba i tohoto textu si můžeme všimnout, do jaké míry měla pozdější filosofie usnadněný úkol na své cestě od mythu k logu. Nebylo třeba vymýšlet nové, stačilo čerpat z nekonečné studnice inspirace starých příběhů a obrazů. Množství zásadních filosofických motivů a impulsů bylo přítomno v zašlém světě mythicko-mysterijního vědomí. Úkolem filosofie bylo tyto univerzální principy ukryté pod rouškou mythické narace odhalovat a zachycovat, a dále za pomoci pojmové reflexe je analyzovat a předávat obecnému povědomí.
Oběť zápalná pro Přírodu, s vonnými bylinkami. IX. orfický hymnus[22]
Ó Přírodo, božská matko všech věcí, matko vynalézavosti,
nebeská, nejstarší, božství znalé plození, ó vládkyně.
Poutáš vše – sama nespoutaná – vše prozařující kormidlo.
Všemocná, provždy ctěná, nejvyšší bohyně.
Nezničitelná, prvorozená, prastará, ty oslavuješ člověka.
Noční, vyčerpávající, přinášíš světlo, pevně vše obepínáš.
Svými patami splétáš nevnímatelnou stopu.
Svatá, bohy uvádíš do krásy, nedokonalá i dokonalá:
jsi mezi věcmi a zároveň sama v sobě.
Jsi sobě otcem; bez otce též. Mocná, největší, radostiplná.
Vineš se kvetouc do krásy, přátelská, mísíš mnohé, zkušená.
Ty vedeš i ovládáš, neseš život, vše vyživující panno.
Soběstačná, Díké, milostí mnohojmenná Peithó.
Ovládáš éter stejně jako zemi, i proudy mořské.
Trpkostí jsi pro špatného, medem pak důvěřivému.
Moudrá, vše přinášející, královno všech darů.
Tys hojnost, jež vede růst ke zralosti, věci zralé pak rozvolňuješ,
jsi matkou i otcem všeho: chůvou i živitelkou.
Hbitá v plození, blažená, símě mnoha, proud za časů zrání.
Vytváříš svět mocí svého umění, v plnosti plození, ctihodná bohyně.
Věčná, nesoucí pohyb, zkušená v moudrosti.
Stálým sebeotáčením víříš prudký tah:
proudíš všude, vedena mocí kruhu, množství tvých tvarů je bez konce.
Skvělý trůn a ctihodnost ti náleží. Sama uskutečňuješ proces oddělování.
Třímajíc žezlo své temně duníš shora, nejmocnější.
Nebojácná bohyně osudu, poutáš pevně vše svým ohnivým dechem.
Tys věčný život, božská, znalá věcí příštích.
Jsi vším: vždyť sama vytváříš všechny věci.
Tebe volám, ó bohyně, spolu s mírem časů blažených, dej nám zdraví a podpoř růst všech bytostí.
[1] Julius Zeyer, Spisy sv. 8, Fantastické povídky, Praha 1927, str. 245
[2] Parz. I, 5, 235
nach den kom diu künigin. ir antlütze gap den schin, si wanden alle ez wolde tagen. man sach die maget an ir tragen pfellel von Arabi. uf einem grüenen achmardi truoc si den wunsch von pardis, bede wurzeln unde ris. daz was ein dinc, das hiez der Gral, erden wunsches überwal. Repanse de Schoye si hiez, die sich der gral tragen liez. der gral was von sölher art: wol muosse ir kiusche sin bewart, diu sin ze rehte solde pflegen: diu muosse valsches sich bewegen.
[3] Parz. II, 9, 477
Repanse de Schoye střeží grál, který je tak těžký, že by s ním nepohnulo celé hříšné lidstvo.
Repanse de schoye pfligt des grales, der so swaere wigt daz in diu valschlich menscheit nimmmer von der stat getreit.
[4] Parz. II, 9, 469
Er heizet lapsit exillis. von des steines craft der fenis verbrinnet, daz er ze aschen wirt: diu asche im aber leben birt.
Bylo mnoho pokusů rozluštit onu tajemnou šifru lapsit exillis. Přidejme další, řekněme, že by mohla nést tento význam: LAPIS SIT EX ILLIS – AŤ JE Z NICH KÁMEN! Zní to trochu jako pohádková magická formule. Z čeho se má stát kámen? Inu ze všeho, ze všech věcí. Ve smyslu cesty dolů – stezky stvoření – je zelený smaragd symbolickým vyjádřením horních duchovních vod, z nichž povstalo vše, co jest. Naopak v duchu cesty nahoru – stezky poznání – volá veškeré stvoření – ať je opět ze všech věcí kámen! V tom zvolání zní neutuchající touha přírody po svém počátku, bytostná, ničím nevykořenitelná touha mnohého po Jediném. Stvořitel zasel do svého díla lásku, touhu po sobě samém, čímž si zajistil zpětnou vazbu. Lidská touha po sebepoznání je součástí tohoto universálního toku lásky. Nejen člověk, ale celá fysis je ovládána vůlí po návratu, toto úsilí po stále dokonalejším představení vlastního bytí se skrývá za veškerými přírodními procesy; je jejich hnací silou a niternou motivací. Jen proto je vesmír jednotou, a ne hromadou vedle sebe jsoucích věcí, neb je vnitřně prodchnut láskou a touhou po svém počátku. Skutečnost nezapomněla na dny svého dětství, bohyně Mnémosyné, byť často opomíjená, je matkou všech múz, paměť je matkou všeho.
[5] A9 Simplicios Phys. 24, 13 jako zlomek Theofrasta Phys. Opin fr. 2 Doxai 476
Ἀ. … ἀρχὴν … εἴρηκε τῶν ὄντων το ἄπειρον…
ἐξ ὧν δὲ ἡ γένεσίς ἐστι τοῖς οὖσι, καὶ τὴν φθορὰν εἰς ταῦτα κατὰ τὸ χρεών· διδόναι γὰρ αὐτὰ δίκην καὶ τίσιν ἀλλήλοις τῆς ἀδικίας κατὰ τὴν τοῦ χρόνου τάξιν.
[6] F.Nietzsche, Zrození tragédie z ducha hudby, str. 30, přel. Otokar Fischer, Praha 1923
[7] ibid. str. 29
[8] Jakkoli již delší dobu tuším, že bohové řecké mythologie, ale nejen řecké, jsou jen projekcemi Kristovy sluneční bytosti, přesto mě překvapilo jasnozřivé poznání Rudolfa Steinera, že jednotliví Olympané jsou zrcadlením jedné a téže nadpozemské bytosti, která kdysi procházela vnitřním planetárním systémem. Její pobyt na Jupiteru zachytilo mythické vědomí jako Dia, na Marsu jako Área, atd. Později se tato andělská bytost vtělila do pozemského Ježíše, a tak se stala posvátnou nádobou, do níž v jejích třiceti letech vstoupila duše nebeského Krista. „Je zvláštní, jak v řeckém pojetí jedna božská postava vyrůstá z jiných božských postav. Víme, že Řekové uctívali různé bohy. Tito bohové byli odstíněním, projekcemi těch bytostí, které povstali při cestě pozdějšího nathanského Ježíše, jenž měl v sobě Krista, skrze jednotlivé planety.“ R.Steiner, Christus und die geistige Welt, Von der Suche nach dem heiligen Gral, přednáška Lipsko 3.12.1913
[9] ibid. str. 58
Naděj zasvěcenců však směřovala k Dionýsovu obrození, v němž jest nám tušiti konec individuace: vytouženému příští tohoto třetího Dionýsa (Jakcha) burácel vstříc jásavý zpěv zasvěcenců. A jen tato naděje vyluzuje radostný paprsek na tváři roztrhaného světa, rozdrceného v individua: mythus to symbolizuje věčným smutkem Demetry, která se opět poprvé zaraduje, když slyší, že Dionýsos může z ní být ještě jednou narozen. Zde máme již všechny součásti hlubokomyslně pesimistického nazírání na svět a spolu doklad, čemu mystéria učila o tragédii: zde je základní poznatek o jednotě všeho jsoucna, zde je individuace pojímána za prazáklad všeho zla, zde umění vyjadřuje radostnou naději, že lze prolomiti zakletý její kruh, zde tedy umění tuší, že jednoty opět bude dosaženo.
[10]A9 Simplicios Phys. 24, 13 jako zlomek Theofrasta Phys. Opin fr. 2 Doxai 476
τῶν δὲ ἕν καὶ κινούμενον καὶ ἄπειρον λεγόντων Ἀ. μὲν Πραξιάδου Μιλήσιος Θαλοῦ γενόμενος διάδοχος καὶ μαθητὴς ἀρχήν τε καὶ στοιχεῖον ἔιρηκε τῶν ὄντων τὸ ἄπειρον, πρῶτος τοῦτο τοὔνομα κομίσας τῆς ἀρχῆς. λέγει δ᾿ αὐτὴν μήτε ὕδωρ μήτε ἄλλο τι τῶν καλουμένων εἶναι στοιχείων, ἀλλ᾿ ἑτέραν τινὰ φύσιν ἄπειρον, ἐξ ἧς ἅπαντας γίνεσθαι τοὺς οὐρανοὺς καὶ τοὺς ἐν αὐτοῖς κόσμους. ἐξ ὧν δὲ ἡ γένεσίς ἐστι τοῖς οὖσι, καὶ τὴν φθορὰν εἰς ταῦτα κατὰ τὸ χρεών· διδόναι γὰρ αὐτὰ δίκην καὶ τίσιν ἀλλήλοις τῆς ἀδικίας κατὰ τὴν τοῦ χρόνου τάξιν.ποιητικωτέροις οὕτως ὀνόμασιν αὐτὰ λέγων.
[11] V egyptských pramenech, píše Theodor Hopfner , je všech pět božstev (sc. Osiris, Harueris, Typhon-Seth, Isis, Nephthys) potomky boha země Geb a nebeské bohyně Nut, což je vlastně femininum k Nun, bohu pravodstva, přičemž substantivum ‚nut‘ znamenalo ‚záplavy‘ a ‚nun‘ ‚vodstvo‘: neboť Egypťané si představovali nebesa jako nedozírné vody, z nichž kdysi povstali bohové; a proto je v démotickém magickém papyru /col.XXVIII, Z.1/ nebe nazýváno ‚Matkou bohů‘ , ale jako nebeský oceán se Nut jmenuje ‚Matka vod‘ /tamtéž col.VI 18/ .“
[12] Plutarchos, De Stoic. Repugn., p. 1053 οἱ δ‘ ἀστέρες ἐκ θαλάσσης μετὰ τοῦ ἡλίου ἀνάπτονται.‘
[13] Např. Aristotelés, Meteorol. II, 2, 355a. „Jsou směšní všichni ti staří badatelé, kteří se domnívali, že slunce je živeno z vlhkého.“ /γελοῖοιπάντες, ὅσοιτῶνπρότερονὑπέλαβοντὸνἥλιοντρέφεσθαιτῶ̣ὑγρῶ̣./
[14] 18 p.20.12
οὐκ ἐξ ἀρχῆς, ὥς φασιν, ἦσαν οἱ θεοί, ἀλλ᾿ οὕτως γέγονεν αὐτῶν ἕκαστος ὡς γιγνόμεθα ἡμεῖς· καὶ τοῦτο πᾶσιν αὐτοῖς ξυμφωνεῖται, Ὁμήρου μὲν λέγοντος· „Ὠκεανόν τε, θεῶν γένεσιν, καὶ μητέρα Τηθύν“,
Ὀρφέως δὲ, ὅς καὶ τὰ ὀνόματα αὐτῶν πρῶτος ἐξηῦρεν καὶ τὰς γενέσεις διεξῆλθεν καὶ ὅσα ἑκάστοις πέπρακται εἶπεν καὶ πεπίστευται παῤ αὐτοῖς ἀληθέστερον θεολογεῖν, ὧι καὶ Ὅμηρος τὰ πολλὰ καὶ περὶ θεῶν μάλιστα ἕπεται, καὶ αὐτοῦ τὴν πρώτην γένεσιν αὐτῶν ἐξ ὕδατος συνιστάντος· „Ὠκεανός, ὅσπερ γένεσις πάντεσσι τέτυκται“.
ἦν γὰρ ὕδωρ ἀρχὴ κατ᾿ αὐτὸν τοῖς ὅλοις, ἀπὸ δὲ τοῦ ὕδατος ἰλὺς κατέστη, ἐκ δὲ ἑκατέρων ἐγεννήθη ζῶιον δράκων προσπεφυκυῖαν ἒξων κεφαλὴν λέοντος καὶ ἂλλην ταύρου, διὰ μέσου δὲ αὐτῶν θεοῦ πρόσωπον, ὂνομα Ἡρακλῆς καὶ Χρόνος. οὑτος ὁ Ἡρακλῆς ἐγέννησεν ὑπερμέγεθες ὠιόν, ὅ συμπληρούμενον ὑπὸ βίας τοῦ γεγεννηκότος ἐκ παρατριβῆς εἰς δύο ἐρράγη. τὸ μὲν οὖν κατὰ κορυφὴν αὐτοῦ Οὐρανὸς εἶναι ἐτελέσθη, τὸ δὲ κάτω ἐνεχθὲν Γῆ. προῆλθε δὲ καὶ θεός τις δισώματος.
[15] λανθάνει γὰρ αὑτοὺς τοῦτο θέλοντας ὅτι οὑρανοὶ ἦσαν ἕκπαλαι καὶ γῆ έξ ὕδατος καὶ δι ΄ ὕδατος συνεστῶσα τῶ̣ τοῦ θεοῦ λόγω̣. 2. epišt. sv. Petra, 3,5
[16] ἑτέραν τινὰ φύσιν ἄπειρον, ἐξ ἧς ἅπαντας γίνεσθαι τοὺς οὐρανοὺς καὶ τοὺς ἐν αὐτοῖς κόσμους.
[17] B.A.Brennan, Core light healing, Hay House 2017, kap. 1. Knihy této skvělé léčitelky a vědecké osobnosti vřele doporučuji všem, již se zajímají o tajemství člověka i mezilidských vztahů. To, co říkali mystikové dávných časů, podává precizním exaktním jazykem současné vědy. K tomu přistupuje vlastní mimořádná spirituální a léčitelská zkušenost. Její úžasný přínos lidstvu nelze docenit.
[18] black velvet void, černá sametová prázdnota či nicota; slovo nicota je v pořádku, neboť vyjdeme-li z toho, že existence je něco, pak zdroj této existence lze nazvat komplementárním slovem nic; Anaximandrovo APEIRON je postavené podobně, existence je peras – mez, hranice, konec, zatímco a-peiron je něčím, co žádnou mez nemá, čili prázdnotou, nicotou ve smyslu jakéhokoli projevu.
[19] Corpus hermeticum, Herrmann a synové, Praha 2007
Ἑρμοῦ τρισμεγίστου Ποιμάνδρης, doslova Pastýř mužů Herma třikráte největšího,
…μετ᾿ ὀλίγον σκότος κατωφερὲς ἦν, ἐν μέρει γεγενημένον, φοβερόν τε καὶ στυγνόν, σκολιῶς ἐσπειραμένον, ὡς εἰκάσαι με· εἶτα μεταβαλλόμενον τὸ σκότος εἰς ὑγρὰν τινα φύσιν, ἀφάτως τεταραγμένην καὶ καπνὸν ἀποδιδοῦσαν, ὡς ἀπο πυρός, καί τινα ἦχον ἀποτελοῦσαν ἀνεκλάλητον γοώδη· εἶτα βοὴ ἐξ αὐτῆς ἀσυνάρθρως ἐξεπέμπετο, ὡς εἰκάσαι φωνη̣ φωτός.
[20] Kosmická energie proudící manifestaci v ústrety nepřináší jen proudy energie a vědomí, ale v prvé řadě přináší sama sebe: Slovo, které bylo vyřčené v hlubinách věků, procitá po nekonečných peripetiích Cesty k sebevědomí ve formě lidské řeči. Nicméně toto procitnutí není ukončeno s povstáním vtěleného člověka, nýbrž děje se dál na půdě vědomí skrze pozvolné zdokonalování lidského bytí. Celá nedozírná pouť Logu nakonec ústí až do moře svého počátku, Božské mysli. Teprve tehdy je uzavřen kruh stvoření. Takový je úděl každé lidské bytosti: doputovat na křídlech Slova do míst svého dětství. Realizovat vnitřní probuzení, pozvednout vlastní bytí až k výsostem Pramene. Uskutečnit cestu vzhůru – cestu poznání – cestu návratu.
Vesmír není jen energie a vědomí, vesmír je především příběh. Příběh Jediného, jenž se monumentálním rozvrhem sebe sama rozhodl nahlédnout svou krásu a majestát jakoby z pozice druhého, v zrcadle vlastní opozice. Pán se prostřednictvím dítěte rozsévá, rozlévá do světa a zároveň sklízí plody této setby v procesu rozpomínání se na sebe sama překonáváním vší duality. My lidé jsme významnou součástí této nebeské hry sebereflexe absolutna. Touhou po nalezení vlastní ztracené duše prožívá lidská bytost analogický příběh jako její Tvůrce: pozvolna nachází sebe samu prostřednictvím překonávání vnitřního rozsetí.
[21] Škoda, že dnes zbyl z této úžasné postavy pouhý stín. Stín, jemuž říkáme bájný Orfeus, abychom dali jasně najevo, že to rozhodně nebyl člověk z masa a krve. Prostě jen pouhá iluze.
Nebylo tomu tak vždy. Staří Řekové klasické doby o existenci Orfea až na výjimky (Aristoteles) nepochybovali /Cicero, De natura deorum I, 38 „Orpheum poetam docet Aristoteles nunquam fuisse.“/ Zlom přineslo až 19. století, jež svým vypjatým osvíceným racionalismem zpochybnilo prakticky vše, Orfea nevyjímaje. Nemělo odvahu přiznat si vlastní nevědomost, pohodlnější a rozhodně efektnější byla naprostá negace: Říkali staří, že Orfeus žil a měl dalekosáhlý vliv na duchovní atmosféru helénských dějin? Nuže, my nyní po třech tisících letech dobře víme, že žádná taková postava nikdy nebyla. Říkali staří, že Řekové vše přetváří a přijatým věcem dodávají novou krásu a formu? Nuže my vědecky dokážeme, že tomu tak není, kupříkladu řecká mystéria jsou rozhodně řecká, původní, nepřejatá. Říkali staří, že takřka všichni významní řečtí myslitelé byli zasvěceni v Egyptě? Inu my dnes dobře víme, že je to tendenční fráze, na níž není ani zrnka pravdy. A tak bychom mohli pokračovat. My prostě víme všechno mnohem lépe než ti, kteří to sami žili.
Pokud jde o orfické hymny, dnešní školské dějiny filosofie kladou jejich vznik někam do helénského období. Možná na tom něco je. Lze si představit, že do obecného povědomí se skutečně dostaly až v takto pozdní době. Předtím byly totiž velmi pravděpodobně po dobu asi 1000 let používány jako vibračně-magický nástroj během mysterijních rituálů, takže s nastalou dekadencí mysterijních slavností v Římské době si lze dobře představit únik těchto starých textů ven z posvátných prostor, a jejich následnou profanaci. Jejich mystickou a vokální sílu znovuobjevili renesanční humanisté Marsilio Ficino a Giovanni Pico della Mirandola. Druhý jmenovaný byl přesvědčen, že v orfických hymnech je skryto božské tajemství, jakási nauka, kterou Orfeus podal v zahalené podobě (De hominis dignitate), zdroj: de.wikipedia.org/wiki/Orphiker. K tomu je nutno dodat, že pro zachování vokální sympatetické magie (Ficinův pojem, velmi zjednodušeně jde o určitou formu harmonizace duše, mám-li např. v duši málo sluneční energie, tedy nedostatek světla, radosti, sebevědomí, pak budu zpívat hymnus na slunce – Hélia, a zpěvem tohoto hymnu, jenž je nabit ohnivou hláskou R, posílím tento rozměr v rámci energetického systému aurických těl.) je třeba hymny vyslovovat v řeckém originále. Při jakémkoli překladu se tento rozměr posvátných zpěvů ztrácí.
[22]Φυσεως θυμίαμα, ἀρώματα
Ὠ Φύσι, παμμητειρα θεά, πολυμήχανε μῆτερ, οὐρανίη, πρέσβειρα, πολύκτιτε δαῖμον, ἄνασσα·
πανδαμάτωρ, ἀδάμαστε, κυβερνήτειρα, παναυγής, παντοκράτειρα, τετιμέν ̓ ἀεί, πανυπέρτατε δαῖμον·
ἄφθιτε, πρωτογένεια, παλαίφατε, κυδιάνειρα· ἐννυχίη, πολύτειρε, σελαςφόρε, δεινοκάθεκτε,
ἄψοφον ἀστραγάλοισι ποδῶν ἴχνος εἱλίσσουσα· ἁγνή, κοσμήτειρα θεῶν, ἀτελής τε τελευτή,
κοινὴ μὲν πάντεσσιν, ἀκοινώνητε δὲ μούνη· αὐτοπάτωρ, ἀπάτωρ, ἀρετῆ πολύγηθε μεγίστη̣·
εὐανθής, πλοκίη, φιλίη, πολύμικτε, δαῆμον· ἡγεμόνη, κράντειρα, φερέσβιε, πάντροφε κούρη,
αὐτάρκεια, Δίκη· Χαρίτων πολυώνυμε Πειθώ· αἰθερίη, χθονίη τε, καὶ εἰναλίη μεδέουσα·
πικρὴ μὲν φαύλοισι, γλυκεῖα δε πειθομένοισιν· πάνσοφε, πανδώτειρα, κομίστρια, παμβασίλεια·
αὐξιτρόφος, πίειρα, πεπαινομένων τε λύτειρα· πάντων μὲν σὺ πατήρ, μήτηρ, τροφὸς ἠδὲ τιθηνός·
ὠκυλόχεια, μάκαιρα, πολύσπορος, ὡριάς, ὁρμή, παντοτεχνές, πλάστειρα, πολύκτιτε, πότνιε δαῖμον,
ἀιδίη, κινησιφόρος, πολύπειρε, περίφρων· ἀενάω̣ στροφάλιγγι θοὸν ῥύμα δινεύουσα·
πάνρυτε, κυκλοτερής, ἀλλοτριομορφοδίαιτε· εὔθρονε, τιμήεσσα, μόνη τὸ κριθὲν τελέουσα,
σκηπτούχων ἐφύπερθε βαρυβρεμέτειρα, κρατίστη· ἄτρομε, πανδαμάτειρα, πεπρωμένη αἶσα, πυρίπνους· ἀιδιος Ζωή, ἠδ᾿ ἀθανάτη τε πρόνοια.
πάντα σὺ ἔσσι· τὰ πάντα σὺ γὰρ μούνη τάδε τέυχεις, ἀλλά, θεά, λίτομαί σε, σὺν εὐόλβοισιν ἐν ὥραις
εἰρήνην, ὑγίειαν ἄγειν, αὔξησιν ἁπάντων.
… matka vynalézavosti… πολυμήχανος μήτηρ.. / πολυμήχανος – lstivý, vynalézavý, od μηχανή – umělé zařízení; zejména pracovní nástroj, ale i umělecké dílo/
Bezpochyby je příroda vynalézavá: je mocí projevu, veškerá forma je výslednicí její vynalézavosti, její invence je omezena jen niternými principy, jimiž je vázána. Ovšem Fysis je též v určitém smyslu lstivá a neupřímná, neboť se „nedává přímo“, ona se schovává za svými projevy, a dokonce v tom určitým způsobem nachází zalíbení, jak naznačuje Hérakleitův zlomek /B 123/: φύσις κρύπτεσθαι φιλεῖ – Příroda se ráda skrývá.
…vše prosvětlující, vše prozařující… παναυγής – orfický bůh Prótogonos – Dionýsos je vševyzařující výhonek – παμφαὲς ἔρνος, jeho ženskému, mateřskému aspektu náleží shodný atribut;
…prvorozená… – πρωτογένεια, nejvýznamnější dionýský atribut nepřekvapuje: Prótogonos – Prvorozený je διφυής – dvojmocný, dvojrozměrný, dvojí podstaty, doslova dvojí přirozenosti. Příroda je jedním z jeho bytostných pólů.
.. ty oslavuješ člověka…κυδιάνειρα – κῦδαίνω+ἀνήρ – doslova přinášíš slávu mužům, přívlastek běžný u μάχη, bitvy; letmý poukaz k postavení člověku jako ke koruně vtěleného bytí;
…noční… ἐννυχίη -/νύξ – noc/ noční, temná, látková;
…velmi vyčerpávající.. πολύτειρε – πολύ+τείρω – zjevnost je výsledkem určitého vyčerpání, ochabnutí sil jdoucích směrem k manifestaci, dnes bychom řekli energetického oslabování, ovšem zároveň je namáhavá a vyčerpávající též potřeba udržovat tvar; v každé formě je přítomen rozměr jakéhosi násilí, které daný tvar udržuje, každé vybočení z lůna celistvosti je spojeno s určitou bolestí, a z ní plynoucí touhou po dosažení ztracené jednoty; vytváření a udržování tvarů /zevních i niterných/ – to je zásadní aktivita veškerých femininních energií;
…svými patami splétáš nevnímatelnou /doslova nehlučnou/ stopu… ἄψοφον ἀστραγάλοισι ποδῶν ἴχνος εἱλίσσουσα,
Projevy věcí jsou stopy, které za sebou zanechává.
εἱλίσσουσα točící, kroutící, vinoucí se/εἴλυω/ – točit, vířit, vinout se. Dionýský motiv kruhového, vlnivého, vířivého pohybu, proto byla symbolem Dionýsa bujná popínavka – břečťan.
… bohy uvádíš do krásy.. κοσμήτειρα θεῶν – ὁ κοσμητής byl vojevůdce, jenž dával vojsku řádný tvar před bitvou; všude, kde se rodí tvarová spořádanost, tam povstává též krása; κοσμέω – uspořádávám a krášlím, zdobím; kosmos – Řád a šperk; κοσμήτειρα θεῶν znamená doslovně pořadatelka a zkrášlovatelka bohů;
Fysis neposkytuje řád, krásu a tvar jen věcem, její působnost je universální, na vyšších rovinách vytváří tvary snů, představ i samotných bohů, celý pestrý vějíř olympských božstev je typickou theogonickou kompozicí její imaginativní moci;
…jsi mezi věcmi a zároveň sama v sobě.. κοινὴ μὲν πάντεσσιν, ἀκοινώνητε δὲ μούνη –
všem společná i neúčastná ve své jedinosti… poetickou formou zachycená vzájemnost transcendence a imanence boží;
…neseš život… φερέσβιε φέρω+βίος. Příroda je nádobou nesoucí tělesný i netělesný život.
…vše vyživující panna…παντρόφος κούρη . Nebeská panna – první látka – vše vyživuje, neb každé věci podává pokrm sebe sama, látku a formu.
… milostí mnohojmenná Peithó.. Charitky – milostné – jsou též starobylé bohyně, dcery Ókeánovny Eurynomé /Aglaia, Eufrosyné, Thalia, Hés. Th. 907/. Peithó – bohyně přemlouvání, dcera Ókeana a Téthydy / Hés. Th. 349/, připomeňme slova Platóna, ..takto byl tedy v počátku sestaven vesmír působením Nutnosti podřízené tímto způsobem rozumné síle přemluvy. Platón, Kratylos, 413,c překlad F.Novotný, OIKÚMENÉ 1994 dává do souvislosti umění přemlouvání – totiž umění působení na látku skrze Slovo – se samotným Nous.
… Ovládáš éter stejně jako zemi i mořské proudy… Ať nazveme nejvyšší femininní božství, čili universální vědomí jakkoli, Duch svatý, Duše světa, Nous,nebo třeba prostě s Pýthagorou dvojitost, δυας, vždy budou veškeré mateřské a panenské bohyně výrazem a projevením této původní Duše světa na přiměřené bytostné úrovni; jakákoli bohyně je vědomím a tvarem svého mužského protějšku;
πεπαινομένων τε λύτειρα, πεπαινώ – dozrávat, λύω uvolňovat, oddělovat; věci zralé /takové, které dosáhly vrcholu svého vývoje/ (opět) rozvolňuješ…Ozývá se problematika vzniku a zániku, vzcházení a zacházení, vykročení do zjevnosti, růstu a vzmachu, rozkladu a zániku;
… proudíš všude, vedena mocí kruhu, množství tvých tvarů je bez konce.. Stále znovu se vracející motiv vířivého pohybu, na jehož základě se rodí tvar.
…Jsi vším: vždyť sama vytváříš všechny věci. πάντα σὺ ἔσσι· τὰ πάντα σὺ γὰρ μούνη τάδε τέυχεις,.. Jsou věty, které nelze lépe vyslovit.